Běsi domu habsburského. Rozklad dynastie za vlády stařičkého mocnáře

Rozhořčení premiéra, který měl možnost do habsburského domu nahlížet z blízka, bylo pochopitelné. Dynastie už ničím nepřipomínala tu vzornou a příkladnou panovnickou rodinu z tereziánských dob.

Habsburský či rakouský dům tvořil formální elitu rakousko-uherské monarchie. Na přelomu 19. a 20. století čítal na 80 arcivévodů a arcivévodkyň. Představoval uzavřenou a vnitřně hierarchizovanou společnost s vlastními zákony a pravidly, lidem zvenčí neznámými. Vysoko nad domem čněl pouze císařský Majestát, mezi domem a obyvateli monarchie se rozevírala hluboká propast. Císař František Josef I. byl už po desetiletí náčelníkem domu, jediným jeho suverénem, obdařeným neomezenou soudní pravomocí nad ním.

Příslušnost k domu skýtala nesporné výhody. Všichni, kdo k němu patřili, měli právo být vydržováni ze státních prostředků, což zajišťovalo i těm, kteří nedisponovali žádným soukromým majetkem, bezstarostný život v přepychu. Mělo to však také odvrácenou stranu; bez vědomí a souhlasu náčelníka domu nesměl nikdo z arcivévodů a arcivévodkyň učinit téměř ani krok. Usměrňoval jejich vzdělání, volbu povolání, určoval nezřídka, kterými lidmi mají být obklopeni, rozhodoval, zda mohou vycestovat do zahraničí. K jeho výlučným pravomocem patřilo i povolování sňatků. Nesmlouvavě potíral vše, co by mohlo být v nesouladu s důstojnou reprezentací domu.

Nejužší rodina Františka Josefa se už dávno zcela rozpadla. U dvora nic nesmělo připomínat památku jeho jediného syna Rudolfa, citlivého intelektuála, avšak s poněkud problematickým vztahem k ženám. Zlomený, těžce nemocný mladý muž si roku 1889 vzal život. Nehodlal zemřít sám, proto bezprostředně před smrtí zastřelil svou milenku, ani ne osmnáctiletou Mary Vetserovou. Pravdu o smutné události se obyvatelé říše neměli nikdy dozvědět. Jméno korunního prince až do konce života stařičkého mocnáře u vídeňského dvora nikdo nesměl ani vyslovit.

Císařovna Alžběta Bavorská (Sisi) se po boku manžela během posledních desetiletí objevovala jen sporadicky. František Josef svou ženu stále velmi miloval, ale vůbec si s ní nerozuměl. Alžběta nepostrádala umělecké a sportovní vlohy, chyběly jí však dispozice pro roli majestátní matky říše, kterou jí habsburská dynastie vnucovala. Dokázala si na manželovi vydobýt mimořádnou míru nezávislosti. Léta strávená v habsburském domě v ní probudila skepsi v budoucnost monarchie a sympatie k republikánskému zřízení, které se po smrti syna ještě zvýraznily. Tehdy Alžběta z očí obyvatel říše zcela zmizela. Veřejnost se o ní opět dozvěděla, až když byla roku 1898 v Ženevě zcela zbytečně zavražděna.

Ukazovalo se, že rozpad panovníkovy užší rodiny je příznakem širšího rozkladu celé dynastie. Starší příbuzní mocnáře i jeho vrstevníci postupně odcházeli na věčnost a soudržnost vládnoucího domu se hroutila. Habsburská mládež dávala najevo, že o život svázaný rodinným statutem a přísnými regulemi nestojí.

Císaři už od konce 80. let dělali velké starosti toskánští Habsburkové, o kterých sám prohlásil, že mají divokou krev. Jako první se s dynastií rozloučil Jan Salvátor, několik měsíců po smrti prince Rudolfa, s nímž jej přes drobné žárlivosti pojilo přátelství. Temperamentní muž, obdařený nejen vojenskými vlohami, ale i vyvinutým estetickým cítěním, měl nemalé politické ambice. Zapletl se do jisté intriky v bulharské krizi; následkem toho jej císař zbavil všech funkcí v armádě. Jan Salvátor oznámil, že vystupuje z rodu, což mu vyneslo ztrátu majetku, apanáže a zákaz pobytu v Rakousku-Uhersku. Přijal jméno Johann Orth a se svou novou ženou Ludmilou, bývalou tanečnicí, vyplul jako kapitán parníku do Jižní Ameriky. U pobřeží Patogonie jeho stopa končí; v prudkých bouřích v okolo Hornova mysu se loď patrně potopila.

O skutečný skandál s mezinárodním ohlasem se postaraly děti toskánského expanovníka Ferdinanda IV., arcivévoda Leopold Ferdinand a jeho sestra Louisa. Ta se provdala za saského korunního prince, kterému během deseti let porodila 7 dětí. V manželství se však necítila šťastná a nakonec utekla s mladým učitelem svých dětí do Švýcarska. Připojil se k nim i její starší bratr.

O nežádoucí obrat vojenské kariéry Leopolda Ferdinanda se postaral sám císařův synovec, arcivévoda František Ferdinand. Následníka trůnu hluboce pohoršil způsob, kterým jeho příbuzný porušil disciplínu, když se pokusil na válečnou loď propašovat jakousi dívku v převlečení za námořníka. Leopold Ferdinand byl okamžitě přeložen od námořnictva k pěchotě, což prožíval jako velké příkoří. Ještě ke všemu pak císař nevyhověl jeho žádosti o sňatek, který chtěl uzavřít se svou novou přítelkyní Wilhelminou, moravskou ženou poněkud lehčích mravů. To bylo víc, než byl arcivévoda ochoten snést.

Když selhaly pokusy oba vzpurné sourozence umravnit a přimět k návratu, císař je navždy vyloučil z habsburského domu. Bývalý arcivévoda přijal jméno Leopold Wölfling. Jak on, tak i jeho sestra, se však obyčejným, neprivilegovaným životem protloukali velmi těžce. Občan Wölfling se mimo jiné pokoušel provozovat krámek s potravinami, avšak nepříliš úspěšně. Sourozenci nakonec zemřeli v naprosté chudobě.

O hluboké vrásky na tváři Františka Josefa se však postarali především jeho nejbližší příbuzní, konkrétně všichni tři synové jeho mladšího bratra Karla Ludvíka. Zvláště křiklavým příkladem morálního rozkladu dynastie se stal císařův synovec Otto František Josef. Pohledný, lehkomyslný arcivévoda, zvaný krásný Otto, byl oblíbeným a vtipným společníkem. Císař jej už v patnácti letech jmenoval poručíkem. Přestože ho vojenství vůbec nezajímalo, dotáhl to až na polního podmaršálka a generálního inspektora jezdectva. Kromě klepů a skandálů však v armádě žádný otisk nezanechal. Mezi jeho přední zájmy patřil sport, ale hlavně alkohol, bujaré večírky a především ženy. Saská princezna Marie Josefa, velmi zbožná a mravná žena, kterou mu dynastie vybrala za manželku, jeho nárokům vůbec neodpovídala. Věnoval se tudíž radovánkám s celou řadou jiných žen.

Výtržnosti, v nichž figuroval, veřejnost dílem bavily, dílem pohoršovaly. K nejznámějším patří příhoda, kdy zcela nahý vyděsil hosty v hale hotelu Sacher; na sobě měl pouze opasek s šavlí a řád zlatého rouna. Čirou náhodou byl na místě přítomen vysoce postavený britský diplomat, což skandálu dodalo mezinárodní rozměr.

Tento výstřední výstup snad ještě někdo může vnímat jako sympatickou rebelii. Koneckonců, kromě ostudy se nic nestalo. Další jeho kousky však již souvisí arogancí moci a ubližování druhým. Jednoho večera vyhodil z okna obrazy císaře a císařovny. To byl podle zákona zločin urážky Jejich Veličenstev, kvůli kterému by občan strávil měsíce až roky ve vězení. Arcivévoda však nebyl normálním občanem a žádný soud v monarchii jej nemohl zbavit osobní svobody; to patřilo do výlučné pravomoci císaře.

Jindy v čele svých společníků, důstojníků kavalerie, zastavil pohřební průvod a přikázal položit rakev na zem, snad pod záminkou, že se za nebožtíka pomodlí. Místo toho ovšem společně s kumpány začali rakev přeskakovat na svých koních. Pro takovou neúctu před majestátem smrti a zvůli moci nelze najít pochopení. Ke své mladé ženě se pak arcivévoda zachoval vskutku surově. Společně s opilými přáteli, které si přivedl domů, se snažil dobýt do její ložnice, aby jim ukázal „svatou jeptišku, s kterou to musí vydržet.“ Jen zásah Ottova pobočníka zabránil, aby pronikli až k jejímu loži.

Císaře Ottovy výtržnosti a skandály rozčilovaly, ale spíš měl snahu je zahlazovat, než aby jim rázně učinil přítrž. Platil za rozhazovačného Ottu dluhy a zaopatřoval jeho nelegitimní potomky. Arcivévoda se díky blízkosti trůnu těšil v domě zcela výjimečnému postavení, což mu poskytovalo řadu výhod; zde se ostatně skrývá vysvětlení pro jeho strmou vojenskou kariéru. Když Ottův starší bratr František Ferdinand onemocněl tuberkulózou, vypadlo pravděpodobně, že se krásný Otto jednou stane císařem.

František Ferdinand se však nakonec uzdravil; onemocněl naopak Otto. Dostal syfilis, což nebylo při jeho životním stylu žádným překvapením. Nemoc zasáhla hrtan a lékaři mu museli provést tracheotomii, otvor do hrdla, aby se neudusil. Poslední měsíce života krásný Otto nevýslovně trpěl. Zemřel roku 1906 ve věku 41 let. Kromě řady nemanželských dětí po sobě zanechal dva syny, mezi nimi i Karla Františka Josefa, budoucího císaře Karla I.

Odznak černé ovce dynastie získal také Ottův mladší bratr, velký milovník divadla Ferdinand Karel. V roce 1911 se mnozí divili, že chybí mezi svatebními hosty svého synovce, Karla Františka Josefa, který si bral Zitu Bourbonsko-Parmskou. Pravda brzy vyšla najevo. Ferdinand Karel se také oženil, nikoli však s dámou z rovnorodého rodu, ale s Bertou Czuberovou, dcerou profesora vídeňské techniky, aniž by k tomu měl svolení náčelníka domu.

Láskou k dívce občanského původu zahořel arcivévoda už před mnoha lety. O povolení k sňatku, které jeho císařský strýc nepřekvapivě zamítl, poprvé žádal v roce 1903. Láska však nepřízeň dynastie přečkala a svatba se nakonec uskutečnila roku 1909 tajně ve Švýcarsku. Když se o ní císař se zpožděním dověděl, neváhal počtvrté podepsat vyloučení z rodu. Bývalému arcivévodovi, nyní občanu Ferdinandu Burgovi, však tentokrát ponechal majetek i apanáž. V roce 1914 mu dokonce povolil účast na pohřbu jeho bratra Františka Ferdinanda.

Churavý, všemi odepisovaný František Ferdinand, který se po smrti svého otce Karla Ludvíka v roce 1896 stal oficiálním následníkem trůnu, prokázal obdivuhodnou houževnatost a zákeřnou tuberkulózu se mu podařilo porazit. Nemoc, s níž bojoval roky, se však podepsala na jeho psychice. Byl náladový a často propadal záchvatům vzteku, což u tradičně flegmatických Habsburků působilo nezvykle. Nechyběl mu jistý šarm, ale nebyl příliš žoviální; byl nedůvěřivý, vztahovačný a většinou lidí pohrdal. Naprosto postrádal velkorysost, vlastnost všeobecně očekávanou od muže jeho postavení. Není překvapivé, že jej veřejnost neměla v oblibě a nikdo se netěšil na to, až bude vládnout. Františka Ferdinanda to však netrápilo.

Po vítězství nad nemocí jej čekal další boj, snad ještě těžší. Dospěl totiž k poznání, že jeho představu o rodinném štěstí a teple domova nejlépe splňuje Žofie hraběnka Chotková. Urozená dáma pocházela ze starobylého českého rodu, avšak nikoli vládnoucího, takže sňatek s ní nepřicházel pro arcivévodu v úvahu. Císař mu nejprve naznačil, že si musí vybrat; buď Žofie, nebo následnictví. František Ferdinand pevně trval na tom, že chce obojí. Záležitost pobuřovala celou dynastii. Ani poslední arcivévodové generace Františka Josefa nechápali, co následník na Žofii vidí; podle jejich mínění nebyla nijak zvlášť hezká a už ani mladá. František Ferdinand nakonec dosáhl svého. Jeho strýc neměl žádné pochopení pro příbuzného, který nadřazuje své osobní štěstí zájmům státu a nejvyššího domu, ale došlo mu, že případná ztráta dalšího následníka by byla pro prestiž dynastie zničující. Sňatek s Žofií tedy arcivévoda uzavřít mohl, ale nerovnorodý. Jejich potomci neměli nárok na následnictví a Žofie do habsburského domu nebyla přijata. Svou nepříslušnost k dynastii pociťovala při každé možné příležitosti.

František Ferdinand směl v domě zůstat, ale jeho rodina z něj byla navždy vyloučena, což pro něj znamenalo Pyrrhovo vítězství. Svému mladšímu bratru, Ferdinandu Karlovi, který měl obdobné potíže způsobené láskou k nerovnorodé ženě, však jakoukoliv podporu rozhodně odmítl. Vyčetl mu, že se zahazuje s pouhou měšťankou, zatímco on si našel hraběnku.

V čem tkvěla příčina neradostného stavu rakouského domu? Kdo hledá odpověď v osobě hlavy rodu, Františka Josefa, ten se nemýlí. Když se konal ples u dvora, událost určená téměř výhradně pro první společnost říše, skutečná zábava vždy začala, až když náčelník domu během první přestávky odešel. Pověstné byly také rodinné tabule. V jejich průběhu obvykle panovalo upjaté mlčení. Podle dvorské etikety císaře nikdo nesměl oslovit. Pochopitelně vůbec nepřicházelo v úvahu, aby arcivévodové a arcivévodkyně konverzovali spolu; taková neúcta k Majestátu byla naprosto nepřípustná. Promluvit mohl pouze ten, koho k tomu císař vyzval. František Josef jedl poměrně málo a rychle; menu o dvanácti chodech se často odbylo za hodinu. Statnější arcivévodové na konci hostiny cítili hlad. Když císař konečně vstal a odebral se do kuřárny na skleničku likéru, vytratili se do blízkého hotelu Sacher, kde ještě znovu povečeřeli, tentokrát už v družném hovoru.

Svět se překotně měnil a habsburská monarchie s ním. Absolutismus vystřídala konstituce, uzavřenou, přísně hierarchizovanou společnost nahradily liberální pořádky. Měnila se i podoba rodiny; tradiční patriarchální rodinu s neomezenou otcovskou autoritou vystřídala moderní rodina s novými normami, v níž každý měl nárok na jistou autonomii. Z poddaných se stali občané, jen habsburský dům zůstával neměnný, se svými vlastními zákony, pevnými pravidly, etiketou, rodinnými statuty a neomezenou mocí náčelníka domu nad životy ostatních.

Patriarcha habsburského domu jako manžel a otec sám selhal, třebaže si to pravděpodobně nebyl ochoten připustit. Ze svého nezadatelného práva řídit životy celé dynastie v souladu s rodovými zákony a pravidly slevit nemínil. Uspořádání domu mělo zůstat stále stejné, jako bylo dobách pramatky rodu Marie Terezie. Sémě rozkladu, které zničilo nejužší rodinu Františka Josefa, zapustilo kořeny i v širší dynastii a v jistém smyslu předznamenalo zhroucení celé monarchie. Začínalo se zdát, že pod maskou nedostupného Majestátu se ukrývá vlastně politováníhodný člověk.

Galandauer, Jan; František Ferdinand d´Este, Svoboda-Libertas, Praha 1993

Galandauer, Jan; Karel I. - poslední český král, Paseka, Praha a Litomyšl 1998

Hamannová, Brigitte; Habsburkové - životopisná encyklopedie, Brána, Praha 1996

Urban, Otto; František Josef I., Argo, Praha 1999