Habsburská politika na Balkáně. Bosna a Hercegovina součástí říše

Nejvýraznějším projevem habsburských ambic v tomto prostoru se stalo obsazení Bosny a Hercegoviny. Proběhlo na základě dohody velmocí na Berlínském kongresu roku 1878. Vzhledem k provedení a dlouhodobým důsledkům pro monarchii byly výsledky tohoto kroku nevalné.

Cesta k okupaci

Roku 1878 učinil Berlínský kongres tečku za „Velkou východní krizí“. Velmoci uchránily Osmanskou říši před zničením Ruskem. Za to museli Turci zaplatit uznáním nezávislosti Srbska, Černé Hory, Rumunska a vytvořením polosamostatného Bulharska. Vyvstala otázka, jakým způsobem řešit postavení Bosny a Hercegoviny. V Bosenském vilájetu už tři roky probíhalo povstání místních Srbů a Chorvatů proti turecké nadvládě, podporované Srbskem a Černou horou. Nezdálo se pravděpodobné, že by se území mohlo opět podřídit sultánovi.

Rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula hrabě Andrássy nebyl původně z myšlenky na obsazení provincie zrovna nadšený. Potřeboval však zabezpečit jihovýchodní hranici monarchie a myšlenka, že by Bosnu mohlo ovládnout Srbsko, byla pro něj nepřijatelná daleko víc.

Andrássy jako jeden z tvůrců rakousko-uherského vyrovnání nazíral na zahraniční politiku především maďarským pohledem a odmítal, aby se nové slovanské území stalo součástí Uher. O další Slovany však nijak nestáli ani Němci z Rakouska, proto padlo rozhodnutí, že Bosna zůstane formálně součástí Osmanské říše. Rakouská okupace měla mít pouze dočasný charakter a Andrássy si patrně opravdu dokázal představit, že monarchie po čase stabilizované a zreformované provincie sultánovi vrátí. Jak však běžel čas, takové řešení se zdálo čím dál méně pravděpodobné.

Bosna a Hercegovina pod vládou habsburské monarchie

C. a k. armáda vstoupila do Bosny v červenci 1878. Oproti očekávání narazila na vcelku tuhý odpor, který se podařilo zlomit až téměř po třech měsících. Současně začala okupace Novopazarského sandžaku, koridoru mezi Srbskem a Černou horou, propojujícím habsburskou říši s osmanským územím.

Císař František Josef I. byl velmi spokojen. Konečně se po dlouhé době, kdy jen ztrácel území, stal rozmnožitelem říše. Vůbec mu nevadilo, že jde jen o chudou a relativně nevýznamnou zemi. Pouze litoval, že připoutání provincie k monarchii není stvrzeno formální anexí. Dočkal se až po třiceti letech.

Bosna nikdy nebyla státoprávně integrována ani do Uher, ani do Rakouska. Stala se zemí pod společnou správou, přičemž obyvatelé neměli rakouské ani uherské občanství a nebyli tudíž plnoprávnými obyvateli monarchie. V čele Bosny stanul zemský náčelník, zpravidla voják, přímo podřízený rakousko-uherskému ministru financí. Tento společný ministr obou částí říše neměl žádné pravomoci v oblasti příjmů a výdajů a dosud byl jen velmi málo vytížený. Nyní získal novou náplň funkce, a to téměř neomezenou vládu nad Bosnou.

Bosna a Hercegovina jako rakousko-uherská kolonie?

Ano, vzhledem ke zvláštnímu, neplnoprávnému postavení Bosny a jejích obyvatel šlo v podstatě o kolonii. Zatímco ostatní velmoci realizovaly své imperiální ambice obsazováním rozlehlých území v zámoří, habsburská monarchie si vystačila s hornatou oblastí v přímo v sousedství.

Aby mohly být v zemi zavedeny nové pořádky, přicházelo z obou částí monarchie do Bosny mnoho státních úředníků. Zatímco za osmanské nadvlády zemi spravovalo přibližně 120 úředníků, v roce 1908 už jich tam působilo 9,5 tisíce. Kromě toho bylo v provincii dislokováno stále víc vojenských a policejních jednotek. Kvůli značným nákladům na státní aparát se v zemi často zvyšovaly daně; postupně až na pětinásobek výše v době vlády Turků. Přesto však z finančního hlediska představovalo držení území pro monarchii významnou ztrátu.

Omezený rozvoj země

Sarajevo získalo díky mnoha novým budovám pro vojáky a úředníky modernější vzhled, ale jinak měla rakousko-uherská správa sporné výsledky. Ekonomika stále trpěla nedostatkem kapitálu a byla zcela závislá na každoroční úrodě. Začalo budování železnic, ty se však zpravidla stavěly jako úzkorozchodné a kvůli maďarskému odporu k jakékoliv integraci s uherským území nemohly být propojeny s chorvatskou železniční sítí, dokonce ani s Dalmácií nebo se sousedním Srbskem a Osmanskou říší. Kdo chtěl do Bosny cestovat z Vídně, stále pro něj dávalo smysl zvolit cestu po moři, tak jako v době před vynálezem parního stroje. Tímto způsobem se ostatně do Sarajeva dopravil i František Ferdinand d'Este během své poslední cesty v červnu 1914.

Rakousko-uherská vláda v zemi nijak nezměnila původní společenskou strukturu. Zachovala polofeudální lenní systém držení půdy, ve kterém měli privilegované postavení muslimští velkostatkáři. Teprve na sklonku habsburské vlády získali převážně srbští poddaní možnost se z osobní závislosti na zpravidla muslimských pánech vykoupit, ale jen když s tím pán milostivě souhlasil. Privilegia pro muslimy platila v naprostém souznění s politikou uherských vlád, které nestály o žádné posílení srbského či chorvatského prvku v rámci monarchie. Přes pokusy o reformu školského systému zůstala naprostá většina obyvatel Bosny negramotných (v roce 1910 plných 88%). Nebyl zřízen ani žádný systém místních samospráv.

Kořeny neklidu a nespokojenosti

V říjnu 1908 přikročila monarchie po třiceti letech okupace k formální anexi Bosny a Hercegoviny (současně skončila okupace Novopazarského sandžaku). Tento krok vedl k obrovské mezinárodní krizi, zhoršil vztahy centrálních mocností s Ruskem a někteří historikové jej nazývají prvním jednáním světové války. Pro Bosnu znamenal příslib modernizačních změn, které však nepřišly. Koloniální způsob správy zůstal zachován.

Země sice v roce 1910 dostala vlastní ústavu a zemský sněm, ten však disponoval pouze malými pravomocemi a každý jím vydaný zákon mohl ministr financí ve Vídni vetovat, pokud se mu nezamlouval. Zatímco do Říšské rady ve Vídni už mohli volit všichni muži starší 24 let, bosenská ústava zavedla volební právo velmi omezené. Zastaralý kuriální systém, který měl zajistit vyvážené zastoupení velkostatkářů, městského a venkovského obyvatelstva, byl v Bosně navíc modifikován konfesijně a ve výsledku opět zvýhodňoval muslimské statkáře. Zemská správa podporovala spolupráci muslimů s Chorvaty a společně je podněcovala proti Srbům (Chorvatů žilo v zemi roku 1910 přibližně 23%, muslimů 32%, Srbů 43%).

Během dvacátého století v zemi celkově rostla nespokojenost se stávajícími poměry a část obyvatel se začala radikalizovat. Úřady na to nereagovaly modernizačními reformami, ale represemi, čímž situaci jen zhoršovaly. Nespokojenost nejvíc rezonovala mezi mládeží. Vznikaly tajné radikální organizace, mezi nimi i Mladá Bosna. Ta sdružovala hlavně studenty a dělníky všech konfesí zastoupených v zemi, kteří se nadchli pro myšlenku sjednocení veškerých jižních Slovanů. Byli ochotni ji podpořit i velmi krajními metodami. Mladá Bosna spolupracovala také s extremistickými kroužky důstojníků v armádě sousedního Srbska, které se vymykaly kontrole tamní vlády.

Sarajevský atentát

Ač se to v Sarajevu v roce 1914 doslova hemžilo armádními i policejními důstojníky a státními úředníky, nenašel se nikdo, kdo by poctivě vyhodnotil bezpečnostní rizika spojená s návštěvou následníka trůnu a stanovil odpovídající opatření k jejich eliminaci. Kdyby se tak stalo, byl by úspěch naprosto diletantské akce několika zfanatizovaných mladíků z Mladé Bosny, kteří pojali úmysl Františka Ferdinanda zabít, v podstatě vyloučen. Kvůli neschopnosti zemské správy se však atentátníkovi podařilo zavraždit nejen následníka trůnu, ale také jeho manželku, o jejíž život vůbec neusiloval. Tento čin spustil řetězec událostí, které vyvolaly světovou válku, jež nakonec smetla nejen Habsburky, ale i dvě další nejmocnější evropské dynastie.

Ať už k tomuto osudovému vyústění přihlédneme nebo ne, rozhodně nelze hodnotit tuto „civilizační misi“, dá-li se tak na balkánskou koloniální epizodu Rakouska-Uherska vůbec pohlížet, jako úspěšnou.

Zdroje a literatura:

Sked, Alan; Úpadek a pád habsburské říše, Panevropa, Praha 1995

Šesták, M.; Tejchman, M.; Havlíková, L.; Hladký, L.; Pelikán, J.; Dějiny jihoslovanských zemí, NLN, Praha 1998

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998