Slovanský sjezd v Praze roku 1848

Přihlášení ke slovanství přitom nemuselo nutně znamenat příklon k ruskému řešení národní otázky. To dokládá i Slovanský sjezd, který proběhl v Praze během revolučního roku 1848 a stal se prvním společným politickým vystoupením slovanských národů vůbec. S určitou nadsázkou můžeme říct, že pražský Slovanský sjezd byl jakýmsi protipólem německého Národního shromáždění, které se sešlo ve Frankfurtu nad Mohanem.

Svolání Slovanského sjezdu

Svolání slovanského sjezdu v dubnu 1848 v Praze iniciovali Slováci a Chorvati, kteří se ocitli po obnovení uherské svrchovanosti ve velmi komplikované situaci a také poznaňští Poláci, tísnění pruskou nadvládou. Rakouské císařství se otřásalo v základech; kromě rozvolnění pouta s Uhrami jeho integritu ohrožovala italská revoluce a snahy o vytvoření německého konfederativního státu, který měl zahrnovat také německé země Rakouska, k nimž Němci počítali i historické země Koruny české. Tyto trendy byly pro slovanské národy habsburské monarchie nepříznivé, proto vyvstala snaha projednat nějakou formu společného postupu.

Dá se říct, že se během sjezdu střetávaly dvě linie. První předpokládala spolupráci všech slovanských národů a reprezentoval ji například Ľudovít Štúr. Zřetelně se k ní přikláněl i Karel Havlíček Borovský, u něhož to bylo překvapivé, protože ještě před dvěma lety, po svém návratu z Ruska, všeslovanské ideje rázně odsoudil.

Základem druhé linie byl princip, který upřednostňoval zachování Rakouska před spoluprací s nerakouskými Slovany. Jejím představitelem se stal František Palacký. Ten byl také zvolen starostou sjezdu.

Původní provolání, oznamující svolání sjezdu koncipoval ve všeslovanském duchu Ľudovít Štúr. Vzbudilo u vídeňské vlády nefalšované zděšení. Proto přišel Palacký se svým uklidňujícím provoláním k neslovanským národům. Slované jeho slovy proklamovali odhodlání zachovat věrnost Habsbursko-lotrinské dynastii a hájit svrchované a územně celistvé Rakousko; od jakéhokoliv „separatismu, panslavismu a rusismu“ se rozhodně distancovali. Jednoznačně se hlásili k principu rovnoprávnosti národů a odmítali, že by chtěli ubližovat neslovanským národům a utlačovat je. Vzhledem k požadavku na zachování Rakouské říše měl být sjezd konzervativní povahy. Se slovem konzervativní však v přípravném výboru nesouhlasil Vojtěch hrabě Deym. Podotýkal, že němečtí liberálové tento výraz budou chápat ve smyslu zpozdilý a zpátečnický, což byly přesně vlastnosti, které si Němci obecně se Slovany spojovali. Byl tedy použit výraz zachovávací. Proti takovému provolání nemohli mít ve Vídni žádné námitky a sjezd byl úředně posvěcen.

Jelikož především přičiněním Palackého byla oslabena všeslovanská lilie a převážil princip zachování Rakouska, vyvstala otázka, zda je vůbec žádoucí přítomnost nerakouských Slovanů. Poláci ovšem trvali na tom, aby na sjezdu vystoupili jako jednotný národ. Nakonec bylo zvoleno kompromisní řešení; nerakouští Slované se zúčastní jako hosté. Tak byla vyřešena účast poznaňských Poláků. Zástupcem největšího slovanského národa sám sebe jmenoval ruský revolucionář Bakunin.

Průběh Slovanského sjezdu

Sjezd byl zahájen 2. června 1848 průvodem z budovy Českého muzea na Kolowratské třídě (dnes Na příkopě) přes Staroměstské náměstí na Žofín. Tam Palacký přednesl ve slavnostní atmosféře zahajovací projev. Vyjádřil pohnutí nad skutečností, že se dožil okamžiku, který si ještě nedávno nikdo nedokázal představit a apeloval na jednotu Slovanů.

Program sjezdu určovalo několik bodů, které se týkaly především budoucího uspořádání Rakouského státu, spolupráce Slovanů v rámci Rakouska a jejich poměru k ostatním slovanským a také neslovanským národům, zejména s přihlédnutím k německému shromáždění ve Frankfurtu. Jednání probíhalo ve třech sekcích, česko-slovenské, polsko-rusínské a jihoslovanské. Potvrdily se rozdílné zájmy některých slovanských národů. Rozpory se týkaly zejména otázky obnovení svrchovaného polského státu. Předpoklad obnovení polské státnosti v hranicích z roku 1772 nebyl v souladu s proklamovanou rovností národů; znamenal by nadvládu Poláků nad Rusíny a Malorusy (jak se říkalo Ukrajincům). Sjezd však došel ke kompromisnímu stanovisku.

Manifest k evropským národům

Výstupem sjezdu se staly, v souladu s návrhy polského zástupce Karola Libelta, dva dokumenty výrazně odlišné povahy. Vedle Manifestu k evropským národům, koncipovaném v liberálním, až revolučním duchu také konzervativně formulovaná petice rakouskému císaři.

Text Manifestu Slovanského sjezdu k evropským národům formuloval hlavně Palacký. Manifest prohlašoval, že příroda nezná národy „ušlechtilé a neušlechtilé.“ Žádný národ není povolán, aby panoval nad jinými národy a žádný k tomu, aby sloužil. Méně přesvědčivé jsou Palackého úvahy o tradiční svobodomyslnosti Slovanů kladené do protikladu k panovačnosti „mocných podmanitelů“ germánských a románských.

Na mocné národy Evropy, Brity, Němce, Maďary a Turky manifest apeloval, aby zanechaly odnárodňování a útlaku jiných národů. Vznesl požadavek na přeměnu Rakouského císařství v konstituční spolek rovnoprávných národů, stejně tak na obnovu jednotného, svrchovaného Polska. Ve svém vyvrcholení Manifest navrhuje svolání evropského sjezdu národů, protože „národové svobodní“ vyřeší mezinárodní otázky lépe než placení diplomaté, jen by se tak mělo stát dřív, než zpátečnická politika dvorů opět podnítí vzájemnou zášť a nenávist.

Závěr Manifestu vychází z předlohy formulované Polákem Libeltem a českým demokratem působícím v srbském prostředí Františkem Zachem. Palacký se s takto formulovaným závěrem těžko mohl ztotožnit, avšak Manifest podepsal.

V petici císaři byly vypočteny hlavní požadavky rakouských Slovanů, zejména odmítnutí jakéhokoliv svazku císařství s Německem.

Slovanský sjezd byl velkou společenskou událostí; zúčastnilo se ho oficiálně 318, ve skutečnosti asi 400 delegátů. Zastoupeni byli jak úředníci, právníci, duchovní, lékaři, učitelé a spisovatelé, tak obchodníci a řemeslníci. Konzervativní lesk sjezdu dávala účast mnoha českých šlechticů; byli zde zastoupeni Czerninové, Deymové, Harrachové, Thunové, Valdštejnové a Schwarzenbergové včetně pána krumlovského majorátu, vévody Jana Adolfa. Na opačném pólu stáli radikální studenti jako Josef Václav Frič, Vojtěch Fingerhut-Náprstek nebo již zmíněný revolucionář Bakunin. Nutno dodat, že radikálové se na tvorbě sjezdových dokumentů podíleli daleko aktivněji než přítomní aristokraté.

K projednání další zásadní otázky, jakou formou má konkrétně probíhat spolupráce rakouských Slovanů, už nedošlo. Sjezd byl rozpuštěn 12. června v důsledku výbuchu revolučního násilí. Nevíme, nakolik by jeho pokračování ovlivnilo dějiny; lze se oprávněně domnívat, že nijak zásadně. Můžeme namítnou, že závěr Manifestu k evropským národům je utopický, naivní a značně předbíhá dějinný vývoj. Slovanské národy však tímto prvním společným prohlášením daly jednoznačně najevo, že jsou také součástí evropské otázky a hodlají se na jejím řešením aktivně podílet, stejně jako Němci, Italové, Maďaři a ostatní národy.

Zdroje a literatura:

Kořalka, Jiří; František Palacký (1798 – 1876) – životopis, Argo, Praha 1998

Špičák, Josef (ed.); František Palacký – úvahy a projevy, Melantrich, Praha 1977

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998

Urban, Otto; Česká společnost 1848 – 1918, Svoboda, Praha, 1982