František Palacký jako politik. V postavení „otce národa“

Politické myšlení Františka Palackého (1798 - 1876) vycházelo z konstitučního liberalismu. Zastával myšlenku českého autonomního státu v rámci spravedlivě uspořádaného federativního Rakouska. Politikem v pravém slova smyslu vlastně nikdy nebyl. Praktickou politiku rád přenechával jiným, ovšem udával její směr tvorbou politických koncepcí a strategií.

Jak bychom nejlépe charakterizovali Palackého v období, kdy už se stával všeobecně respektovaným patriarchou české politiky? Trošku nám může napovědět kritická brožurka o aktuálním stavu české společnosti z roku 1860, která vyšla anonymně, avšak poměrně brzy byl jako její autor rozpoznán Palackého syn, geograf Jan Palacký (1830 – 1908). Jeho charakteristika otce, uvedená níže, se vyznačovala poněkud brutální upřímností. Otcovy vlastnosti podle něj vtiskly charakter celému českému národnímu hnutí.

Po válečné porážce ze strany Piemontu v roce 1859 se absolutistická vláda v habsburské říši stává neudržitelnou. Začala éra konstitučních reforem. Únorová ústava z roku 1861 předpokládala obnovení zemských sněmů, které následně delegují poslance do Říšské rady ve Vídni. Třebaže vedení české Národní strany převzal Palackého zeť František Ladislav Rieger (1818 - 1903), Palacký zůstává nadále čelným představitelem zápasu za spravedlivé, rovnoprávné postavení Čechů v mnohonárodní monarchii.

České snahy se prakticky od začátku nevyvíjely dobrým směrem. V důsledku volební geometrie zavedené čelným představitelem německého liberalismu, státním ministrem Antonem von Schmerlingem vznikla v českém zemském sněmu německá většina. Za těchto okolností Palacký nepokládal za vhodné, aby Češi na Říšskou radu vstupovali. Konzervativní česká šlechta, se kterou Národní strana spojila síly, si však neúčast na vídeňském parlamentním životě nedokázala představit a vstup prosadila. Přesvědčil ji slib císaře Františka Josefa I. z dubna 1861, že se nechá korunovat českým králem.

Na Říšskou radu se však nedostavili Maďaři, Italové ani Chorvati. Německá liberální většina měla ohledně uspořádání rakouské říše centralistický představy, zcela neslučitelné s českou státoprávní koncepcí. Česká reprezentace se ocitla proti Němcům v nepatrné menšině a reálně nemohla vůbec nic prosadit. Když potom Říšskou radu opustila, také tím v podstatě ničeho nedosáhla.

Palacký usiloval o revizi nespravedlivého volebního systému, který v českém sněmu zapříčiňoval umělou německou většinu. Vlastními výpočty dospěl k poznatku, že volební geometrie je v rozporu se zásadou proklamovanou císařovým diplomem, podle níž se má rozdělení poslaneckých mandátů řídit počtem obyvatel a množstvím odvedených daní. Jeho úsilí o revizi volebního systému však bylo bezvýsledné. Stejně jako Palackého apely na jednotný postup českých a moravských politiků, které se na Moravě většinou nesetkávaly s pochopením.

Plně se projevilo úskalí české inspirace Maďary, kteří stejně jako Češi vycházeli z programu postaveného na historických právech země. Obě národní hnutí ale nebyla ve stejné výchozí pozici. Maďaři byli v Uhersku menšinou, avšak zahrnovali téměř všechno vzdělané obyvatelstvo a většinu bohatství země. Češi sice tvořili v Čechách a na Moravě většinu, ale ještě se nevymanili z německá hospodářské a vzdělanostní hegemonie. Uhry vždy měly (s výjimkou krátkého období absolutismu v letech 1849 – 1860) v rámci říše vždy zvláštní postavení. Oproti tomu česká historická privilegia byla fakticky zlikvidována už v dávné minulosti. Český program historického státního práva byl z velké míry intelektuální konstrukcí bez opory v realitě.

Čeští političtí představitelé neměli ve srovnání s Maďary valné zkušenosti s praktickou politikou. Plody nepřineslo ani spojení Čechů s konzervativní šlechtou, částečně vynucené okolnostmi, protože bez velkostatkářské kurie by Češi na zemském sněmu trvale tvořili menšinu. Opět se projevuje odlišnost od situace v Uhrách; početná maďarská nižší a střední šlechta se stala jádrem tamního národního hnutí, zatímco nepočetná česká aristokracie se nikdy s národní myšlenkou plně neidentifikovala. Jistě by ráda vládla polosamostatnému českému státu bez vměšování německých liberálů a císařských úředníků, avšak české národovectví jí bylo cizí; jeho přijetí by znamenalo nutnost ztotožnit se s bývalými poddanými, v čemž jí bránily hluboce zakořeněné stavovské předsudky. Česká aristokracie až na malé výjimky stála spíš mimo národ či vedle něj než v jeho středu. V očích dominantní politické síly monarchie, německých liberálů, spolupráce českých občanských politiků s aristokracií potvrzovala jejich zpozdilost a zpátečnictví.

Osm článků, zveřejněných pod názvem Idea státu rakouského v roce 1865, je považováno za vrchol Palackého politické publicistiky. V době jejich vzniku už začínalo být zřejmé, že v rámci říše mají navrch politické síly, jejichž cílem je rakousko-uherský dualismus. To představovalo ohrožení pro české státoprávní úsilí. Palacký si byl dobře vědom, že ani on osobně, ani české národní hnutí není dostatečně silné, aby nežádoucímu vývoji zabránilo. Jeho úvahy jsou zdviženým prstem zkušeného starého muže, varujícího před neblahým vývojem.

Nejprve se vrátil k historickém kořenům habsburské monarchie. Ty byly podle něj založeny nejprve na obraně proti osmanské expanzi a následně také na myšlence, která mu rozhodně nebyla sympatická, a to obraně katolické církve proti náboženské reformaci. Protože tyto ideje v 19. století již pozbyly opodstatnění, vyvstává otázka, jaký má habsburská monarchie v aktuální době smysl a účel. Odpověď Palacký vidí ve federalismu, umožňujícím mnoha národům svobodný a rovnoprávný rozvoj v geopoliticky žhavém prostoru mezi Německem, Ruskem a Tureckem.

Vrací se ke svým koncepcím spravedlivého Rakouska z let 1848-9, ale už bez principu etnické federalizace, které tehdy zastával, přestože je v hloubi duše nikdy neopustil. Řešení vidí ve federaci historicko-politických individualit, vytvořených spojením zemí, které jsou si blízké historicky, etnickým složením i podobností geografických podmínek. Jednu z takto vzniklých spolkových zemí by vytvořily Čechy, Morava a rakouské Slezsko. Spolkové země měly mít rozsáhlou autonomii ve vnitřní správě, soudnictví, školství i výběru daní. Jen záležitosti panovnického domu, zahraničních vztahů, vojenství, říšských financí, obchodu, dopravy a spojů měly zůstat záležitostí ústřední správy.

Pro Palackého nebyla nikdy habsburská monarchie univerzální hodnotou, které by byl ochoten obětovat zájmy českého národa. Odmítá koncepci rakousko-uherského dualismu, ve kterém vidí pouze rozdvojený centralismus a ve svém důsledku nadvládu Němců a Maďarů nad Slovany, kteří budou „prohlášeni za plémě podřízené.“ Jejich nevyhnutelný odpor proti takovým poměrům pak povede ke třenicím s těžko odhadnutelnými důsledky. Slované přestanou vidět v setrvání v monarchii smysl a obrátí se k panslavismu.

Věta „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“ nemíří proti Rakousku jako takovému, ale proti popření myšlenky spravedlivé federace rovnoprávných národů rakousko-uherským dualismem.

Česká politická reprezentace nakonec rakousko-uherskému vyrovnání a dualistickému uspořádání monarchie nezabránila, ani nemohla. Čeští poslanci zemského sněmu se odmítali podílet na „nezákonném shromáždění nějaké západní polovice říše.“ Vláda sněm rozpustila, ale ani po nových volbách Češi ve vídeňském parlamentu nezasedli. Palacký zcela neodešel z politiky, ale od roku 1868 se už veřejně příliš nevyjadřoval. Mnohdy působil poněkud zahořkle, čemuž odpovídá výrok o Maďarech, kteří postupovali lépe než Češi, protože dělali revoluce, a proto se jich ve Vídni báli a všemožně jim vycházeli vstříc.

Roku 1872 otevřeně přiznal, že ztratil naději na trvalou udržitelnost mnohonárodní habsburské monarchie, která se vydala na šikmou plochu nadpráví dvou národů a útlaku dalších. K možnému rozpadu říše se vyjadřovat nechtěl, nicméně vyslovil přesvědčení, že Češi by se ani v případě podmanění Pruskem či Ruskem s daným stavem nespokojili a vzpomínka na někdejší samostatnost by přetrvala. V diskuzi s radikálem J. V. Fričem, která proběhla v Paříži před známou cestou vrcholných českých politických a kulturních osobností do Ruska roku 1867, Palacký zastával stanovisko, že Češi se musí držet Rakouska, dokud se vlastními chybami samo nezničí.

Tím se oklikou dostáváme k problematice Palackého vztahu k Rusku. Cesta na národopisnou výstavu v Moskvě, v jejímž průběhu předáky českého národního hnutí v čele s Riegerem a Palackým dokonce přijal ruský car, měla ostentativní charakter, vyjadřující nespokojenost se státoprávním vývojem habsburské říše. Dnešní publicistika v této cestě někdy vidí počátek přímé linie končící až zvacím dopisem Indry a Bil̕aka z roku 1968, což je však tendenční a věcně mylný pohled.

Palackého vztah k Rusku prošel jistým vývojem. Zatímco v letech 1848-9 viděl Rusko pouze jako hrozbu, během 60. let se přestává bránit možnostem jisté kooperace s touto východní velmocí. Je však třeba přihlédnout k faktu, že významnou proměnou procházelo i Rusko samotné. Palacký kvitoval rozsáhlé modernizační reformy včetně osvobození mužiků počátkem 60. let.

Pangermanismus tou dobou dosáhl značných úspěchů, počínaje vítěznou válkou Pruska proti Rakousku v roce 1866 a začal z hlediska českého národního hnutí představovat hmatatelnou hrozbu. Rakouští představitelé až do porážky Francie v roce 1870 snili o odvetě, což u Čechů vzbuzovalo obavy, že v případě další válečné porážky bude Rakousko zničeno a české země spadnou pod přímou pruskou nadvládu. To by znamenalo nástup tvrdé germanizace. Rusko se touto optikou jevilo daleko méně hrozivěji, což české předáky přivedlo k myšlence požádat jeho představitele o záruky proti takovému vývoji.

V tom příliš neuspěli. Od vlivných ruských kruhů se jim dostalo pouze nezávazných projevů sympatií. Petrohrad naopak Vídeň ujistil, že do vnitřních záležitostí habsburské monarchie nehodlá zasahovat. Z toho hlediska byly politické výsledky cesty nevalné; ovšem českou veřejnost dostatečně uspokojil už fakt, že nejmocnější evropský vládce, za něhož byl ruský car považován, jejich delegaci vůbec přijal.

Třebaže česká politika vytahovala ruskou kartu, rozhodně tím nemínila zpochybňovat samotnou existenci rakouské říše, kterou nepřestala považovat za nejlepší možný rámec národního vývoje. Ostatně, pokud v průběhu návštěvy Ruska rétorika některého z ruských hostitelů mířila proti samotné existenci Rakouska, Palacký se proti tomu vždy ohradil.

Palacký myšlenku českého autonomního státu v rámci federalizované monarchie založené na soužití rovnoprávných národů neprosadil. Satisfakci mu poskytovalo úspěšné dokončení životního díla, Dějin národu českého v Čechách i v Moravě do roku 1526. Dnes se lze někdy setkat s názorem, že do novějších dějin se nechtěl pouštět kvůli politické ožehavosti. To neodpovídá skutečnosti; Palacký svoje dílo dokončil až krátce před smrtí a pokračování, na které neměl kapacity, přenechal svým následovníkům. Ostatně, v jeho době bylo dostatečně politicky výbušným tématem husitství, které ve svých dějinách zpracoval.

Vzhledem ke schopnosti hluboké analýzy příčin a důsledků odhadl Palacký poměrně přesně rizika budoucnosti habsburské říše. To se týká i jeho varování před spojenectvím císaře (nazýval jej obvykle „náš král“) se sjednoceným Německem. Viděl v něm zárodek celoevropského konfliktu Germánů proti Slovanům s Romány, který se opravdu z velké míry zhmotnil v roce 1914. 

Některé představy, které se Palacký snažil prosadit, se staly skutečností, byť v jiné době a jiném kontextu. Jedná se zejména o vytvoření státního celku na základě spojení historických zemí české Koruny, na němž je založena i současná česká státnost. Vyzkoušeli jsme si i spojení se Slováky, které Palacký navrhl už v roce 1849. Má však dnes význam stěžejní myšlenka polosamostatného českého státu v rámci spravedlivě uspořádaného Rakouska? Habsburská monarchie patří definitivně minulosti, avšak stále aktuální je téma evropské integrace. Jakou formou má dále probíhat a do jaké hloubky směřovat? Měla by se Evropa stát federací? Jaké místo mají v rámci sjednocené Evropy zaujímat Češi? Protože odpověď na tyto a další otázky dosud není a nejspíš ani dlouho nebude uzavřena, má pro nás Palackého dědictví stále význam.

Zdroje a literatura:

Křen, Jan; Konfliktní společenství - Češi a Němci 1780-1918, Karolinum, Praha 2013

Kořalka, Jiří; Češi v habsburské říši a v Evropě 1815 - 1914, Argo, Praha 1996

Kořalka, Jiří; František Palacký (1798 – 1876) – životopis, Argo, Praha 1998

Špičák, Josef (ed.); František Palacký – úvahy a projevy, Melantrich, Praha, 1977

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno, 1998

Urban, Otto; Česká společnost 1848 – 1918, Svoboda, Praha 1982