Habsburská politika na Balkáně. Kontroverzní anexe Bosny a Hercegoviny

Bosna a Hercegovina do té doby teoreticky podléhala tureckému sultánovi, avšak Rakousko-Uhersko ji už třicet let okupovalo. Anexe se jevila víceméně jako formální krok, avšak to bylo jen zdání.

Ambiciózní ministr zahraničních věcí

Vedle stárnoucího císaře Františka Josefa I. posiloval svoje v monarchii postavení následník trůnu František Ferdinand d'Este. Patrně jeho zásluhou byly v roce 1906 do vysokých funkcí jmenovány dvě výrazné osobnosti. Náčelníkem generálního štábu c. a k. armády se stal podmaršálek Franz Conrad von Hötzendorf, politizující voják a neúnavný propagátor preventivní války.

Do funkce ministra zahraničí byl jmenován Alois Lexa z Aehrenthalu. Potomek původně českého selského rodu z Příbramska, povýšeného do šlechtického stavu koncem 18. století, byl diplomatem ze staré školy, avšak poněkud sebestředným a velmi ambiciózním. Sebevědomou zahraniční politikou hodlal monarchii vrátil velmocenský lesk, a tím přispět k její vnitřní přeměně na životaschopnějších základech.

Aerenthal nejprve zamýšlel obnovit konzervativní partnerství Rakouska-Uherska s Ruskem. Brzy však pochopil, že k tomu chybí vhodné podmínky a zaměřil pozornost k jinému cíli. Velmocenského postavení monarchie mělo být potvrzeno jejím „rozmnožením“ formou anexe Bosny a Hercegoviny. To by znamenalo porušení Berlínské dohody z roku 1878 a Aehrenthal neměl v říši jednoznačnou podporu; i následník trůnu František Ferdinand se klonil spíš k myšlence pokračování okupace.

Vodou na ministrův mlýn se stala mladoturecká revoluce roku 1908. Ta po letech znovu zavedla v Turecku ústavní způsob vlády a podnítila v Konstantinopoli myšlenku na obnovení sultánovy suverenity nad Bosnou a Hercegovinou. Ahrenthalův záměr v důsledku znamenal výrazný odklon od linie předpokládající zachování Osmanské říše ve stávající podobě, která v habsburské monarchii převládala už od dob kancléře Metternicha. Výměnou za souhlas s anexí byl ochoten podpořit i vznik nezávislého Bulharska.

Podivná jednání v Buchlovicích

Ministr zahraničí pokládal za nutné předjednat záležitost s Ruskem, které mělo na Balkáně také své zájmy. Jednání s ruským ministrem zahraničí Alexandrem Izvolským proběhla v září 1908 na zámku v Buchlovicích, kde oba státníky hostil Aehrenthalův podřízený a budoucí nástupce, Leopold hrabě Berchtold. Aehrenthal byl vyrozuměn, že Rusko je ochotné anexi uznat výměnou za podporu v otázce změny statutu úžin Dardanely a Bospor, aby jimi mohly proplouvat ruské válečné lodě. Izvolskij měl za těchto podmínek s anexí vyslovit souhlas.

Z jednání neexistuje žádný zápis, proto je dosud předmětem dohadů, na čem se oba státníci vlastně usnesli. Izvolskij později tvrdil, že jej Aehrenthal podvedl, protože nepřiznal, že k anexi hodlá přikročit už během příštích dnů, bez přímé návaznosti na změnu statutu Úžin. Izvolskij prý navrhoval obě záležitosti řešit prostřednictvím mezinárodní konference, k jejímuž svolání nikdy nedošlo.

Bosenská krize otřásá Evropou

V prostředí evropských velmocí, které Aehrenthal postavil před hotovou věc, oznámení anexe počátkem října 1908 zapůsobilo výbušně. Izvolskij se o anexi dověděl během cesty vlakem do Paříže a zpráva jím prý tak otřásla, že uvažoval o složení funkce. Turecko bylo dotčením své suverenity celkem pochopitelně pobouřeno a plnou podporu nalezlo ve Velké Británii.

Hotová bouře se strhla v Rusku. Tamní veřejnost podněcovaná premiérem Stolypinem díky anexi objevila nové poslání, a to ochranu slovanských pravoslavných národů na Balkáně. Proti kroku habsburské monarchie, který byl v rozporu se zájmy Srbska, se rozběhla obrovská kampaň podporovaná tiskem. Vinila Izvolského ze zrady slovanské věci, jejíž zájem nelze vyměnit ani za zpřístupnění Úžin.

Rusko však procházelo složitou situací; následkem debaklu ve válce s Japonskem roku 1905 v podstatě přišlo o válečné loďstvo. V zemi pak proběhla revoluce a finanční situace impéria se blížila katastrofě. Další válku si v danou chvíli Rusko nemohlo dovolit.

Rakousko-uherský ministr zahraničí postavil před hotovou věc také klíčového partnera, Německo. Zatímco bezprostředně po anexi císař Vilém II. láteřil, že Aehrenthal kazí jeho pracně vybudované vztahy s tureckým sultánem, o něco později už mluvil o rozhodné podpoře spojence. Německo se začínalo definitivně odklánět od Bismarckovy linie, hledící na balkánské aspirace Rakouska s krajní opatrností. Německý postoj můžeme vysvětlit obavami z rostoucí mezinárodní izolace. Proto cítilo jako nutnost poskytnout svému spojenci v balkánských záležitostech volnou ruku, spojenou s bezvýhradnou podporou. Podobný přístup s osudovými důsledky Německo uplatnilo také po během krize po sarajevském atentátu v roce 1914.

Studená sprcha pro Srbsko

Zdaleka největší nevoli však vzbudila anexe v Srbsku. Tento malý slovanský stát byl ještě na přelomu století, za vlády Obrenovićů, v postavení natolik závislém na podunajské monarchii, že se někdy mluví o protektorátu. Roku 1903 však dynastii Obrenovićů odstranil krvavý převrat v režii nespokojených armádních důstojníků. Země si zvolila panovníka z konkurenční dynastie Karađorđevićů a zavládly v ní zdánlivě demokratičtější poměry. Velký vliv si však udržela armáda s kroužky radikálně naladěných důstojníků, vymykajících se vládní kontrole. Země solidarizovala se Srby žijící mimo její hranice, avšak představy o sjednocení všech Jihoslovanů pod srbskou vládou měly zatím jen mizivou podporu. Srbsko každopádně začalo usilovat o nezávislejší politiku, čímž nutně muselo narazit na zájmy Rakouska-Uherska.

Jelikož srbská ekonomika zcela závisela na exportu zemědělských produktů, zejména vepřového a hovězího masa do podunajské monarchie, první střet se odehrál na hospodářském poli. V roce 1906 uvalila monarchie restrikce na dovoz srbských potravin, čímž začala hospodářská „prasečí válka“. Srbsko však dokázalo poměrně rychle najít náhradní exportní trhy. Díky zahraničním půjčkám pak země objednala nová děla pro armádu, ovšem nikoliv z plzeňské Škodovky, ale od francouzských zbrojařů. To vzbudilo v Rakousku-Uhersku velkou nevoli a právě tehdy začal Hötzendorf ministru Aehrenthalovi navrhovat preventivní válku.

Anexe Bosny a Hercegoviny byla pro aspirace Srbů studenou sprchou. Znamenala ztrátu naděje na ovládnutí tohoto území v budoucnu, čímž si Srbsko mohlo zajistit přístup k moři. Srbové se cítili obklíčeni a obávali se, že po Bosně přijde řada i na ně.

Své obavy vyjadřovala tamní veřejnost četnými demonstracemi; na jedné z nich korunní princ Jiří spálil rakousko-uherskou vlajku. Srbsko povolalo záložníky do armády a požadovalo po habsburské monarchii aspoň symbolické územní kompenzace, což byl ovšem podivný požadavek, protože z pohledu mezinárodního práva nebylo nijak dotčeno. Mezinárodní podporu Srbové hledali především v Rusku. To jim vyjadřovalo sympatie, ovšem bylo zřejmé, že ozbrojený zásah si nemůže dovolit.

Rakousko-Uhersko a Srbsko na prahu války

Krize vyvrcholila v březnu 1909, kdy Srbsko obdrželo od Rakouska ultimátum. Bylo vyzváno k obnovení dobrých sousedských vztahů a snížení stavu armády na úroveň před anexí. Německo zároveň rázně upozornilo Petrohrad, že stojí za svým rakousko-uherským spojencem. Ostatní velmoci se pomalu začaly s anexí smiřovat.

Protože Srbsko neodpovídalo na ultimátum podle rakouských představ, přistoupila monarchie k mobilizaci. Hötzendorf se téměř dočkal vytoužené preventivní války. Přes velký tlak si však Aehrenthal ozbrojený konflikt v poslední chvíli rozmyslel. Názor, že by válka tehdy ještě mohla balkánský problém monarchie vyřešit, má své opodstatnění. Aehrenthal však nenašel uspokojivou odpověď na otázku, co si s poraženým Srbskem počít. Začlenění do Rakouska-Uherska nepřipadalo v úvahu. Přiblížilo by možnost sjednocení Jihoslovanů v rámci monarchie, což by ohrozilo privilegované postavení Maďarů i samotnou územní integritu uherského státu.

Srbové pochopili, že Rusko je ponechá jejich osudu, proto na podmínky rakouského ultimáta přistoupili. Ze srbské politické scény byl odstraněn korunní princ Jiří, který proti anexi vystupoval tak agresivně, že ztratil dokonce důvěru Rusů. Nahradil jej mladší bratr Alexandr.

Hlavní dějství bosenské krize tak skončilo. Císař František Josef i následník trůnu projevili s výsledkem spokojenost a Aehrenthal obdržel vysněný hraběcí titul. Ovšem důsledky vítězství byly rozporuplné. Jak se již brzy ukázalo, vnitropolitický efekt vylepšení mezinárodní pozice monarchie, který Aehrenthal předpokládal, se nedostavil.

Dozvuky krize uvnitř monarchie: Záhřebský proces a Friedjungova aféra

Češi, Poláci, Jihoslované ani Maďaři žádné nadšení z anexe neprojevovali. Na prosrbské nálady v jižní části monarchie reagovaly rakousko-uherské úřady tím nejhorším možným způsobem. Počátkem března 1908 bylo zatčeno a obviněno z velezrady 53 uherských Srbů, čímž se rozběhl tzv. Záhřebský proces. Měl podobu monstrprocesu se značně zaujatým státním zástupcem a podjatými soudci, čímž silně připomínal procesy, které se ve střední Evropě začaly konat o čtyřicet let později. Obviněným, souzeným na základě pochybných důkazů, v krajním případě hrozil i trest smrti.

Monstrproces upoutal pozornost několika poslanců vídeňské Říšské rady, především profesora Tomáše G. Masaryka. Ten na základě vlastního šetření mnohé důkazy zpochybnil. Proces následně přitáhl velkou pozornost zahraničního tisku, v důsledku čehož značně poklesla důvěryhodnost monarchie a její renomé jako právního státu.

Se Záhřebským procesem souvisela i tzv. Friedjungova aféra. Heinrich Friedjung, známý vídeňský publicista a německý nacionalista se přes noc proměnil ve vášnivého příznivce habsburské dynastie a její zahraniční politiky. Koncem března v tisku uveřejnil článek obviňující z velezrady některé srbské poslance v chorvatském zemském sněmu. Článek měl podpořit válku proti Srbsku, kterou si Aehrenthal na poslední chvíli rozmyslel, avšak vydání článku už nikdo nezastavil. Jak se ukázalo, Friedjungovy „důkazy“ byly ve skutečnosti padělky pocházející z rakousko-uherské ambasády v Bělehradě.

Do věci se opět vložil Masaryk, který za iniciátora padělání označil přímo Aehrenthala. Ve skutečnosti se vyslanec v Srbsku Forgách patrně sám stal obětí podvodu. Hrdost Aehrenthalovi nedovolila se bránit ani přiznat selhání podřízeného. Pouze profesora osočil, že škodí monarchii, čímž však Masarykovi spíš udělal reklamu, zejména u slovanských národů říše.

Ministr zahraničí se stále těšil plné důvěře císaře, ale výše popsané události mu velmi uškodily. Na svou funkci hrabě Aehrenthal rezignoval ze zdravotních důvodů na jaře 1912 a brzy poté zemřel na leukémii.

Mezinárodní důsledky bosenské krize

Vítězství v bosenské krizi monarchii zhořklo i na mezinárodním poli. Situace ponížila Rusko, ve kterém zavládlo přesvědčení, že v budoucnu musí něčemu podobnému zabránit, a to za jakoukoliv cenu. Centrální mocnosti se výrazně odcizily nejen Rusku, ale zhoršily se i jejich vztahy s Velkou Británií. Vzájemná vazba Německa a Rakouska-Uherska už v podstatě neměla alternativu.

Přestože Srbsko bylo poníženo a jeho obyvatelé si z celé záležitosti odnesli pocit frustrace, mezinárodní postavení země ve skutečnosti posílilo. Srbsko začalo být chápáno jako stát, s nímž se musí počítat a který může skutečně v budoucnu sehrát roli jihoslovanského Piemontu. Na veškeré zahraničněpolitické kroky habsburské monarchie už pohlíželi její konkurenti s averzí a podezřením. Vítězství monarchie se stalo vítězstvím Pyrrhovým.

Zdroje a literatura:

Pelikán, J.; Havlíková, L.; Chrobák, T.; Rychlík, J.; Tejchman, M.; Vojtěchovský, O.; Dějiny Srbska, NLN, Praha 2004

Sked, Alan; Úpadek a pád habsburské říše, Panevropa, Praha 1995

Skřivan, Aleš; Císařská politika, Epocha, Praha 2022

Soubigou, Alain; Tomáš Garrigue Masaryk, Paseka, Praha a Litomyšl 2004

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998