Naše pohádka pošťácká

Stalo se to úplně nečekaně.

Bylo nebylo, jednoho prosincového odpoledne, kdy lidé kolem mě a mé dcery koukali více do svých telefonů než pod nohy se to stalo.

Na dlážděné cestě na náměstí, kde zrovna odehrával adventní program a znělo zpívání vánočních koled, jsem uviděla něco, co už do dnešního digitálního světa moc nezapadá. Krásný, bílý, krasopisně nadepsaný dopis.

Když jsem ho zvedla, bylo mi to více než jasné. Tomu dopisu chybí křídla - tedy ten barevný čtvereček - známka, bez které se žádné psaníčko do světa nerozletí. Bylo to docela blízko pošty, a čas také byl. Bylo mi toho dopisu tak líto, jak je tak blízko a přitom tak daleko. V hlavě jsem slyšela hlas dětství, a vyprávění Pohádky pošťácké z mého magnetofonu, jak skřítci chtěli doručit dopis, který neměl adresu! No, tu pohádku jsem opravdu milovala, ale že v ní budu hrát někdy hlavní roli? To by mě nenapadlo ani v tom nejbujnějším snu. A tak se ze mě najednou stal poštovní skřítek v civilu za hrdého doprovodu moji 11 leté dcery Štěpánky co má v rukou cizí osud, schovaný v obálce.

Vzala jsem dceru za ruku a společně jsme vyrazily do trafiky. Chtěla jsem ji ukázat, že některé věci se prostě nenechávají jen tak ležet. V trafice se ale stal první pošťácký zázrak. Sáhla jsem do peněženky a mezi starými účtenkami jsem našla pár mincí . Když jsem je přepočítala , zjistila jsem neuvěřitelnou věc : měla jsem těch drobných přesně, kolik stojí známka na obyčejné psaní! Ani o korunu víc, ani o korunu míň. Jako by mi ty mince do kapsy nastrčil sám pošťácký skřítek z Čapkovy pohádky, aby mi tu cestu za dobrým skutkem usnadnil. Když jsme v trafice tu známku dostaly, bylo úplně jasné, kdo musí tenhle pošťácký rituál dokončit. Podala jsem známku dceři a ta ji s nesmírnou soustředěností vtiskla do pravého horního rohu . V tu chvíli to pro ni nebyla obyčejná známka, ale byl to klíč který tomu ztracenému dopisu otevřel bránu do světa. Obě jsme na ten dopis koukali jako bychom zachránili trosečníka na opuštěném ostrově. Došly jsme společně k oranžové poštovní schránce a hodili jsme ho tam. Naše mise byla u konce. Ušly jsme jen pár kroků od schránky, když můj pohled padl dolů na zem pod odpadkový koš. Mezi šedí chodníku tam zářilo něco nepravděpodobného.Ležel tam svazek zlatého jmelí , pečlivě zabalený v papíře, jakoby ho tam právě pro nás někdo přichystal. Několik dní před Vánoci, kdy přípravy doslova vrcholí, tam na nás čekal tenhle symbol štěstí. ,,Mami podívej, to je za ten dopis,, vyjekla dcera a já samozřejmě souhlasila, protože jsem si to také v duchu řekla. Možná to byla náhoda, ale v naší pohádce pošťácké to vypadalo jako jasný vzkaz od karmy. Vesmír nám poslal poděkování za to, že jsme nenechaly jedno cizí slovo ležet na zemi v prachu. Vracely jsme se sice bez drobných v kapse , ale se zlatem v ruce a s hřejivým pocitem u srdce.

Ale příběh tím neskončil.

Když jsme se vrátily domů, nedalo mi to. Fotky dopisu – toho „před“ bez křídel i toho „po“ s dceřinou nalepenou známkou – jsem dala na Facebook. Připsala jsem krátký vzkaz s nadějí, že se třeba odesílatel najde. Chtěla jsem jen, aby dotyčný věděl, že jeho zpráva je na cestě.

Během 48hodin měl příspěvek přes 12 000 krásných reakcí.

A pak se stal poslední zázrak naší pohádky. Majitelka dopisu se skutečně ozvala!

Napsala mi neuvěřitelně krásnou zprávu plnou díků. Přiznala, že dopis byl pro ni důležitý a jeho ztráta ji mrzela. To, že ho někdo cizí našel, ošetřil a poslal dál, ji dojalo natolik, že nás s dcerou pozvala na kávu a horkou čokoládu.

Když mi přišlo pozvání na kávu, chvíli jsem o tom přemýšlela. Bylo to moc milé gesto, ale pak mě napadlo něco mnohem lepšího. Něco, co by v mých dětech (a hlavně v dceři, která tu známku tak hrdě lepila) zanechalo stopu na celý život.

Poděkovala jsem paní za pozvání, ale místo kávy jsem jí navrhla malý obchod. Zeptala jsem se, zda by místo pohoštění nechtěla napsat mým dětem dopis – ale ne jako cizí paní, ale jako samotný Ježíšek.

Poprosila jsem ji, zda by je v dopise nepochválila za to, jak jim není lhostejný svět kolem nich, jak se starají o přírodu a jak pomohly ztracenému psaníčku. A aby jim, jako ten nejvyšší pošťák nebeský, přislíbila, že jejich vánoční přání nezůstanou nevyslyšena.

Pani nadšeně souhlasila. A tak se z jedné nalezené obálky stal velký příběh o tom, že když uděláte něco dobrého pro svět, svět (nebo pošťáčtí skřítci a Ježíšek) vám to vrátí tím nejkouzelnějším způsobem.

Paní můj návrh přijala s nadšením. A neudělala to jen tak „aby se neřeklo“. Rozhodla se pro tu nejvíc pohádkovou cestu: dopis nám do schránky hodila sama a úplně potajmu.

Když jsme pak schránku otevřeli, čekalo tam na děti skutečné překvapení. Obálka s jejich jmény, napsaná rukou „Ježíška“. Stálo v ní, jak moc jsou šikovní, že jim není lhostejná příroda a jakou radost udělali tím, že pomohli ztracenému psaníčku. A samozřejmě tam byl i slib, že jejich přání budou vyslyšena.

Děti měly oči jako talíře. Ten výraz čistého úžasu a víry v to, že dobro se vrací, byl pro mě tisíckrát lepší než jakákoliv káva v kavárně.

Když jsem ten dopis na zemi zvedla, netušila jsem, že právě začínám psát příběh, který se mi vrátí v podobě zlatého jmelí a dětského úžasu nad dopisem od Ježíška. Já jsem napsala první řádky tím, že jsem sklopila oči k zemi. Neznámá paní se ke mně přidala svou vděčností a tajnou návštěvou u naší schránky. Společně jsme vytvořily něco, co se nedá koupit – kousek opravdové pohádky v běžném dni.

Tento příběh ale nemá mít jen jednoho autora. Chci vás, kteří teď čtete tyto řádky, poprosit: Pojďte psát ten krásný příběh o lidské dobrotě se mnou.

Někdy stačí jen maličkost – zvednout ztracenou věc, usmát se na souseda nebo věnovat pár minut času někomu, kdo to nečeká. Buďme na sebe v roce 2026 hodní, i když nás k tomu nikdo nenutí. Protože když se spojí laskavost jednoho s ochotou druhého, začnou se dít věci, které vypadají jako zázraky.

Moje Pohádka pošťácká ukázala, že i jedna poštovní známka může změnit svět několika lidí a propojit tisíce srdcí.Jaký příběh dnes začnete psát vy?