Felix Schwarzenberg. První premiér císaře Františka Josefa I.

Je takový pohled na Felixe, prince ze Schwarzenbergu, oprávněný? I na to se tento text pokouší odpovědět.

Narodil se 3. října 1800 jako druhorozený syn vévody krumlovského, Josefa II. ze Schwarzenbergu. Měl ještě dva bratry a šest sester. Když mu bylo devět let, postihla rodinu tragédie; jeho matka Pavlína zahynula při požáru na plese v Paříži. Zdrcený otec se už nikdy znovu neoženil a výchovu dětí převzala neprovdaná teta.

V osmnácti letech započal Felix vojenskou kariéru u 8. kyrysnického pluku, jehož velitelem byl jeho švagr, Alfred kníže Windischgrätz (1787 - 1862). V roce 1824 se setkal s kancléřem Klemensem Metternichem (1773 - 1859) a zjevně na něj zapůsobil. Na žádost kancléře byl od vojska uvolněn pro službu v diplomacii, avšak ve vojenském hodnostním žebříčku stoupal dál.

Schwarzenbergova diplomatická kariéra připomíná v mnohém spíš dráhu kavalíra z věku romantiky. Nejprve byl přidělen jako vojenský atašé do Petrohradu. Spřátelil se tam s hrabětem Trubeckým, který shodou okolností zanedlouho stanul v čele povstání děkabristů. Když bylo povstání potlačeno, Schwarzenberg se stal v Petrohradě personou non grata. Ačkoliv zřejmě po pravdě zdůrazňoval, že jej zajímaly spíš sestry děkabristů než děkabristé samotní, byl promptně odeslán do Londýna.

V britské metropoli naplno uplatnil svou magneticky podmanivou sílu k ženám. Zamiloval se do jedné z nejkrásnějších žen v Anglii, Jane Digby (1807 – 1881), dcery prvního lorda Admirality, která jeho city opětovala. Společnému štěstí překážel pouze její manžel, lord Ellenborough, strážce tajné státní pečeti. Milenci spolu utekli do Norfolku s cílem vyvolat skandál a přinutit lorda Ellenborougha k podání žádosti o rozvod. To první se jim povedlo dokonale, záležitost s rozvodem se však byla komplikovanější a pobyt v Norfolku se protahoval.

Za běžných okolností bychom po této aféře mohli čekat konec Schwarzenbergovy diplomatické kariéry. Metternich však měl pro potíže svého podřízeného plné pochopení; sám zhruba deset let předtím prožil vášnivý milostný vztah s manželkou ruského velvyslance v Londýně. Schwarzenberga přeložil do Paříže, kam oba milenci odjeli společně. Zde narodily i jejich děti, chlapec a dívka. Zatímco chlapec krátce po porodu zemřel, dcerku Matyldu (1829–1885) později vychovávala Felixova neprovdaná sestra, po níž dostala dívka jméno. Jane Digby totiž už nehodlala čekat na rozvod a zmizela do Mnichova, kde okouzlila bavorského krále Ludvíka I. Později odešla do Řecka a nakonec se usadila v Damašku, kde se stala ženou o dvacet let mladšího beduínského vládce. Schwarzenberg se nikdy neoženil a tudíž ani neměl legitimní potomky.

Po Paříži vystřídal Schwarzenberg ještě několik destinací a stále stoupal v diplomatické a vojenské hierarchii. Diplomatickou kariéru završil jako vyslanec v Neapoli. Poté, co Neapol zasáhla revoluce, vrátil se do Rakouska a v hodnosti generálmajora se připojil k Radeckého italskému tažení. Starý maršálek Radecký však diplomatické generály zrovna nemiloval. Když Schwarzenberg utrpěl v boji zranění, které si vyžádalo několik týdnů léčby, navrhl jej na nejvyšší vyznamenání a odeslal do hlavního města. Schwarzenberg tam následně působil jako jakási spojka mezi Radeckého vojskem a vládou.

Schwarzenberg v revolučním roce 1848 neodmítal nové pořádky a instituce. Dokonce zkusil kandidovat do nového říšského sněmu. Rozhodně netrpěl stavovskými předsudky o výjimečnosti šlechtického stavu, z něhož sám vzešel. Na úvahy o zřízení dědičné panské sněmovny odvětil, že nezná v říši dvanáct šlechticů, kteří by se hodili k tomu, aby v ní zasedali.

V říjnu 1848 vypuklo ve Vídni povstání, které vzápětí vojensky potlačil Schwarzenbergův švagr, generál Windischgrätz. Situace v říši se vychýlila ve prospěch konzervativní dvorské stany. Panovnický dvůr hodlal restaurovat svoji moc pomocí důrazné politiky. Především zásluhou Windischgrätze byl Schwarzenberg jmenován novým ministerským předsedou. Neměl sice zkušenosti s praktickou politikou, ale díky tomu nebyl ani kompromitován liberalismem, což záměrům dvora plně vyhovovalo.

Schwarzenberg se rozhodně nehodlal, na rozdíl od ultrakonzervativního Windischgrätze, vracet ke starým, předbřeznovým pořádkům. Hluboce pohrdal tehdejší zastaralostí, strnulostí a neschopností cokoliv udělat. Vzorem mu rozhodně nebyl kancléř Metternich, jehož politická filozofie se zakládala na ochraně zákonnosti, tradic a společenského řádu. Schwarzenberg ostatně nebyl žádným politickým myslitelem; víc než idejím věřil síle. Představoval typ nového reálného politika, který sleduje především vlastní zájmy. Těch je ochoten docílit jakoukoliv cestou na základě hesla účel světí prostředky.

Schwarzenbergův hlavním zájmem bylo nepochybně silné Rakousko. Vědom si svých limitů daných nízkými zkušenostmi v praktické politice, musel si vybrat schopné a zkušené spolupracovníky. Jednoznačně dával přednost osobním a odborným kvalitám před urozeností. Jeho vláda se skládala i z ministrů, kteří byli kompromitováni s liberalismem a revolucí, jako byl třeba vídeňský právník Alexandr Bach nebo velkopodnikatel původem z Porýní Karl Ludwig von Bruck.

Důrazná vláda si žádala nového, důrazného panovníka. Přišel pravý okamžik pro ukončení fiktivní vlády slabomyslného Ferdinanda I. Roli císaře převzal jeho osmnáctiletý synovec. Podle přání dvora měl vládnout pod jménem František II. a v souladu s tím už byly vytištěny některé materiály. Schwarzenberg však na poslední chvíli prosadil pro Habsburky neobvyklé zdvojené jméno, František Josef I. Obsahovalo jak konzervativní, tak i reformní tradici. Čas ukázal, že to bylo velmi výstižné; po celou dobu své vlády chtěl být panovník konzervativním Františkem, ale poměrně často jej okolnosti donutily stát se reformním Josefem.

Mladému panovníkovi nechybělo sebevědomí, ale neznal svět a postrádal jakékoliv politické zkušenosti. Schwarzenberg se stal jeho učitelem. Vedl jej především k samostatnému rozhodování; radil mu až tehdy, když se panovník v záležitosti zjevně neorientoval.

Jak už bylo zmíněno, Schwarzenberg nebyl nijak předpojatý vůči konstitučnímu způsobu vlády. Po nástupu nového císaře stále zasedal ústavodárný říšský sněm, odsunutý z Vídně do Kroměříže. Přestože při tvorbě nové ústavy padaly i poměrně radikální návrhy, například klauzule o veškeré moci vycházející z lidu, ukončení vládnoucí úlohy katolického náboženství nebo zrušení šlechtických titulů, premiér odolával Windischgrätzovým návrhům na násilné rozehnání parlamentu.

Osud kroměřížského sněmu patrně zpečetila otázka vzbouřených Uher, od které poslanci dávali ruce pryč. Pouze poslanec František Palacký navrhoval rozdělení uherského území na etnicky definované celky, svoji ideu však neprosadil. Konečný návrh ústavy Uhry úplně pomíjel. Pro Schwarzenberga se parlament, v němž nenalezl spojence proti uherským separatistům, stal nepotřebným. Přikročil k jeho rozpuštění a odmítnutí návrhu ústavy.

To však ještě neznamenalo opuštění konstitučního principu. Ministr vnitra Stadion sepsal alternativní ústavu. Ponechávala panovníkovi poněkud větší moc a celou rakouskou říši včetně Uher pojímala jako centralizovaný stát. Hlavní posun nicméně spočíval v tom, že nová ústava nevycházela z vůle lidu, nýbrž byla darem od panovníka. Ústava měla vstoupit v platnost, až skončí stav dočasné nouze. Důvodů, proč se tak nemohlo stát ihned, bylo objektivně dost. V Uhrách se stále válčilo, neskončily ani boje v Itálii a na řešení čekala také německá otázka.

V srpnu 1849 se vládě podařilo s konečnou platností zlomit uherskou revoluci. Politizující maršálek Windischgrätz se ukázal neschopným řídit skutečné polní tažení, proto byl odstaven. Zklamali však i jeho nástupci, proto Schwarzenberg s Františkem Josefem museli požádat o pomoc ruského cara. Vzbouřenci kapitulovali před ruskou armádou u Világoše a následovala rozsáhlá perzekuce včetně více než sto poprav. Novou státní moc v Uhrách začali reprezentovat německy mluvící úředníci, často ve skutečnosti české nebo slovinské národnosti. V celé říši postupně docházelo k rušení samospráv; z liberálních reforem v letech 1848-49 se uchovalo pouze zrušení poddanství a porotní soudy, zaručující občanům právo na spravedlivý proces.

Poprvé a naposled v dějinách byla habsburská monarchie unitárním, centralizovaným státem. Úředním jazykem se stala všude němčina. V některých částech říše vládli přímo vojenští velitelé; celé císařství se však ocitlo pod kontrolou nového četnictva a policie. Poprvé se naplnila myšlenka tereziánských a josefinských reformátorů z 18. století, ale už bez reformního obsahu, pouze za účelem obnovení klidných a spořádaných poměrů. Tyto změny organizoval především nový ministr vnitra, bývalý liberál a revolucionář Alexandr Bach, zatímco Schwarzenberg se věnoval zahraniční politice.

Ústava v platnost nakonec nikdy nevstoupila. Ukončily ji Silvestrovské patenty koncem roku 1851, které však nebyly Schwarzenbergovým dílem. Mladý císař nepochybně chtěl vládnout absolutisticky, stejně jako před lety jeho dědeček František I. Spřízněnou duši našel v postarším jihlavském rodáku Karlu Kübeckovi (1780 - 1855). Tento bývalý předseda dvorské komory (ministr financí) z předbřeznových dob na Schwarzenberga žárlil, protože nebyl vybrán do jeho vlády. Mladého císaře nadchl pro starou, otřepanou Metternichovu myšlenku na zřízení jmenované říšské rady jako poradního orgánu. Protože idea nebyla v souladu s platnou ústavou, panovník ústavu prostě zrušil a Kübecka samozřejmě učinil předsedou nově zřízeného poradního sboru.

Celou záležitost lze chápat jako snahu Františka Josefa o emancipaci od mocného učitele. Schwarzenbergova pozice však byla natolik silná, že ji nová situace neohrozila. Nejspíš nakonec přijal s úlevou fakt, že už nebude ani teoreticky odpovědný žádnému parlamentu.

V zahraničněpolitické oblasti Schwarzenberga čekala velká výzva. Rakousko mělo od roku 1815 vedoucí roli v Německém spolku, který nahradil někdejší Svatou říši římskou. Spolek se vlivem krize v letech 1848–49 stal nefunkčním. Rakousko muselo čelit nárokům Pruska na dominanci v Německu. Pruský král Fridrich Vilém IV. sice odmítl přijmout německou korunu od liberálně nacionálního Národního shromáždění ve Frankfurtu, protože „přece nebude zvedat korunu ze škarpy“, ale začal vytvářet unii na bázi spolupráce německých knížat.

Schwarzenberg za této situace přikročil ke svolání původního Německého spolku. Rakousko se okamžitě ocitlo s Pruskem ve sporu. U hesensko-kasselské obce Bronnzell se odehrála šarvátka mezi rakouskými a pruskými vojsky. Přestože si vyžádala jen několik zraněných vojáků a jednoho koně, hrozil rozsáhlý ozbrojený konflikt mezi oběma státy. Schwarzenberg se pruským nárokům postavil s rozhodností sobě vlastní, přičemž mohl počítat s podporou Ruska. Prusko raději ustoupilo; konflikt byl urovnán Olomouckou punktací v listopadu 1850. Rakousko si v německém prostoru udrželo dominanci, avšak situace byla chápána jako ponížení Pruska, což nebylo zrovna dobré východisko pro budoucí vztahy obou států.

Schwarzenberg ale chtěl jít ještě dál; pokusil se uskutečnit myšlenku svého ministra obchodu Brucka a dostat celé území rakouské říše do Německého spolku, který by fungoval jako celní unie. Vznikl by tak obrovský konfederativní stát vedený Rakouskem, říše sedmdesáti milionů, což by znamenalo definitivní konec pruských snah o nadvládu nad Německem. Konfederace by zřejmě získala dominanci v Evropě. Schwarzenberg ale nejspíš neměl v úmyslu Evropě vládnout; je otázka, zda měl vůbec jasno v tom, čeho chce přesně dosáhnout. Navíc odmítal hrát na strunu nacionalismu, který nedávno málem přinesl habsburské říši zkázu. Svých záměrů chtěl dosáhnout výhradně kabinetní politikou, čímž je nejspíš odsoudil k nezdaru. Schwarzenbergův plán říše sedmdesáti milionů na konferenci v Drážďanech německá knížata nakonec odmítla.

Myšlenka, později zvaná Mitteleuropa, žila dál. Po roce 1866 se již nepočítalo s rakouským vedením; tuto úlohu převzalo Prusko. S vizí německé střední Evropy se hojně pracovalo v době první světové války. Ostatně, i Hitlerova Třetí říše je recyklátem stejné myšlenky. Za to Schwarzenberga pochopitelně nenese odpovědnost. Je však zřejmé, že zřízení takové říše by znamenalo když ne zkázu, tak přinejmenším obrovskou komplikaci pro české národní hnutí.

Těžko říct, jak by se mezinárodní situace v Evropě vyvíjela, kdyby ji Schwarzenberg dále ovlivňoval. Avšak premiér náhle zemřel 5. dubna 1852. Smrt jej zastihla v okamžiku, kdy si upravoval zevnějšek u umyvadla před recepcí pro diplomaty.

Jak bylo řečeno, František Josef I. na svého učitele a rádce vzpomínal s uznáním do konce života. Podle známého skotského historika Alana Skeda však právě Schwarzenberg vštípil panovníkovi myšlenku, že se v nejhorším vždy může spolehnout na sílu zbraní, což se Rakousku nevyplatilo v roce 1859, 1866 a nakonec osudově v roce 1914. Smíšené pocity budí také lehkost, s jakou se premiér nakonec vzdal principu konstitučního vládnutí. Nelze mu však upřít, že byl posledním státníkem, který dokázal obhájit rakouskou hegemonii v Německu. Rakousko už žádného dalšího Schwarzenberga nenašlo, zatímco Prusko již brzy objevilo svého Bismarcka.

Zdroje, literatura, odkazy:

Polišenský, Josef; Revoluce a kontrarevoluce v Rakousku 1848, Svoboda, Praha 1975

Sked, Alan; Úpadek a pád habsburské říše, Panevropa, Praha 1995

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998

Urban, Otto; František Josef I., Argo, Praha 1999

https://cs.wikipedia.org/wiki/Felix_