Sarajevský atentát a jeho obraz v českém tisku roku 1914

28. června 1914 byl spáchán atentát na Františka Ferdinand d´Este a jeho ženu Žofii. Atentát spustil sled událostí, který o měsíc později vyústil ve všeobecnou, velkou neboli světovou válku: 28. července vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku, 1. srpna Německo Rusku, 3. srpna Německo Francii, 4. srpna Velká Británie Německu, 6. srpna 1914 Rakousko-Uhersko Rusku…

V článku se podíváme, jak české noviny v prvních dnech informovaly o atentátu na budoucího českého krále a jeho ženu.

V roce 1914 byla česká žurnalistika značně rozšířená a vysoce rozmanitá. Náklady významných novin dosahovaly desetitisícových nákladů a měly tak značný dosah. Zároveň byla tisková scéna diferencována, od konzervativních listů, které hájily tradiční hodnoty, až po noviny levicové, které volaly po změnách ve společnosti. Proto se podíváme na různé noviny z těchto ideologických spekter, abychom ukázali, jak rozdílně o událostech informovaly.

Prvními novinami bude katolický Čech, poté mladočeské Národní listy, agrárnický Venkov a jako poslední sociálnědemokratické Právo lidu.

(Dvě poznámky. První: V citacích zachovávám tehdejší gramatiku a tiskové chyby. Druhá: Hned v den atentátu, neděli 28. června, několik novin vydalo speciální vydání. Těmi se zabývat nebudeme, protože obsahují v podstatě jen oznámení o atentátu.)

Katolické noviny Čech 29. června 1914 zvolily titulek: „Arcikníže František Ferdinand s chotí svojí velkovévodkyní Žofií z Hohenberka zákeřně zavražděni v Sarajevu.“

A pokračovaly: „Ještě neodkvetly světoznámé konopišťské růže, jimiž jejich pán a paní před týdnem, přede dvěma se těšili a chlubili a červenobílou vlajku, která se tehda jako slavnostní znamení chvěla na cimbuří zámku konopišťského, nahradil prapor smuteční.“ A v patetickém líčení páru pokračoval i dále: „Pohádkou se zdály nedávné krásné dny, kdy arcikníže s vévodkyní, chotí svojí otevřeli svůj velkolepý park všemu lidu… Tisíce se se hrnuly… A když býval nával největší, otevírala se brána zámecká a z ní vycházely tři dítky, dva princové a princezna a za nimi radostí a ušlechtilou hrdostí zářící ubírali se rodiče jejich, budoucí náš král a císař a jeho spanilomyslná choť.“

Idylka k českému národu láskyplného páru. „Choť jeho, spanilý kvítek starobylého českého rodu, slibovala nám časy Přemyslovců.“ Jak o „spanilém kvítku starobylého českého rodu“ poznamenal centrální ředitel panství Konopiště Ahneiberg: „Česky nemluvila, podrážděně dovedla lidu po česky velmi dobře vyčinit.“ (Cit. Deníky Josefa Pekaře, s. 90.)

Ale o mrtvých jen dobře, a tak novinář pokračoval: „Arcikníže vmísil se do zástupů, oslovoval toho, onoho a procházel tisícehlavými davy lidu českého, jako by se ubíral řadami nejvěrnějších stráží.“ A tak dále.

To byla patetická první strana. Na druhé a třetí straně noviny sdělovaly velmi podrobný rozbor celého dne pod titulkem „Arcivévoda a arcivévodkyně oběťmi zákeřníků“. Ani tady se pochopitelně novinář nezdržel idealistických líčení arcivévody Františka Ferdinanda: „Muž, v němž soustřeďovaly se smělé a pyšné naděje a splendidní sny o budoucnosti rakouské říše, muž velkolepých cílů, železné vůle a silného, mohutného ducha…“

O průběhu onoho osudného dopoledne měly noviny velmi podrobné zprávy včetně uvítacího proslovu sarajevského starosty Čurčiče a arcivévodovy odpovědi, které jsou v novinách otištěny v doslovném znění. Zřejmě i tyto proslovy byly součástí úřední zprávy, která byla po říši rozesílána z Vídně. Tato zpráva zná již jména atentátníků Čabrinoviče (psán ovšem jako Cabrinovič) a Principa (psán jako Prinzip), který „z browningové bambitky vypálil několik ran“. Rány byly dvě: „Jeho c. a. k. Výsost pan arcivévoda zasažen byl do obličeje. Její Výsost paní vévodkyně z Hohenberku zraněna byla do života.“

Po úřední zprávě o atentátu pak „Čech“ přetiskly výňatky článků z „Wiener Zeitung“, přidal vlastní krátké noticky o „osiřelých dětech“, zítřejším odjezdu císaře Františka Josefa z „Išlu“ do Vídně a další patetickou noticku s názvem „Slib národů“ o „staleté shodě mezi trůnem a lidem“ a „věrné oddanosti státních občanů k dynastii“.

Z článku s nadpisem „Dojem v Praze“ se pak čtenáři dozvěděli, že telegram o atentátu „došly do Prahy před polednem“ (to bylo asi hodinu po atentátu, který se stal krátce před jedenáctou hodinou), ovšem „nebyly ihned dány do veřejnosti… Mezi obecenstvo vnikla ohromující zvěst teprve pozdě odpoledne.“ Až poté byla večer zpráva oficiálně publikována.

Na poslední, čtvrté straně pak byly otištěny další články týkající se atentátu s nadpisy „Dojem ve Vídni“, „Smutek všeobecný“, „Německý císař a zdrcující zpráva“ a podobně.

Celé události se noviny podrobněji věnovaly samozřejmě i následujícího dne. Místo čtyř stran jich bylo hned sedm, osmou stranu zaujaly inzeráty, přece jen šlo o výdělečný podnik…

Titulní článek zněl: „Sarajevský zločin“ s podtitulkem "Proč jsme smutni"; článek doprovodila i neumělá kresba zavražděného páru:

V článku byly samozřejmě vyzdvihovány všechny pozitivní vlastnosti Františka Ferdinanda: „dohlédl do dna lidské duše“ a „dovedl si vybrat své spolupracovníky“, krátce byly zmíněny i různé arcivévodovy politické záměry. Na následujících stranách se objevily také výpovědi atentátníků, přičemž byly zdůrazněny jejich pobyty v Bělehradě, informace o „protisrbských demonstracích“ přímo v Sarajevu i Záhřebu.

Opomenut nebyl ani František Josef (jedná se ale o přetisk článku z Wiener Zeitung): „V této vážné hodině zvedá se zamžený zrak k našemu nejmilostivějšímu Pánu (poněkud překvapivě oním „Pánem“ není v katolickém listu míněn Bůh, ale František Josef - moje pozn.), který sotva se uzdraviv měl najíti ve své milované horské končině zotavení.“ Noviny nezapomněly ani na budoucnost: „Národové říše přinášejí vstříc svému panovníkovi a vznešené rodině císařské nejen své nejhlubší a nejryzejší city, ale také svatý slib: Nyní a v celé budoucnosti setrvati při věrnosti ke trůnu a říši, a všecko, co mají nejlepšího, věnovati pro lesk koruny, za čest a velikost vlasti.“

Zdali pak si byl novinář při skládání „svatého slibu“ vědom, že „všecko, co mají nejlepšího“, tedy svůj život, „pro lesk koruny, za čest a velikost vlasti“, položí více než milion vojáků?

Tak tedy o události z neděle 28. června v pondělí a úterý referoval věrný katolický Čech. Co (zřejmě) nejčtenější noviny Národní listy, zastupující názory tzv. mladočechů - Národní strany svobodomyslné?

Národní listy v pondělí 29. června nevyšly vůbec. Záměr? Nevím, některá pondělí noviny skutečně nevycházely, ale většinou ano. O atentátu tak Národní listy čtenáře informovaly v úterý 30. června.

A přichystaly si novinku - ilustraci sirotků Arnošta, Maxmiliána a Žofie. Byla to snad první v těchto novinách otištěná ilustrace či fotografie, jinak se obrázky tiskly jen v inzertní části. Dokonce ani den 60. výročí nastoupení Františka Josefa na trůn či jeho 80. narozeniny nevyvolaly v Národních listech potřebu otisknout jeho portrét (pravda, při 60. výročí nastoupení na trůn byla oslava zkalena nemilou událostí - právě toho dne bylo nad Prahou a okolím vyhlášeno stanné právo).

Rozdíl mezi zněním svobodomyslných Národních listů a katolického Čecha přímo bije do očí. Ne ohledně sirotků - těm Národní listy stejně jako Čech vyjadřují soucit: „Upřímnou soustrast cítí každý v těchto dnech s nebohými sirotky. Prožívali dosud krásné dny bezstarostného mládí na čarovném zámku konopišťském, laskáni milujícím otcem a něžnou láskou mateřského srdce… Hroznou, plnou srdcervoucí pravdu dověděly se (dítky) však teprve dnes dopoledne, opět z úst hraběnky Jindřišky Chotkové. Dítky již od včera a dnes od časného rána byly rozčileny a za pláče naléhaly, by se jim řeklo, co se jich rodičům přihodilo, a po zprávě hr. Jindřišky Chotkové, že rodiče jejich stali se obětí zločinného atentátu , více utišiti se nedaly a pláčí a bědují neustále.“

Tedy soucit s dětmi a „zločinný atentát“ (přičemž tato část je převzata z „telegrafní“, tedy nejspíše úřední zprávy). To je vše, žádné chvalořeči o „spanilém kvítku starobylého českého rodu“ nebo „muži, v němž soustřeďovaly se smělé a pyšné naděje a splendidní sny o budoucnosti rakouské říše, muž velkolepých cílů, železné vůle a silného, mohutného ducha,“ jak psal katolický Čech.

Vpravo na titulním listě je vidět zpráva o vyhlášení stanného práva v Sarajevu, vlevo politický sloupek redakce Národních listů. Snad jen z úvodních dvou vět redakčního sloupku je vidět jakési citové zachvění či soucit se zavražděným párem nebo spíše jeho dětmi: „Mnoho, velmi mnoho zmařila na vždy v neděli zmařila vražedná koule srbského fanatika. Vzala trůnu dědice a dětem rodiče…“ Jinak je celý sloupek střízlivým hodnocením změny způsobené atentátem: „Každý ví, co v Rakousku s jeho ústavou, parlamentarismem, všeobecným hlasovacím právem a veřejným míněním stále ještě znamená osoba panovníkova.“ A o něco dále: „Rakouský stát nemá tolik pojítek jako státy národní, a co mu takto schází, nahražovala až dosud dynastie spolu s armádou… Rakouský stát je plný nesrovnalostí a rozporů… Velké hospodářské a sociální úkoly doby zastihly monarchii nepřipravenu… V tomto ustavičném varu a tlaku sil velmi často se stává, že národové a strany, které patří do jedné řady a jsou na sebe odkázány, ve skutečnosti stojí proti sobě…“ Dále je ve sloupku jménem zmíněn Fridrich (resp. Bedřich) III., Vilém II., Bismarck a Edvard VII. František Ferdinand, Žofie, František Josef ani nový následník trůnu Karel ani jednou! Jen na konci sloupku se autor vrací opět k osiřelým dětem, uznává lásku rodičů k nim a navrhuje, aby jim císař „poněkud nahradil hroznou ztrátu obou rodičů, kteří padli doslova ve službách státu.“

Další zprávy se týkají jen pohřbu, zatýkání dalších osob spojených s atentátem, státním smutku a tak dále. V redakčním článku nadepsaném V Praze a na venkově po zprávě o atentátu sarajevském dokonce nepodepsaný novinář Národních listů dokonce vraždu nenazývá vraždou, ale - usmrcením! Pravda, na konci dodává: „nadešla katastrofa, působící dojmem nejvýše zdrcujícím“. Pokud se v novinách objevuje jakási „oslava“ Františka Ferdinanda, pak se jedná jen o přetisk oficiální zprávy či článku jiných novin (a i u takových článků je v porovnání s „Čechem“ zřejmé, že bylo při jejich výběru dbáno pokud možno na neutrální vyznění).

A vedle těchto smutečních zpráv si ani v tento den Národní listy neodpustily útok na Němce: V Brně se v tyto dny konaly sokolské slavnosti, hned po atentátu ovšem přerušené, resp. zrušené. A Národní listy referovaly: „V Brně sice nedošlo k žádným hlučným demonstracím, ani větším řežím, ale německé Brno se proměnilo v apačský brloh lupičů, v jehož uličkách i hlavních třídách potulovaly se 10-20členné čety vysokoškolských studentů, jež číhaly na jednotlivě jdoucí Sokoly nebo ženy, a přepadávaly je způsobem důstojným sprostých a úkladných vrahů.“

K této citaci: Záměrně jsem ji vybral nejen jako doklad psaní Národních novin dva dny po atentátu na následníka trůnu a jeho ženu a nejen pro historicky zajímavé vnímání Apačů v Čechách v roce 1914, ale spíše jako doklad česko-německých národnostních „vztahů“ v dobách Rakousko-Uherska, dnes mnohými tak idylicky líčeném…

Další zprávy? „Delegace advokátních komor proti vládě“, „K odhalení pomníku Husova v Hořicích“, „Okresní výstava učňovských prací v Chocni“, „Pokus sebevraždy“ Kateřiny Kubové z Karlína. A tak dále.

A následující den? Úvodník zněl „Sarajevská tragedie“, nikoli třeba „Sarajevský atentát“ nebo „Sarajevský zločin“, prostě „tragedie“. A k tomu na první straně vlevo opět redakční sloupek. A v něm první věta: „žádná událost není dost tragická, aby při ni ve vídeňských novinářských kuchyních zapomněli na svoji živnost. Z liberálního i klerikálního tisku prší to ne jenom proti vrahům, které k s nimi odsuzuje a musí odsuzovati každý, nýbrž proti celému srbskému národu.“ Tak aspoň to "odsouzení vrahů"…

Tak psal oficiální orgán Národní strany svobodomyslné, strany Kramáře a Rašína. Také jim to o rok a dva později bude u soudního přelíčení přičteno k tíži…

Poslední volby do Říšské rady v roce 1911 vyhráli v Čechách agrárníci. Jak o atentátu první dva dny psaly jejich oficiální noviny Venkov?

Titulní list pondělního čísla z 29. června 1914 opanoval černý rám s titulkem: „Arcivévoda František Ferdinand se svojí chotí zavražděn“.

Tedy: vražda. Vyjádření o Františku Ferdinandovi? „Následník náš znamenal silnou, energickou osobnost“. A „jest těžko v prvním okamžiku, kdy podléháme ohromujícím dojmům, vystihnouti politický význam této strašlivé události.“ Pak je zmíněno nedávné otevření zahrad na Konopišti veřejnosti, účast Františka Ferdinanda na „reorganisaci armády a v prvé řadě artillerie a pak vytvoření vzduchoplaveckého oboru, jakož i námořních korábů je jeho dílem“. Toť vše, žádné vzletné řeči oslavující bývalého následníka trůnu.

Žofie se dočkala trochu větší chvály: „vznešená choť… byla vzácnou osobností. Zejména pak vzornou manželkou a matkou“. Úvodník myslel i na "stařičkého mocnáře": „Hle, co vše protrpěti musil náš panovník už za svého života!“ A odsouzení „ohavného činu bídného vraha, jenž jen v pomatenosti mysli mohl se dopustiti tohoto nejničemnějšího skutku“. „Jsme všichni mocně rozechvěni až do hloubi srdce.“ Samozřejmá byla také vzpomínka na osiřelé děti, otcem „vášnivě milovaných“, což je jediné „lidské“ slovo o Františku Ferdinandovi.

Na dalších třech stranách vydání z pondělí 29. června následují zprávy o atentátu, krátké biografie atentátníků, odjezdu císaře do Vídně a podobně. Jako v jediných novinách je zmíněn také nový následník Karel, jemuž byla věnována taktéž krátká noticka (v „Čechu“ byl zmíněn až ve středu, v Národních listech až později).

I úterní vydání bylo pochopitelně věnováno sarajevským událostem. Úvodník zněl „Následník trůnu a jeho choť obětí atentátu“. Jakékoli projevy citu k Františku Ferdinandovi bychom v něm opět hledali marně. Autor úvodníku květnatými slovy odsuzuje atentát, ale Františka Ferdinanda hodnotí jen jako „energickou osobnost“ a člověka, v nějž „Jihoslované vkládali takové naděje, že zavede trialismus… zrovna František Ferdinand byl citům Jihoslovanů velice blízkým a chtěl upřímně jim pomoci z dosavadních trampot.“ Pak následovalo několik pěkných slov o Žofii, po nichž autor úvodníku přešel do útoku.

Čeho si Čech vůbec nevšiml či to vědomě nechal stranou, čeho si všimly a letmo zhodnotily Národní listy, to Venkov vylíčil velmi květnatě: „Ani v těchto rozrušujících chvílích, nad otevřeným hrobem, kdy umlknout měla by všechna zášť a mluviti by měl jen čistý cit lidský, nemohla se vídeňská žurnalistika ovládnouti a plivla paušálně po Slovanech.“ Po tomto stesku následoval útok na vídeňské noviny Neue Freie Presse a Wiener Sonn- und Montags-Zeuitung: „Byly to zrovna vášnivé listy vídeňské a pešťské, které svým zlolajnictvím, štvaním a psaním po celá léta uměle a rafinovaně dráždily všecky slovanské národy této říše, ba celé Evropy. Nám Čechům zejména je povědomo, jak dovede vídeňská a maďarská žurnalistika psáti, lháti, hanobiti a provokovati. Celé naše dějiny posledního století o tom vydávají přesmutné svědectví!“ Podobných odstavců pak v článku následuje osm a až v posledním se o zesnulém arcivévodovi píše: „úmrtím jeho odešla silná individualita“. Opět ani stopa nějakého citového pohnutí, následník trůnu byl prostě „energická osobnost“ nebo „silná individualita“.

Zbytek úterního čísla Venkova je pak věnován podrobnostem o atentátu, přípravám pohřbu, zprávám o smutečních projevech v Čechách, ostatních zemích monarchie i kondolencí zahraničí. Nejvíce jich přišlo pochopitelně ze spojeneckého Německa, tehdy ještě spojenecké Itálie a papežské stolice. Podobné zprávy ale přicházely i od budoucích nepřátel: anglický král Jiří nařídil týdenní dvorní smutek, v Rusku prý „všecky časopisy vyjadřují hluboké politování nad tragickým osudem arcivévody“, francouzský prezident Poincaré projevil císaři telegraficky soustrast. Atentát odsoudila i srbská vláda: „Pod dojmem tragické události… nemáme dosti slov, abychom na pranýř přibyli strašlivý útok… truchlivá událost i v naší zemi vyvolala city největšího rozhořčení a nejostřejšího odsouzení.“

Po konzervativním Čechovi, svobodomyslných Národních listech a agrárnickém Venkovu se podíváme na socialistické Právo lidu, „ústřední orgán Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické“.

Právo lidu vyšlo v pondělí 29. června s úvodním titulkem „Následník trůnu a jeho choť zavražděni“.

Titulek je tedy podobný jako u Venkova i Čecha. Na rozdíl od nich ale Právo lidu zavražděný pár nijak nehodnotí a na celé první straně je prostě tlumočena úřední zpráva o průběhu atentátu. Na druhé straně jsou pak přidány podrobnosti o atentátu, zprávy o následných událostech v Sarajevu, přetištěny zprávy o odjezdu císaře z Išlu do Vídně. V pravém sloupci druhé strany je krátká biografie Františka Ferdinanda, opět bez jakéhokoli náznaku soustrasti.

První dvě strany tedy opanovaly zprávy převzaté z úředních zdrojů či jiných novin. Až na třetí straně je redakční sloupek. Nepodepsaný autor se v něm podivuje nad průběhem atentátu, především nad faktem, že atentátníků bylo více, zatímco v dřívějších případech atentátů byl vždy jen jeden. Až poté autor píše o „hrozném činu“, ale hned dodává jaksi omluvně: „Či je opravdu tam na jihu pobouření takového rázu, že se z něj rodí takoví ztřeštěnci?“

A teprve po těchto slovech následuje jasné odsouzení. Nikoli ovšem tohoto konkrétního atentátu na následníka trůnu a jeho ženu, ale atentátů všeobecně, a ovšem také trestů smrti udílených pachatelům těchto atentátů: „Zatracujeme s největší rozhodností každé zabití člověka, tak jako potíráme rozhořčeně trest smrti, jímž má být pokleslému nebo ubohému člověku dokázáno, jak hnusná je vražda. Pro nás zůstává utracení života lidského vždy a za všech okolností činem lidské společnosti nedůstojným, ať se páše jménem zákona na jednotlivci anebo hromadně třeba jménem vlasti ve válce.“ Atentáty podle autora článku nikdy nevedly ke zlepšení společnosti, vždy jen k „větší persekuci a útlaku. Má-li bát kde provedena náprava pronikavá, nutno pracovat vzděláváním lidu ku přivodění změny špatné soustavy v lepší… Nejlepším dokladem úspěšnosti takového postupu je sociální demokracie.“ Po všeobecném odsouzení atentátu si tedy sociálně demokratický tisk přihřívá svou polívčičku…

A hned poté následuje kritika rakouské politiky v Bosně a Hercegovině. Přednost je dávána „mohammedánům… rovněž tak fedrováni vedle nich katolíci, ač tvoří v zemi nejmenší z tří částí obyvatelstva. Srbové za to odstrkováni a považováni před annexí i po ní za živel nespolehlivý… Píší-li proti tomu listy, stíhají je kruté konfiskace. Za otisk řeči, proslovené v rakouské delegaci potrestán sociálně demokratický redaktor šestiměsíčním těžkým žalářem.“

Dále se Právo lidu věnovalo podobně jako Venkov podrobnostem o atentátu, přípravám pohřbu atd. I úterní číslo Práva lidu bylo pochopitelně věnováno atentátu. Hned na začátku úvodníku je atentát označen jako „vražedný“, ale autor se celý zbytek celostránkového úvodníku opět věnuje kritice rakouské politiky v Bosně a kritice klerikálů: „Sarajevský biskup Stadler, bojovný to kohout klerikální, valně přispívá k tomu, že řevnivosti mezi pravoslavnými a katolíky přibývá… Příznačné pro poměry tam panující je neuvěřitelný čin, jehož se dopustil společný ministr financí, skoro místokrál Bosny a Hercegoviny, při návštěvě v Sarajevě: veřejně políbil arcibiskupovi Stadlerovi ruku.“ Ve stejném duchu se nese celá první strana.

Na druhé straně jsou pak další zprávy o dění v Sarajevu. Zároveň také články o „štvaní vídeňského tisku proti Srbům“ nebo „novinářská kampaň proti Srbsku“. Následují dvě strany kondolencí z monarchie i jiných zemí, rozsáhlejší než ve Venkovu i Čechu.

V žádném z redakčních článků Práva lidu v prvních dnech po atentátu se neobjevila jakákoli pochvalná slova o arcivévodovi či jeho ženě. Venkov Žofii alespoň pochválil jako „vzornou manželku a matku“. Právo lidu ne!

A jako první předzvěst budoucích událostí přetisklo Právo lidu článek z Reichspost (noviny rakouských křesťanských sociálů), který nazvala „Hrozby odvetnou válkou Srbsku.“ Reichspost tlumočil slova "nejmenovaného vysokého důstojníka": „Arcivévoda František Ferdinand byl by se stal vůdcem armády v obranné válce, kterou by monarchie proti svým nepřátelům an jihovýchodě a severovýchodě vésti musila…“

O měsíc později vyhlásilo Rakousko-Uhersku Srbsku válku…

Čech, 29.-31. června 1914.

Národní listy, 29.-31. června 1914.

Venkov, 29.-31. června 1914.

Právo lidu, 29.-31. června 1914.

GALANDAUER, Jan: František Ferdinand d'Este, Praha 2000.

PERNES, Jiří: O trůn a lásku , Praha 2007.