Žena, která ohrozila dynastii a monarchii. Žofie hraběnka Chotková

S následníkem rakousko-uherského trůnu, Františkem Ferdinandem d´Este, se Žofie poprvé setkala během tanečního večera, který v Praze uspořádal místodržitel František hrabě Thun v září 1894. Co se tenkrát mezi arcivévodou a mladou hraběnkou odehrálo, nevíme. Pokud někomu z přítomných neušlo, že následník trůnu s Žofií tančil častěji než s jinými dámami, nebo spolu třeba živě hovořili v ústraní, posléze na to zapomněl. Vztah zůstal utajen ještě více než 4 roky. Co se však zdá být jisté, arcivévoda se zamiloval. Získal jistotu, že Žofie je jeho vyvolenou, s kterou chce spojit zbytek života.

Žofii dnes rádi označujeme jako Češku. Nepochybně nám lichotí představa, že právě Češku si následník trůnu rakousko-uherské monarchie vybral za manželku. Ovšem Češkou nazval Žofii i Adolf Hitler na stránkách svého nenávistného elaborátu Mein Kampf. Vedly jej k tomu úplně jiné pohnutky; habsburskou dynastii nenáviděl, protože v ní viděl překážku, která zabránila úplnému sjednocení německého národa. Stejnou nenávist pak choval i k Čechům. Vyfabuloval obraz následníka trůnu jako nebezpečného čechizátora, usilovně pracujícího na odnárodnění rakouských Němců a přeměnu Rakouska ve slovanský stát. Česká manželka mu do takového obrázku výborně zapadala. Dokonce tvrdil, že se v rodině následníka trůnu mluvilo pouze česky. Jak to bylo doopravdy?

Chotkové z Chotkova a Vojnína patřili ke starobylé šlechtě příslušející k Českému království. V době, kdy Žofie přišla na svět, však už byl rod zchudlý a poněmčený. Žofie se narodila 1. března 1868 ve württemberském Stuttgartu. Její otec Bohuslav byl císařským diplomatem a působil v řadě evropských států, jen roku 1871 krátce vykonával úřad českého místodržitele. Žofie proto trávila dětství a dospívání v různých zemích Evropy, nejdéle v Belgii, kdežto v Čechách nikdy dlouhodobě nežila. Bohuslav Chotek v Čechách ani nevlastnil žádné statky; když odešel do penze, usadil se v Drážďanech, kde s ním zpočátku žila i Žofie. Česky vůbec nemluvila, později se naučila jen pár příkazů služebnictvu. Lámanou češtinu si osvojil pouze její první syn Max. Označovat Žofii za Češku je tedy poněkud přehnané. Pokud měla k Českému království nějaké pouto, tkvělo výhradně v historii, politicky ani kulturně česky necítila.

Žofiina rodina byla urozená, ale chudá; mladá hraběnka se tedy musela začít živit prací. Pracovních příležitostí společensky přijatelných pro neprovdanou šlechtičnu nebylo mnoho. Nastoupila jako dvorní dáma u arcivévodkyně Isabelly, manželky bohatého a mocného arcivévody Bedřicha Rakousko-Těšínského, jehož rodina žila v Bratislavě. Jejím úkolem bylo dělat arcivévodkyni společnost. Pyšná a panovačná Isabella jí však často ukládala úkoly, přiměřené spíš pro komornou.

František Ferdinand krátce po svém seznámení s Žofií onemocněl tuberkulózou. Můžeme se domnívat, že těžkou nemoc, na niž se běžně umíralo, mu pomohla překonat právě korespondence s jeho milou. Žofie čas od času jezdívala navštívit otce do Drážďan a v průběhu těchto cest se nejednou zastavila v Praze či na Konopišti, aby se s Františkem Ferdinandem setkala, samozřejmě naprosto diskrétně. Zamilovaný arcivévoda však bez ní dlouho nemohl vydržet, proto ji jezdil do Bratislavy navštěvovat. V paláci arcivévody Bedřicha jejich schůzky samozřejmě musely probíhat tak, aby nevzbudily žádné podezření. Arcivévodkyně Isabella se domnívala, že za častými návštěvami následníka trůnu se skrývá jeho náklonnost k její dceři Marii Kristině. Už se viděla jako matka budoucí císařovny; proto ji velmi nemile překvapilo zjištění, že jak je to doopravdy.

Traduje se o tom roztomilá historka. Podle ní arcivévoda v průběhu jedné ze svých návštěv zapomněl na tenisovém kurtu kapesní hodinky. Když je dychtivá Isabella otevřela, ke svému překvapení v nich spatřila fotografii nikoliv své dcery, ale dvorní dámy. Dnes se historikové přiklánějí spíš k tomu, že jde o pouhou legendu. Záležitost se pravděpodobně seběhla takto: Žofie počátkem roku 1899 doprovázela dcery arcivévodkyně na pobyt v Opatiji na pobřeží Jaderského moře. František Ferdinand se tam rozjel, aby svou milou mohl vidět. Oba milence, pohroužené do důvěrného rozhovoru, však přistihla Isabella, která nečekaně přijela. Začalo jí svítat, jak se věci mají a na Žofii se hrubě obořila. To ovšem František Ferdinand nehodlal jen tak přejít; své vyvolené se rázně zastal. „Žofie je moje snoubenka!,“ prohlásil. Isabella následně Žofii odeslala na dovolenou a po jejím uplynutí ji propustila.

Uražená Isabella si záležitost pravděpodobně nenechala pro sebe. Během prvních měsíců roku 1899 se avantýra následníka trůnu s hraběnkou Chotkovou pomalu stávala veřejným tajemstvím. Panovník si proto synovce pozval k sobě. Podle jiných zdrojů však svého císařského strýce požádal o audienci sám František Ferdinand. Jak to bylo doopravdy, nevíme. Císař zatím neměl důvod k přílišnému znepokojení, potřeboval však vysvětlení, aby mohl předejít případnému skandálu. Ale pak se to stalo…

Frantisek Ferdinand během audience vyslovil strašnou věc: Žofii Chotkovou miluje a chce si ji vzít. Stárnoucí císař si nejprve pomyslel, že snad špatně slyšel. Něco takového je přece absolutně vyloučeno! Jak už bylo zmíněno, Žofie pocházela ze starobylého šlechtického rodu. Byla by vhodnou partií pro jakéhokoliv šlechtice, kterému by nevadilo, že nedostane věno. Pragmatická sankce z roku 1713 i habsburský rodinný statut z roku 1839 ale mluvily jasně; člen nejvyššího domu si smí vzít za manželku pouze jinou habsburskou arcivévodkyni nebo příslušnici některého dalšího vládnoucího rodu, popřípadě rodu, který někdy v minulosti vládl. Chotkové k vládnoucím rodům nepatřili, proto dynastické zákony Františku Ferdinandovi sňatek s Žofií zakazovaly. O výjimce mohl rozhodnout pouze náčelník habsburského domu, tedy císař.

František Josef byl rozladěn na nejvyšší míru. Vždyť nezodpovědnost jeho synovce ohrožuje dynastii i říši! Tohle tvrzení se nám může zdát přehnané, ale mělo své opodstatnění. Jistě, v minulosti habsburský panovník občas svým příbuzným umožnil uzavřít nerovnorodé manželství, ale nikdy nešlo o následníka trůnu. Prostý fakt, že se dva lidé mají rádi a chtějí se vzít, mohl způsobit vážnou státoprávní krizi. Dalo se předpokládat, že arcivévoda bude mít s Žofií děti. Budou mít nárok na následnictví? V dávnější minulosti spory o následnictví trůnu vedly k válkám. Ta doba už byla pryč, přesto mohly nastat nemalé komplikace. Například uherské zákony pojem nerovnorodé manželství vůbec neznaly. Hrozilo tudíž, že se Žofie v budoucnu stane právoplatnou uherskou královnou. Její potomci nebudou mít nárok na následnictví v Rakousku, ale v Uhersku ano. Celistvost říše, která je už tak permanentně ohrožována vnitřním pnutím, se v důsledku rozběhnutí následnictví zcela zhroutí.

Následník trůnu byl vystaven enormnímu nátlaku, aby se svého úmyslu vzdal. Pod tlakem se ocitla i Žofie a její rodina. Nějakou dobu to vypadalo, že si František Ferdinand bude muset vybrat; buď Žofie, nebo následnictví. Pevně však trval na tom, že chce obojí. Starý císař, ač nerad, nakonec povolil. Vedly ho k tomu zřejmě i obavy, že se psychický tlak podepíše na dosud nepevném synovcově zdraví. Císaři bylo jasné, že ztráta dalšího následníka trůnu, po sebevraždě jeho vlastního syna Rudolfa v roce 1889, by pro prestiž dynastie měla zničující účinek. Svému synovci však nikdy neodpustil, že upřednostnil osobní štěstí před zájmy dynastie a říše.

František Ferdinand musel před svatbou, která se v červenci 1900 odehrála zcela v tichosti na zámku v Zákupech, složit renunciaci, tedy přísahu, kterou se vzdával veškerých výsad a práv plynoucích z příslušnosti k vládnoucímu rodu, nejen pro svou choť, ale i „dítky naše, které by z manželství vzešly“ a jejich potomky. Manželství bylo uzavřeno jako nerovnorodé. Císař Žofii povýšil na kněžnu z Hohenbergu, ale do panujícího domu přijata nebyla.

Sňatek s Žofií vedl k roztržce Františka Ferdinanda s naprostou většinou členů dynastie; téměř všichni nerovnorodé manželství odsuzovali a „tou Chotkovou“ opovrhovali. Asi lze pochopit rozhořčení Isabelly i řady mladých arcivévodkyň, které měly Žofii za zlé, že jí následník trůnu dal přednost před nimi samotnými. Ovšem ani mnohem starší arcivévodové nechápali, co tak úžasného František Ferdinand na Žofii vidí; podle jejich mínění nebyla nijak zvlášť hezká a už ani mladá. Ostatně i sedmdesátiletý panovník napsal v dopise své přítelkyni Katharině Schrattové: „V 1/2 8 jsem jel do města, kde jsem se setkal s několika lidmi, také můj synovec František mi přivedl na moje pozvání svou ženu. Šlo to docela dobře, byla přirozená a skromná, nevypadá však již mladě…“

Taková tvrzení je nutné brát s rezervou. Žofii bylo v době svatby 32 let; svému 37letému muži byla tedy věkově vcelku přiměřená. Možná úplně neodpovídala tehdejšímu ideálu krásy, ale když se podíváme na dobové fotografie, vidíme na nich nesporně půvabnou ženu. Podle svědectví současníků měla Žofie velmi výrazné, živé tmavé oči a její obličej se vyznačoval tím, že nebyl nikdy stejný; vždy se měnil podle toho, s kým mluvila. Dokázala se neobyčejně rozzářit. Celkový dojem tedy mohl být ještě příznivější, než navozují černobílé fotografie.

Příslušníci habsburského domu nechtěli mít s následníkovou manželkou, kterou nepovažovali za společensky rovnocennou, nic společného. Zde mají nepochybně původ zvěsti o jejích přehnaných ambicích a dychtivosti po moci. Tyto předsudky převzala i široká veřejnost. Nejen arcivévodkyně a arcivévodové, ale i obyčejní lidé často považovali Žofii za chorobně ctižádostivou osobu, usilující o pozici, která jí nepřísluší. Nejen v palácích, ale i v prostých chalupách se spekulovalo, zda Žofie manžela přesvědčí k tomu, aby po usednutí na trůn zrušil přísahu, udělal z ní císařovnu a z jejich dětí následníky. Takový záměr by pro monarchii skutečně znamenal nebezpečí, není však podložen žádnými důkazy, naopak řada skutečností mluví o opaku.

Citelněji než společenský bojkot ze strany dynastie na Žofii dopadaly ústrky, které na ni líčil starobylý dvorský ceremoniál. Žofie při pobytech ve Vídni nesměla bydlet v Hofburgu, bylo jí zapovězeno používat dvorní kočáry a lóže Dvorního divadla. Když se konala slavnostní tabule, následník trůnu seděl úplně vepředu po pravici císaře. Žofie neseděla po jeho boku, ale až na opačném konci stolu, častěji spíše u jiného stolu. Způsob, jakým ceremoniál dával Žofii pociťovat její nepříslušnost k dynastii, byl ponižující nejen pro ni, ale i pro jejího manžela.

Když se konal dvorní ples, při slavnostním úvodu následník trůnu kráčel hned za císařem a jeho partnerkou. Neměl však po boku svoji ženu, ale některou z neprovdaných arcivévodkyň. Žofie kráčela až za poslední, patnáctiletou arcivévodkyní a řadou příslušníků vysoké šlechty. Za partnera jí byl vybrán nějaký svobodný či ovdovělý kníže. Stalo se však, že se na partnera pro ni zapomnělo a Žofie v slzách ponížení musela zůstat za dveřmi. Dlužno říct, že pokud ve starém Rakousku něco opravdu fungovalo, byly to právě ceremoniály, vždy promyšlené a naplánované do posledního detailu. K takovému opomenutí tedy nemohlo dojít náhodou. František Ferdinand, který se opravdu uměl rozzuřit, byl bez sebe. Nechal se slyšet, že až usedne na trůn, dvorský ceremoniál zruší a všichni budou mít po zábavě.

Je jisté, že k těmto ceremoniálním ústrkům nemohlo docházet bez vědomí a souhlasu náčelníka nejvyššího domu, tedy císaře. Ten postavení Žofie přece jen časem vylepšil; povýšil ji na vévodkyni, avšak všechny provdané arcivévodkyně před ní stále měly přednost.

Přes všechny nepříjemnosti bylo Žofiino manželství harmonické a šťastné. Ani všichni ti, kdo u obou manželů rádi zdůrazňovali jejich ať už skutečné, či domnělé problematické charakterové vlastnosti, nemohli jejich manželství nic vytknout. Žofie postupně přivedla na svět tři děti, dceru Žofii a syny Maxe a Ernsta. Nejlépe bylo manželům na statcích Františka Ferdinanda, zejména na Konopišti, které se pro ně stalo útočištěm, v němž neplatil dvorský ceremoniál a Žofii nikdo nepřipomínal nerovnocennost s manželem. Tady si vytvořili harmonický domov. O budoucnosti svých dětí prý mluvil následník trůnu téměř se závistí; stanou se z nich velkostatkáři, kteří si budou žít klidným životem, aniž by je svazoval dvorský ceremoniál a zákony dynastie. To nasvědčuje tomu, že o porušení přísahy s Žofií neuvažovali.

V červnu 1914 přišla osudová cesta do Sarajeva. Žofiin život ukončil jediný výstřel z pistole atentátníka, který jí roztrhl břišní tepnu. Společná smrt nerovnorodých manželů byla bezesporu nevýslovnou tragédií pro jejich děti. V historickém kontextu se jedná o událost osudovou, protože rozpohybovala mašinerii, která připravila o život miliony lidí a zcela změnila tvář Evropy.

Ještě po smrti manželského páru mělo být patřičně zdůrazněno, že Žofie nebyla svému choti společensky rovnocenná. Nejvyšší hofmistr kníže Montenuovo zakázal účast na pohřbu vysoké aristokracii. Velká část šlechticů však tentokrát zákaz nerespektovala; třebaže manželé nebyli dvakrát oblíbeni, přece jen zemřel následník trůnu a tomu se slušelo vzdát patřičnou poctu. Téměř celé století se tradovalo, že stupínek, na kterém byla při pohřbu vystavena rakev Žofie, byl nižší než u rakve jejího manžela. Rakouští historici nedávno prokázali, že jde o pouhou legendu. Žofiina rakev nicméně byla ve srovnání s tou manželovou méně honosná.

Galandauer, Jan; František Ferdinand d´Este, Svoboda-Libertas, Praha 1993

Hamannová, Brigitte; Habsburkové - životopisná encyklopedie, Brána, Praha 1996

Juřík, Pavel; Chotkové - Ve službách státu, Universum, Praha 2022

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDofie_Chotkov%C3%A1