František Palacký jako politik. Vstup do politiky v revolučním roce 1848

Do politiky vstoupil František Palacký (1798 - 1876) až ve zralém věku padesáti let, v průběhu revolučního roku 1848. Přestože byl několikrát za život zvolen do různých zákonodárných sborů, za politika se nepovažoval; praktickou politiku rád přenechával jiným. Jeho síla spočívala v tvorbě politických koncepcí a strategií. Uplatňoval při tom pohled založený na hluboké znalosti příčin a důsledků, kterou nabyl díky své praxi vynikajícího historika.

Palacký získal vzdělání v uherském Prešpurku (dnešní Bratislavě). Naučil se tam několik evropských jazyků a vzdělal se v soudobé filozofii. Stal se liberálem zastávajícím principy občanských práv a svobod, odmítajícím jakékoliv nadpráví, tj. neoprávněné výsady, ať už stavovské nebo národní. Zároveň se mu podařilo proniknout do prostředí uherské aristokracie a jistá fascinace touto společenskou vrstvou mu už zůstala. Věřil, že historická česká šlechta může hrát v českém národním hnutím podobně důležitou roli jako uherská v maďarském, což ale nebyl správný odhad.

Palacký odmítá pozvání do Frankfurtu

Od počátku roku 1848 se Evropou šířil revoluční kvas a bylo jisté, že se dotkne i zatuchlého absolutismu v Rakouském císařství. Když se tak během března stalo, Palacký zpočátku zachovával obezřetnost. Přestože jednoznačně preferoval konstituční způsobu vlády, revoluci spíš odmítal a přikláněl se k postupným reformám. Způsob, jakým byla zahájena revoluce v Čechách, však Palackému konvenoval; žádné lidové bouře, ale poklidné, konstruktivní politické shromáždění. Do politiky Palacký skutečně vstoupil až svým slavným dopisem, jímž odmítl pozvání do Frankfurtu nad Mohanem, aby se tam účastnil práce přípravného výboru pro zasedání německého Národního shromáždění.

Budoucnost habsburské říše se v té době jevila poněkud chmurně. Němečtí liberálové připravovali ústavodárné shromáždění ve Frankfurtu, které mělo rozhodnout o založení sjednoceného německého národního státu. Italské provincie Rakouska, Benátsko a Lombardie měly být odstoupeny sjednocující se Itálii. Halič měla získat autonomii a stát se základnou pro obnovení polského státu. Uhry směřovaly k samostatnosti, se zbytkem habsburské říše by je pojila pouze personální unie. Německo-rakouská část říše, ke které Němci počítali i Čechy, Moravu a Slezsko, se měla stát unitárním státem přináležejícím k německé národní konfederaci s centrem ve Frankfurtu. Rakousko stálo fakticky před hrozbou zániku, podobně jako v roce 1918. Palacký byl přesvědčen, že převládající centralizační tendence v Evropě neumožňuje vznik menších samostatných států. Kritická situace jej přiměla, aby se za Rakousko jednoznačně postavil.

Není zcela jasné, proč byl vůbec Palacký do Frankfurtu pozván. Je možné, že šlo o omyl. Ve vzdálenějších částech Německa neměli přehled o národnostní situaci v habsburské monarchii a u německy píšícího historika se patrně předpokládalo správné německé smýšlení. Podle druhé varianty se Palacký jevil prostě jako vhodný zástupce Čechů, malého národa, který musí najít v rámci nového, sjednoceného Německa své místo.

Palacký během dubna zveřejnil svoji odpověď do Frankfurtu. Prohlásil, že podřízení českého národa německé státní existenci není možné. Formulací „Jsem Čech slovanského kmene“ (v dobovém překladu rodu) se jasně přihlásil ke svému národu. Uvedl historické i přirozené důvody. Podle jeho výkladu byly Čechy vždy svrchované a český národ nebyl nikdy součástí německého národa. Spojení zemí české Koruny se Svatou říší římskou pak bylo svazkem panovníka s panovníkem, nikoliv národa s národem.

Palacký pokládal za nutnou úzkou spolupráci značně rozdílných národů v geopoliticky významné poloze mezi Německem, Ruskem a Tureckem. Vycházel z přirozenoprávní teorie, podle které příroda nezná národy panské a služebné národy, proto se musí rakouská říše stát společenstvím rovnoprávných národů a náboženství. Vymezil se zřetelně také proti německými liberály často vzývané republikánské formě vládnutí. Rakouská říše rozdělená na množství „republik a republiček“ by se snadno stala ruskou kořistí. Tím zároveň odmítl i řešení slovanské otázky formou univerzální ruské monarchie, o které snili někteří panslávové. Koncepce polosamostatného českého státu v rámci spravedlivě uspořádaného Rakouska mezi Německem a Ruskem byla až do vypuknutí první světové války pro české národní hnutí určující.

V českém prostředí se Palackého odmítavý postoj ohledně připojení Čech k Německu prosadil. Češi volby do německého Národního shromáždění téměř svorně bojkotovali. Na Moravě nebylo odmítnutí voleb tolik rezolutní, nicméně v nich byli zvoleni pouze etničtí Němci. Naopak Němci se proti Palackému většinou ostře vymezovali. Často pokládali Slovany za kulturně podřadné a Čechy vždy za nedílnou součást Německa. Palacký byl z tohoto pohledu nežádoucím separatistou. Lze říct, že od té doby se Češi a Němci v rámci českých zemí začali vzájemně vzdalovat.

Přitom vůbec nelze říct, že by Palacký byl proti Němcům. V českých zemích žijící Němce pokládal za širší součást českého národa. V německé verzi Palackého životního díla Dějiny národu Českého v Čechách i v Moravě je ekvivalentem výrazu český zemské böhmisch, nikoliv národní tschechisch. Ostatně, rodina Palackého manželky Terezie se k němectví hrdě hlásila (také ke stavovským výsadám; Palackého tchán, známý advokát Leopold Měchura byl do roku 1848 feudálním pánem a rozhodným odpůrcem zrušení roboty). Až do smrti Terezie v roce 1860 se v Palackého domácnosti mluvilo německy. Palackého dopis, kterým odmítá pozvání do Frankfurtu, je příznačně zakončen vizí dvou rovnoprávných říší, Rakouské a Německé, spojené obranným spolkem a případně i celní unií.

Odmítnutí připojení Čech k Německu se stalo základním kamenem českého národního programu v rámci habsburské říše. Paradoxně tím byl také položen základ zásadního, principiálně neřešitelného rozporu mezi národními programy Čechů a Němců. Ten se nakonec stal hlavní příčinou zhroucení Rakouska, jehož existenci Palacký pokládal za nezbytnou.

Manifest Národního výboru a Slovanský sjezd

V Manifestu národního výboru o spojení Moravy a Slezska s Korunou českou připomněl Palacký tisíciletý státoprávní svazek těchto zemí. Jako nešťastné nedorozumění odmítl myšlenku, že by Češi chtěli panovat nad moravskými kmenovci. Bratrskou lásku a touhu po jednotě nelze chápat jako nepřátelství. Odvolával se se na četné hlasy z Moravy a Slezska žádající spolupráci s Čechy založenou na přátelském svazku. Jelikož jsou všechny země založeny na shodné národnosti, měly by být v rámci mnohonárodní říše spravovány společně. Spojení historických zemí Koruny české se stalo skutečností až po dlouhých sedmdesáti letech, zato trvá dodnes.

Posléze v Praze proběhl Slovanský sjezd. Přičiněním Palackého, který byl zvolen jeho starostou, byl koncipován primárně jako sjezd Slovanů rakouské říše. V Manifestu k evropským národům se objevil požadavek na konstituční Rakousko jako společenství rovnoprávných národů. V programu sjezdu bylo projednání dalšího postupu Slovanů. K tomu už nedošlo, neboť sjezd byl rozpuštěn v důsledku revolučního násilí, které v Praze rozpoutali radikálové. Revoluční výbuch, následně vojensky potlačený, považoval Palacký do konce života za tragédii. Především proto, že znemožnil ustavení českého zemského sněmu, který by přednesl státoprávní požadavky.

Návrh na federalizaci Rakouska

Na podzim roku 1848 se habsburská moc zásluhou loajality robustního byrokratického aparátu a vojenských úspěchů maršálka Radeckého začala konsolidovat. Situace se klonila v neprospěch konstitučních liberálů. Habsburský dvůr se z bezpečnostních důvodů přesunul z revoluční Vídně do Olomouce a ústavodárný sněm, ve kterém zasedal i Palacký, do Kroměříže.

Jako člen ústavního výboru v Kroměříži předložil Palacký svou nejpřevratnější a nejoriginálnější koncepci federalizace Rakouského císařství. Měla se uskutečnit prostřednictvím zcela nově vytvořených jednotek určených národností, bez ohledu na hranice historických zemí. U Palackého jakožto historika se tento přístup jeví poněkud překvapivý; sám prohlásil, že „přednost dává živým dějinám před pergamenovými.“ Národních jednotek čili autonomních států mělo být celkem osm:

Autonomie menších národních celků (např. Rusínů) měla být zajištěna vytvořením říšských krajů.

Vidíme, že Palacký byl ochoten zajít dokonce k rozdělení historických českých zemí, ovšem za předpokladu, že by rozbití organicky propojené české kotliny bylo kompenzováno připojením území uherských Slováků, které pokládal za součást českého národa. Myšlenka spojení Čechů a Slováků v jeden celek nebyla úplně nová; zazněla už na Slovanském sjezdu. Palacký ji však zahrnul do konceptu přestavby celé monarchie.

Dnes nás od Palackého návrhu dělí téměř už bezmála dvě století a máme zkušenosti s mnohonárodními federacemi, které mezitím vznikly a zase zanikly. Proto jistě můžeme mít pochybnosti o dlouhodobé udržitelnosti takové federace. Ovšem tehdy byla myšlenka etnického federalismu zcela nová a svět s ní neměl žádné praktické zkušenosti. Palacký v ní viděl logickou a správnou cestu k dosažení rovnoprávnosti národů. Je třeba zdůraznit, že nešlo o řešení primárně přihlížející k českým zájmům, ale skutečně celorakouské. Zahrnovalo i území separatistických Uher, od kterých všichni ostatní poslanci kroměřížského směnu dávali ruce pryč. Palacký tak prokázal, že je nejen velkým Čechem, ale i Rakušanem. Tím zůstal, přes narůstající skepsi od druhé poloviny 60. let, až do konce života.

Přestože byl Palackého návrh intelektuálně nejpronikavější, ostatní poslanci včetně českých reprezentantů jej shledali příliš radikálním, proto se neprosadil. Palacký myšlenku etnického federalismu v pozdějších letech pod tlakem okolností přestal propagovat, ale v hloubi duše ji nikdy neopustil.

Myšlenka spojení Čechů a Slováků patří k těm, které se opravdu uskutečnily, avšak v jiném kontextu a s mírně odlišným cílem. V roce 1918 bylo jedním z hlavních důvodů československé myšlenky posílení českého národa, aby byl schopen uhájit historické hranice českých zemí, kterých se Palacký naopak vzdával. Palacký však počítal s existencí „československé“ státní jednotky pouze v rámci rakouské říše, nemusel tudíž příliš zohledňovat strategické a ekonomické aspekty vytyčení státních hranic. Zakladatelé Československa o 70 let později museli řešit kromě jiných také otázku, zda hranice budou obhajitelné vojensky. Další odlišnost je dána skutečností, že v roce 1918 už Slováci nepochybně byli samostatně konstituovaným národem, což ještě v roce 1849, aspoň při pohledu z Čech nebylo tak zjevné.

Kroměřížský návrh ústavy se nakonec neuskutečnil. Sněm byl v březnu 1849 rozpuštěn a Rakousko se pozvolna ponořilo do centralistického neoabsolutismu. Palacký se musel přibližně na jedno desetiletí stáhnout z veřejného života.

Zdroje a literatura:

Křen, Jan; Konfliktní společenství - Češi a Němci 1780-1918, Karolinum, Praha 2013

Kořalka, Jiří; František Palacký (1798 – 1876) – životopis, Argo, Praha 1998

Špičák, Josef (ed.); František Palacký – úvahy a projevy, Melantrich, Praha 1977

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998

Urban, Otto; Česká společnost 1848 – 1918, Svoboda, Praha 1982