Jak chtěl Stalin zabít Koněva, jak Koněva zachránil Žukov a jak to Koněv Žukovovi oplatil

V lednu 1941 se v hlavním štábu Rudé armády konalo velké štábní cvičení. Tématem byla pochopitelně válka „západních“ (Němců) s „východními“ (Sověty). Ovšem při cvičení stáli pochopitelně na obou stranách sovětští generálové: v čele „západních“ Hrdina Sovětského svazu (titul dostal za porážku Japonců u Chalchyn Golu), velitel Kyjevského vojenského okruhu generál Žukov, v čele „východních“ velitel Západního vojenského okruhu generálporučík Pavlov.

S mnoha jinými byl na štábní cvičení povolán i generálporučík Ivan Stěpanovič Koněv, velitel Zabajkalského vojenského okruhu.

Téma cvičení bylo jednoduché: „západní“ v čele s Žukovem zaútočí, „východními“ v čele s Pavlovem (a generálporučíkem Kuzněcovem, jinak velitelem Severokavkazského vojenského okruhu; Koněv dostal k velení jednu z armád „východní“ strany) měli být odraženi, boje měly být přeneseny na západ a tam měli být „západní“ poraženi.

Zpočátku se simulovaný boj vyvíjel podle předpokladů a „východní“ po odražení nepřítele postoupili na západ (v čele jedné z těchto útočících armád stál Koněv). Jenže tam jim Žukov připravil porážku a „hlavními rozhodčími“ byl prohlášen za vítěze.

Hned následovala druhá hra, jen role se obrátily: Žukov stál nyní v čele „východních“, Pavlov (s Kuzněcovem a také Koněvem) v čele „západních“. Průběh byl stejný: počáteční úspěch Pavlova, protiútok Žukova a opětovné rozdrcení Pavlovových (a Koněvových) vojsk.

Vzápětí po ukončení cvičení byl dvojnásobný vítěz Žukov jmenován náčelníkem Generálního štábu. A Pavlov? Ten zůstal velitelem Belrouského frontu. Druhý neúspěšný velitel Kuzněcov byl dokonce povýšen na velitele Pobaltského okruhu. Jen chudák Koněv na cvičení trochu doplatil a byl odsunut na méně významné místo velitele Severokavkazského okruhu po Kuzněcovovi, odkud byl ale již v květnu 1941 přesunut do čela nově vytvořené 19. armády, dislokované na Ukrajině.

O měsíc později začala válka.

První den války a obrana se začíná rychle hroutit. Je třeba hledat viníky. První na řadě je samozřejmě generál Pavlov, nyní velitel Západního frontu. Jakov Čadajev, přednosta kanceláře rady lidových komisařů (neboli sovětské vlády) ve svých vzpomínkách píše hned o první dnu války: „Večer se Stalin mračil a vztekal: „Pavlov nemá spojení ani s armádními štáby, říká, že směrnici dostal pozdě. Jak to, že ji dostal pozdě? A co kdybychom vůbec nestačili žádnou směrnici vydat? Copak armáda nemusí být v plné bojové pohotovosti i bez směrnice? Copak musím svým hodinkám nařizovat, aby šly?“

Pavlova ovšem Stalin nechal na jeho místě velitele. Týden! 30. června byl Pavlov povolán do Moskvy „k podání vysvětlení“. Pak šly události v Pavlovově životě velmi rychle: o den později se letecky dopravil do Moskvy, okamžitě byl zbaven velení, krátce nato zatčen, spolu s řadou sobě podřízených generálů a dalších vysokých důstojníků byl postaven před „soud“ Státního výboru obrany (v jehož čele stál Stalin). Žádali, aby mohli svou vinu vykoupit vlastní krví jako prostí vojíny, ale Stalin rozhodl jinak: „Bývalého velitele Západního frontu generála Pavlova, bývalého náčelníka štábu Západního frontu Klimovskiche, bývalého styčného velitele Západního frontu Grigorjeva, kteří se provinili zbabělostí, liknavostí a organizační neschopností, a tím i vědomým rozkladem vedení armády - zastřelit.“ 16. července byli všichni odsouzeni k smrti a 22. července zastřeleni.

A Koněv? Jeho 19. armáda byla 26. června převelena z Ukrajiny do Běloruska. Dostal za úkol dobýt zpět Vitebsk. Při několika neúspěšných pokusech přestala jeho armáda jako reálná vojenská síla existovat a zbytky v podobě několika divizí musely ustupovat. Přesto dostal rozkaz k útoku - částečně uspěl, ale kvůli absenci záloh se rozvinutí útoku nepodařilo.

Ale částečného úspěchu si všimli v Moskvě. A když byl reorganizován Západní front, jeho novým velitele se 12 .září stal právě Koněv. S jakými pocity asi nastupoval na místo toho, který byl před měsícem zastřelen?

Na podobné myšlenky neměl moc času, bylo třeba organizovat obranu. 15. září byl Koněv v Moskvě u Stalina, ovšem rady se mu nedostalo - místo toho řešil Stalin nová vyznamenání pro velitele své armády. Armády, která stále ustupovala…

30. září Němci spustili operaci Tajfun, útok na Moskvu. V cestě jim stál Koněv. 1. října odeslal Koněv do Moskvy optimistický rozbor situace na svém úseku fronty. O den později byla během několika hodin Němci fronta prolomena. Tři dny neměla Moskva spojení s Koněvem…

„Co ten Koněv dělá?“ říkal si Stalin. 5. října bylo obnoveno spojení Koněva s Moskvou; a Koněv žádal o ústup. 1. října je optimistou, 5. října přichází do Moskvy žádost o ústup. Koněv ve svých vzpomínkách o Stalinovi za války napsal: „Jeho mimika byla neobyčejně chudá, skoro žádná, z výrazu jeho tváře se vůbec nedalo poznat, kudy se ubírají jeho myšlenky.“

Stalinova mimika sice chudá byla, ale myšlenky se nyní ubíraly jasným směrem: po Pavlovovi najít dalšího viníka katastrofálních porážek. A tím viníkem byl pochopitelně velitel Západního frontu - Ivan Stěpanovič Koněv.

A Stalin posílá pro Koněvova starého známého ze štábních her z ledna 1941 - Georgije Konstantinoviče Žukova.

Zadání je jasné: 1. Zjistit pravý stav věcí u Západního frontu (a jeho Záložní armády). 2. Zajistit viníka. Protože už v okamžiku, kdy Stalin Žukova posílá za Koněvem, posílá jej s jasným vzkazem! Stalin Žukovovi (dle jeho poválečných vzpomínek) řekl: „Koněv stejně jako Pavlov na začátku války otevřel frontu nepříteli.“ A tak spolu s Žukovem na západ letí i vyšetřovací komise Státního výboru obrany v čele s Molotovem a Vorošilovem.

Všichni staří známí se sešli 10. října na velitelství Západního frontu. Toho dne byl z místa velitele Západního frontu odvolán Koněv a velitelem novým se stal Žukov. (Někteří historici tuto dataci zpochybňují - Stalin prý Žukova velitelem jmenoval ještě v Moskvě, tedy před 10. říjnem. Ovšem na velitelství Západního frontu o tom nikdo nevěděl a Koněv i jeho podřízení se o této změně dozvěděli až 10. října; i sám Žukov jako datum svého jmenování uváděl právě 10. října, protože právě tehdy velení převzal.)

Nového velitele tedy máme, Žukova. Osud starého, Koněva, je zpečetěn - Stalin rozhodl o jeho likvidaci. Podle Žukovových vzpomínek mu Stalin 10. října nařídil Koněva odeslat do Moskvy: „Vrchní velitel chtěl velitele Západního frontu Koněva předat soudu za porážku, kterou mu nepřítel způsobil.“

Jenže se odehrál neuvěřitelný telefonický rozhovor. Stalinovi se nikdy předtím a také nikdy potom nestalo, aby někdo odmítl splnit jeho výslovný rozkaz. Žukov to udělal, snad dokonce třikrát (!) v jednom rozhovoru. A uspěl - Stalin Koněva místo kulky jmenoval na Žukovovu žádost jmenoval jeho zástupcem. Kdyby se Žukov „nepostavil na zadní“, byl by o několik dní později Koněv mrtev.

Otázku, proč tak Žukov učinil, musíme nechat otevřenou. Sám ji nezodpověděl, jen poznamenal, že „pouze moje prostředkování zachránilo Koněva před těžkým osudem“. Přitom Koněvovy vojenské schopnosti vysoko nehodnotil: „Je třeba říct, že až do bitvy u Kurska velel Koněv vojskům špatně.“ A popravy jiných generálů mu problém nedělaly - o několik dní později, 22. října, byli na jeho rozkaz zatčeni a před nastoupeným mužstvem popraveni velitel 17. střelecké divize plukovník Kozlov a brigádní komisař Jakovlev. Taktéž přikázal zastřelit velitele 53. střelecké divize plukovníka Krasnoreckého, ale ten ještě před zatčením a popravou zahynul v boji. Ještě předtím v září nechal u Leningradu zastřelit generálmajora dělostřelectva Gončarova a velitele 34. armády generálmajora Kačanova. A poté v listopadu pokračovaly další popravy - velitel 133. střelecké divize byl zastřelen před vlastními vojáky i s politrukem Šabalovem. A bylo jich mnohem více…

Za války se v různých rolích sešli Žukov s Koněvem jako spolubojovníci i soupeři ještě mnohokrát. Jako spolubojovníci u Kurska, jako „soupeři“ v honbě o to, kdo dobude Berlín.

Po válce byl Koněv v červnu 1945 jmenován velitelem sovětských vojsk v Rakousku, Žukov se stal vrchním velitelem pozemních vojsk Rudé armády. Ne nadlouho, začala se nad ním stahovat mračna…

Maršálů byla celá řada (celkem 14 žijících), ale Žukov měl mezi nimi výsadní postavení. Jako by se Stalina nebál. Nejen že odmítl splnit rozkaz vydat Koněva smrti, ale i jindy Stalinovi odporoval.

Konstantin Simonov, za války významný válečný zpravodaj, vzpomnínal, že při jednom ze setkání mu Stalin řekl: „Ať řeknu, co chci, odpovíte: Ano, soudruhu Staline, samozřejmě, soudruhu Staline, učinil jste moudré rozhodnutí, soudruhu Staline. Jen Žukov se se mnou někdy hádá.“

Krátce po začátku války doporučoval Žukov vyklizení Kyjva. Stalin vybuchl: „Jak můžete vůbec pomyslet na odevzdání Kyjeva nepříteli?“ Žukov odsekl: „Jestli si myslíte, že náčelník generálního štábu neumí říct nic jiného než samé nesmysly, tak tu nemá co pohledávat.“ A nakvašeně odešel.

Za války to Stalinovi mohlo imponovat, na podobné případy vzpomínal i Anastaz Mikojan. Po válce ale byla jiná situace, vojenští velitelé si za války moc zvykli na samostatné rozhodování. Tomu bylo třeba učinit přítrž.

Navíc tu byla druhá věc: Žukov se za války stal nesmírně populárním. A kdo je populární, může být nebezpečný. A tak se Stalin rozhodl jednat…

V dubnu 1946 byl zatčen maršál letectva Novikov. Byl obžalován, že schválně nechal vyrábět vadná letadla, čímž způsobil smrt mnoha vojenských pilotů. Ale o Novikova tu ani tak nešlo, konec konců dostal jen pět let. Otázky vyšetřovatelů mířily výše - na Žukova…

1. června 1946 se konalo zasedání Nejvyšší vojenské rady. Žukov vzpomíná, že již den předtím se stala pro něj nevídaná událost - na dveře mu zaklepali příslušníci NKVD. Šli udělat domovní prohlídku, ale Žukov se podle vlastních slov nezalekl, tasil pistoli a vyhnal je. Nyní ho čekala závažnější zkouška - Stalin.

Na zasedání rady se shromáždila celá nejvyšší generalita Rudé armády. Seděli tiše, když vešel Stalin. Nepromluvil. Nemusel. Vše bylo dohodnuto předem. Mluvil Sergej Štěmenko.

Byl to Žukovův dobrý známý, ostatně se dobře znali všichni. A Štěmenko přečetl z výpovědi maršála Novikova o připravovaném vojenském puči. Novikov udal 15 jmen - 14 sedělo ve vyšetřovnách NKVD, 15. muž seděl v sále - maršál Žukov.

A Stalin hrál svou oblíbenou hru. Nechtěl to být on, kdo viníka před veřejností odsoudí. Tak to hrál už přes dvacet let - ne Stalin, ale jiní spolupracovníci označili za zrádce Trockého, Kameněva, Zinověva, Bucharina, Radka a stovky dalších známých komunistů. A teď měl někdo z přítomných za zrádce označit Žukova.

Měli to být jeho kolegové - vojáci. K Stalinovu překvapení se ale nic nedělo. A tak se slova ujali politici, nejprve Malenkov, který již dříve obvinil Žukova z „bonapartismu“, po něm Molotov; oba žádali přísné potrestání.

To byla výzva pro vojáky. Všichni se do svých pozic dostali nejen díky druhé světové válce, ale především přes mrtvoly svých popravených předchůdců za velkých čistek třicátých let. A nic podobného nechtěli opakovat - útok na Žukova mohl vyústit v útok na kteréhokoli z nich.

A tak si slovo vzal Koněv. Snad se rozpomenul na to, jak ho Žukov před pěti lety zachránil a chtěl mu to nyní oplatit, spíše ale nyní chránil sám sebe. Ať tak či tak, k Stalinovu překvapení - Žukova hájil. Sice mu vytknul nepěkné osobní vlastnosti - hrubost, pýchu, aroganci, ale nevěřil, že by Žukov připravoval vojenský puč. A když se k němu přidali i další generálové s podobným mínění, měl Žukov vyhráno. Tedy prozatím - konečné slovo měl přece vždycky Stalin…

Snad i k překvapení přítomných Žukova ušetřil a krátce nato ho jmenoval velitelem Oděského vojenského okruhu. Byla to jasná degradace, vždyť Žukov předtím velel všem pozemním vojskům Rudé armády, ale ostatní obžalovaní z vojenského puče ušetřeni nebyli.

Už se asi nikdy nedozvíme, proč Stalin Žukova ušetřil. Postihy vysokých generálů pokračovaly i dále - zastřelen byl třeba Hrdina Sovětského svazu generál Gordov, brigádní generál Rybalčenko, generál Krjukov měl štěstí, že Stalin po válce nakrátko zrušil trest smrti, takže Krjukov dostal „jen“ 25 let. Od všech byly při výsleších vyžadovány také výpovědi proti Žukovovi. Ten se ale jako vysoký velitel v poklidu dožil Stalinovy smrti.

Ne tedy bez veřejné pohany: Sám Žukov ve svých vzpomínkách uvádí dokument, podepsaný samotným Stalinem: „Maršál Žukov se při ztrátě veškeré skromnosti a v zaslepení pocitem osobní ctižádosti domníval, že jeho zásluhy nebyly dostatečně oceněny, přičemž si v rozhovorech s podřízenými připisoval rozpracování a provedení všech významných operací Velké vlastenecké války, včetně těch, s kterými neměl nic společného. A co víc, maršál Žukov, sám zatrpklý, pokoušel se seskupit kolem sebe nespokojence, ztroskotance a lidi zbavené velitelského postavení a bral je pod svoji ochranu, čímž se sám stavěl do opozice vůči vládě a vrchnímu velení.“

Obrat „vůči vládě a vrchnímu velení“ je třeba číst tak, jak to tenkrát ve skutečnosti bylo, tedy „vůči Stalinovi a Stalinovi“. Přesto se Žukovovi nic více nestalo. Po Stalinově smrti se stal ministrem obrany, po několika letech byl ovšem Chruščovem opět odstaven a bylo mu nařízeno domácí vězení. Dožil v Moskvě, kde zemřel v roce 1974 ve věku 77 let.

ŽUKOV, Georgij: Vzpomínky a úvahy 1-3, Praha 2005-2006.

KONĚV, Ivan: Čtyřicátý pátý, Praha 1975.

RADZINSKIJ, Edvard: Stalin, Praha 2008.

FIDLER, Jiří: Koněv, Praha 2019.

ZUBOV, Andrej (ed.): Dějiny Ruska 20. století - díl II, Praha 2015.

TAUBMAN, William: Chruščov, Praha 2005.

Wikipedia:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Georgij_Konstantinovič_Žukov#cite_ref-3

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_Stěpanovič_Koněv#cite_ref-15

https://cs.wikipedia.org/wiki/Maršál_Sovětského_svazu#Seznam_maršálů_SSSR

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sergej_Matvejevič_Štěmenko