Konec „národní jednoty“ v Čechách. Vznik Národní strany svobodomyslné

Jaké důvody mělo odštěpení mladočechů od Národní strany, která dosud byla jedinou českou občanskou stranou? Hlavní příčina spočívala nepochybně v nesouhlasu s taktikou pasivní rezistence, tj. bojkotu Říšské rady i českého zemského sněmu, kterou vůdci Národní strany, František Ladislav Rieger a jeho tchán, zasloužilý otec národa František Palacký, dosud tvrdošíjně prosazovali. Ústřední politický cíl, dosažení české státnosti v rámci habsburské monarchie, zůstával pro mladočechy i staročechy zcela shodný. Čím dál víc se však rozcházeli v mínění o prostředcích, jak cíle dosáhnout.

Začínalo být přitom zřejmé, že taktika pasivní rezistence, která přinesla úspěch Maďarům, v českém případě poněkud selhává. Snaha staročechů vyjednat na základě principů historického státního práva autonomii Českého království v rámci Předlitavska roku 1871 neuspěla. O dva roky později navíc reforma volebního řádu Říšské rady ukončila obesílání tohoto ústředního zákonodárného orgánu zemskými sněmy a zavedla do ní přímé volby. Staročeská taktika se dostávala do slepé uličky.

Štěpení Národní strany na staročechy a mladočechy začalo mnohem dřív, v podstatě už krátce od počátků konstitučních reforem na počátku 60. let 19. století. Termín „Jungczechen,“ označující české radikální demokraty, vymezující se proti umírněným konstitučním liberálům, se objevil poprvé v roce 1863. V té době vypuklo v ruském Polsku povstání, budící vášně v celé Evropě. Radikálové v Čechách přirozeně sympatizovali se statečnými a obětavými Poláky, bojujícími se zbraní v ruce proti cizí nadvládě. Vůdci Národní strany, hlouběji si uvědomující složité mezinárodní souvislosti, které v podstatě nedávaly Polákům šanci na úspěch, polské rebelii nehodlali vyslovit podporu; zároveň odmítali odsoudit ruský carský režim. Rozpoutala se vášnivá diskuze, přerůstající v osobní útoky.

Bylo by zavádějící mladočechy považovat za mladší generaci oproti staročechům. Ve skutečnosti se obě skupiny generačně překrývaly; jeden z nejvýznamnějších mladočeských představitelů, právník Alois Pravoslav Trojan, byl dokonce starší než Rieger i většina staročeských osobností. Jádro mladočeské frakce tvořily postavy spojené s revolucí v roce 1848, jež kvůli následné perzekuci obestírala aureola národních mučedníků. Za všechny můžeme jmenovat Karla Sladkovského nebo Vincence Vávru-Haštalského. Podporovali je představitelé radikální žurnalistiky, jako byl vydavatel Národních listů Julius Grégr, novinář Josef Barák či mladí literáti, například Jan Neruda nebo Jakub Arbes.

Vůbec nejradikálnější českou politickou osobností však byl zpočátku překvapivě aristokrat, Rudolf kníže Thurn-Taxis. Ten nejenže vydával časopis Boleslavan, útočící na otce národa Palackého kvůli jeho postoji v polské věci, ale už v roce 1863 navrhl založení samostatné politické strany. Měla prosazovat liberálně demokratickou ústavu, zrušení privilegií šlechty i katolické církve, zavedení všeobecného volebního práva, české státní právo i federalizaci habsburské monarchie. Pro novou stranu však dosud nenazrál čas a všechny oslovené osobnosti návrh knížete zamítly. Rudolf Thurn-Taxis, představující v českém prostředí dost ojedinělý typ rudého knížete, po polovině 60. let pod tlakem okolností opustil veřejný život. Do jisté míry jej nahradil jiný šlechtic, Václav hrabě z Kounic. Ten mimo jiné patřil k vážným nápadníkům dcery národa Zdeňky Havlíčkové, nakonec se však stal švagrem skladatele Antonína Dvořáka.

Narůstající spory staročechů s mladočechy ovlivnily také nejdůležitější český kulturní projekt, vybudování reprezentativního Národního divadla v Praze. Post předsedy sboru pro postavení divadla zaujímal Rieger, který patřil spíš k povrchním znalcům umění, ale práce pro české divadlo byla jeho srdeční záležitostí. Zastával poměrně racionální názor, podle nějž měl stavbu divadla financovat zemský rozpočet; neměl k tomu však stále většinu v českém sněmu. Mladočeši ale požadovali urychlenou výstavbu divadla; financování měly zajistit veřejné sbírky. Spor přerostl v ostrou kampaň, do níž se zapojil i skladatel Bedřich Smetana. Měla dokázat, že se Rieger myšlence velkého Národního divadla zpronevěřil. Mladočeši nakonec dosáhli svého; v roce 1865 byl Rieger na valné hromadě sboru odvolán a ústřední místo zaujal Sladkovský.

Budování velkolepého kulturního stánku mohlo začít. Mladočeši uvažovali, že na slavnost kladení základních kamenů, která proběhla v květnu 1868, Riegra a Palackého vůbec nepozvou, ale nakonec usoudili, že by to vzbuzovalo podivný dojem. Po vyprchání počáteční euforie začal projekt divadla narážet na chronický nedostatek financí, proto pražské nábřeží celá léta hyzdilo nevzhledné staveniště. Nakonec se do čela sboru vrátil Rieger, kterému se na rozdíl od mladočechů podařilo zajistit financování dokončení nákladné stavby.

Hlavní rozdíl mezi staročechy a mladočechy spočíval v pohledu na politickou strategii a taktiku. Středobodem doktríny Národní strany bylo historické státní právo, spočívající v tvrzení, že vztah českých zemí k habsburské monarchii je dán úmluvou české reprezentace s panovníkem. Domluvou s panovníkem také mají být revidovány veškeré protiprávní zásahy, které odstranily státoprávní jednotu zemí české Koruny a zrušily jejich státní instituce. Staročeši se opírali o spojenectví s českou konzervativní šlechtou, které Rieger uzavřel se šlechtickým předákem Jindřichem Jaroslavem hrabětem Clam-Martinicem na počátku roku 1861. Mnozí ze staročechů ke šlechtickým kavalírům opravdu vzhlíželi a doufali, že pro český národ vykonají stejnou službu, jako Maďarům či Polákům jejich šlechta. O tom však mladočeši dost oprávněně pochybovali a spojenectví se šlechtou vnímali jako zpátečnické. Zastávali ideu, podle níž mělo českou státnost zajistit především přirozené právo hospodářsky a kulturně sílícího národa. To zase odmítali staročeši v obavách, že u konzervativního panovníka by mohli s přirozeným právem narazit.

Staročeši s ohledem na šlechtické partnery nemohli přijmout za svou ideu všeobecného volebního práva, protože podle jejich klíčových spojenců, konzervativních kavalírů, neměli směr politiky určovat obyčejní lidé. Oba politické proudy se rozcházely také v pohledu na nové národní legendy, které měly stmelit probouzející se národ. Mladočeši jejich uctívání výrazně podporovali. Ústřední roli hrála pro svoji aktuálnost mučednická legenda Karla Havlíčka Borovského; podobnou legendou, dcerou národa, se už za života stala již zmíněná Havlíčkova dcera Zdeňka, což pro ni však mělo katastrofální následky. K národním legendám nejvyššího významu se připojilo i husitství a jeho klíčové osobnosti, jako byl Jan Hus a Jan Žižka, dále třeba Jednota bratrská a Jan Ámos Komenský. Patřil k nim i Rukopis královédvorský a zelenohorský, o jejichž pravosti zatím nikdo moc nepochyboval.

Staročeští vůdci se k uctívání těchto legend připojit nemohli, protože jejich šlechtičtí spojenci měli o české historii zcela jiné představy. Museli také brát ohledy na konzervativní katolické křídlo strany, proto dokonce ani nevystupovali proti konkordátu rakouského státu s katolickou církví, což působilo u liberálů té doby poněkud zvláštně. Přední staročeši se také distancovali od táborového hnutí za české státní právo, do něhož se po rakousko-uherském vyrovnání masivně zapojila česká veřejnost, a to i na Moravě a ve Slezsku. Mladočeští politici přitom patřili mezi jeho přední organizátory. Propast mezi oběma proudy Národní strany se stále zvětšovala.

Co způsobilo, že se monolit Národní strany přes četné praskliny definitivně rozlomil až více než deset let od začátků vážných rozporů? Příčina se skrývá v téměř magickém sousloví národní jednota. Česká společnost trpěla silným pocitem slabosti. Od toho se odvíjelo přesvědčení, že pro dosažení politických cílů je nutno postupovat v sevřeném šiku jako jeden muž. Jakékoliv narušení národní jednoty pak bylo chápáno jako zrada národních zájmů.

Nově ustavená Národní strana svobodomyslná měla pestré složení a reprezentovala většinu složek sílícího národa. Kromě zasloužilých osmačtyřicátníků a představitelů radikálně demokratického tisku se k ní připojilo mnoho představitelů městské inteligence, zejména právníků a lékařů, mezi nimiž můžeme jmenovat například MUDr. Eduarda Grégra, mladšího bratra vydavatele národních listů Julia Grégra. Další významnou skupinu, která rozšířila její řady, tvořili představitelé obecních a okresních samospráv. Tito lidé byli odpovědni svým voličům za své praktické kroky v komunální politice, proto pro ně politika pasivní rezistence prosazovaná staročeskými vůdci nebyla principálně přijatelná. Zapojili se však i představitelé rolníků, kteří byli uvědomělými Čechy, avšak přikládali prioritní význam praktickým otázkám českého venkova před českým státním právem.

K předním bodům programu nově ustanovené strany patřil důraz na vzdělání i osvětu národa, ustavení svobodných a demokratických institucí, dále svoboda svědomí, rovnost náboženství a zvýšení pravomocí samosprávy v okresech i obcích. Program se vymezoval proti staročeské taktice pasivní rezistence a vznášel požadavek na zavedení všeobecného volebního práva do českého zemského sněmu. Kromě toho se vyslovoval k oddělení české univerzity v Praze a zavazoval poslance k podpoře materiálních zájmů národa přijetím nových opatření v průmyslu, obchodu a zemědělství. Strana se dokonce přihlásila k hájení zájmů dělnické třídy.

Výše uvedený výrok se stal krédem nové strany. MUDr. Eduard Grégr taktiku vůdců Národní strany hodnotil s brutální upřímností; přirovnával je k právníkům, kteří se chopili starých smluv a vedou politiku jako nějaký právnický proces, aniž by si uvědomovali, že neexistuje instance, k níž by se mohli odvolat. V jádru měl nesporně pravdu; staročeská taktika spočívala ve víře v dobrou vůli panovníka, který dá jejich vyprecizovaným argumentům za pravdu a umožní ustavení české státnosti. To se ukazovalo jako nereálné. O podobě habsburské monarchie rozhodovala síla. Tu měla česká politika menší než jiné entity, které si vznik české státnosti v jakékoliv podobě nepřály.

Staročeši se s podobnými úvahami ztotožnit nemohli, protože by museli přiznali, že jejich dlouholeté úsilí bylo chybné a zákonitě vedlo k neúspěchu. Za několik let se však situace změnila; i staročeši vstoupili do zemského sněmu a Říšské rady, a to bez jakýchkoliv podmínek, pouze se státoprávním ohrazením.

Jak staročeši, tak mladočeši ideově směřovali ke stejnému politickému cíli. Přes všechny rozdíly tvořili rub a líc stejné mince. Jejich soupeření nelze vždy označit za racionální a přínosné. „Nebylo města, ba ani dědiny, kde by na radnicích, po hospodách, po rodinách nezuřil ten boj. Šlo v něm o vzájemné ničení a ubíjení osob. Klepy, pomluvy, zákeřné pletichy slavily orgie,“ vzpomínal později spisovatel a politik Antal Stašek. Nezůstalo jen u slovních útoků. Například jednoho z mladočeských vůdců, novináře Josefa Baráka, přepadli dva muži a s výkřikem „Scípni, mladočeský pse!“ jej udeřili železnou tyčí, čímž mu přivodili zranění s trvalými následky.

Patriarcha českého národního hnutí Palacký odsoudil založení samostatné mladočeské strany v úvaze O roztržce v národě českém. Nebyl sám, kdo její založení vnímal jako nepochopitelné a zavrženíhodné rozbíjení národní jednoty. Ve skutečnosti však byla diferenciace české politické scény nevyhnutelná. Potřebám dynamicky se rozvíjející české společnosti přestávala stačit jediná politická strana, avšak zatím nenazrál čas ke vzniku více specializovaných politických stran. Příčina spočívala ve volebním právu, dosud omezenému na pouhý zlomek populace. Již do 70. let 19. století spadají pokusy o ustavení sociálně demokratické strany, prosazující zájmy dělnictva. Ta se ovšem standardní soutěže politických stran účastnit nemohla, protože její příznivci volební právo neměli. Skutečný systém politické plurality, založený na soupeření širšího spektra politických stran, se zformoval až během 90. let 19. století.

Borovička, M.; Kaše, J.; Kučera, J. P.; Bělina, P.; Velké dějiny zemí Koruny české XII.a (1860 - 1890), Paseka, Praha a Litomyšl 2012

Urban, Otto; Česká společnost 1848 – 1918, Svoboda, Praha 1982

https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_strana_svobodomysln%C3%A1