„Steplag“ a rok 1954. Hlavu vzhůru

V roce 1940 byl místo bývalého pionýrského tábora na březích Kengiru založen „Kombinát Zhezkazgan a Gulag“ Lidového komisariátu vnitřních věcí SSSR (NKVD). Působil od 1. dubna téhož roku. Hlavním úkolem bylo urychleně dokončit výstavbu továrny na měď Zhezkazgan. 1. ledna 1942 bylo v táboře zadrženo asi 150  vězňů.

Byli mezi nimi nevinní dělníci, inženýři, lékaři a další potřební majitelé podniků, které NKVD kvůli potřebě pracovních sil ve stavebnictví a hornictví uvěznila, většinou nevinně odsouzení. V roce 1943 byly všechny provozní a stavební objekty výroby předány NKVD a přeměněny na „tábor nucených prací Zhezkazgan-kombinát“.

Po válce se k 12 tisícům zajatců v táboře připojilo asi 8 tisíc Němců a Japonců zajatých na frontě. Tábor se rozšířil a byl rozdělen do tří hlavních divizí: Kengir, Zhezkazgan a Karsakbay. V roce 1947 byl název změněn na „Speciální tábor č. 4“ nebo „Steplag“.

18. května 1954 začalo největší táborové povstání v SSSR. Kengirského povstání se zúčastnilo více než pět tisíc lidí. Rebelové drželi moc nad táborem 40 dní. 16. květen je považován za den, kdy povstání začalo, a o dva dny později si táborníci zcela podrobili táborové orgány.

Povstání se rozšířilo do tří křídel stepního tábora pro politické vězně ve městě Džezkazgan v Kazachstánu. Příčinou bylo bezpráví ze strany dozorců. Stepní tábor byl k odsouzeným obzvláště krutý. Dozorci neustále bili lidi, až jim šlo o život. Lidé byli stříleni za sebemenší provinění a někdy i bezdůvodně. Kengirské stráže pravidelně střílely nevinné lidi, čímž ve vězních podněcovaly vzpurného ducha.

Třetí sekce Steplagu se skládala z jednoho ženského a dvou mužských lágrů. Muži měli přísně zakázáno překračovat palebnou zónu svého tábora. Při pokusu skupiny mužů dostat se k ženám je stráže zastřelily. Incident byl jako obvykle ututlán a všichni do jednoho zůstali na svých pracovištích. Beztrestnost dozorců vězně rozlítila a  3200 jich odmítlo jít do práce. Dne 18. května byl tábor zcela obsazen povstalci.

V „Steplagu“ byli lidé téměř všech národností. Mezi rebely bylo 46 % Ukrajinců, 13 % Litevců, 12 % Rusů, dále Japonci, Finové, Čečenci, Tádžici. V jednom si byli rovni: mrtví byli pohřbíváni podle svých národních obřadů. Společný sen vymanit se z jejich úkrytu udělal z táborníků bratry.

Na čtyřicet dní získaly svobodu tři tábory zvláštního „stepního tábora“ v Džezkazganu. Vznikla jakási republika odsouzených s vlastní vládou, zvaná Komise pro vyjednávání od vězňů, s pestrým kulturním životem – pořádali koncerty, připravovali vystoupení, fungoval umělecký fotoateliér, vycházely nástěnné noviny, vlastní vnitrotáborové rádio.

Mezi mnoha vynikajícími vůdci rebelů, z nichž každý by mohl napsat román, je zajímavý osud Jurije Alfredoviče Knopmuse (1915-1956), vedoucího oddělení propagandy Kengirského povstání v roce 1954 ve Steplagu. Na počátku 90. let se o něm vědělo zanedbatelně málo, dokonce i na souostroví Gulag bylo jeho příjmení zkomoleno a jeho životopis popleten. Ale pro každého, kdo se s ním setkal, zanechal úžasnou vzpomínku: mluvili o něm jako o muži výjimečného vzdělání, ušlechtilosti a vytrvalosti.

28. května byl Jurij Knopmus zvolen do tzv. „komise z vězňů“, neboli „naší prozatímní vlády“, jak vězni vtipně komisi říkali. Oddělení propagandy, které vedl Knopmus, vydávalo nástěnné noviny, řídilo rozhlasové vysílání, letáky byly rozhazovány z draka mimo zónu. Ale hlavní je, že Knopmus věřil ve skutečnou příležitost kontaktovat světovou komunitu.

S největší pravděpodobností to byl právě on, kdo měl během povstání nápad sestavit obousměrný krátkovlnný vysílač. A kengirští řemeslníci uspěli. Rádiový vysílač byl sestaven z částí UHF aparátu zabaveného rebely v táborové nemocnici. Mnoho účastníků povstání hlásilo, že vysílač funguje. Tato činnost byla velkým tajemstvím a k vysílači neměli přístup ani všichni členové vedení rebelů.

Existují dvě nezávislá potvrzení, že vysílač skutečně fungoval. Takové informace byly získány od Anatolije Kostritského, inženýra-samouka a hlavního konstruktéra vysílače. Píše se to ve vzpomínkách Ference Varkoniho, který začal pracovat jako lidskoprávní radista v odbojném Kengiru a poté celý život pracoval v maďarské službě Rádia Svobodná Evropa. Všechny odtajněné dokumenty Gulagu však zdůrazňují, že po potlačení rebelů v táboře Kengir byl nalezen „nedokončený krátkovlnný vysílač“. Je zřejmé, že pro nejvyšší představitele ministerstva vnitra a prokuratury bylo přiznání, že došlo k přesunům z obleženého tábora na Západ, příliš nebezpečné.

Vězni požadovali zkrácení pracovní doby na 8 hodin, setkání s příbuznými, ale i zmírnění termínů, zrušení trestů podle „politického“ článku a zrušení táborových počtů. Zekové si vytvořili vlastní republiku, zvolili své nadřízené. Konečně došlo ke sloučení ženské a mužské zóny.

Ani jeden požadavek rebelů nebyl splněn… Čtyřicátého dne, 26. června, bylo povstání rozdrceno vojsky pomocí tanků.

Konflikt mezi rebely a oficiálním vedením trval 40 dní. Poslední den, 26. června, vstoupily přes tři brány tábora a osm vedlejších cest dva oddíly o 1600 členech vojenské stráže a jeden oddíl vnitřní stráže, skupina s 98 speciálně vycvičenými psy a třemi hasičskými vozy.

Pět tanků T-34 jim uvolnilo cestu a zničilo barikádu. Bylo to jediné táborové povstání, na jehož potlačení se podílela tanková jednotka. Během ozbrojeného konfliktu byli vězni, kteří kladli odpor, zastřeleni důstojníkem a velitelem jednotky. Informace o obětech jsou různé. Mezi nimi úředník říká: „46 lidí zemřelo, 61 lidí bylo zraněno různými způsoby.“ Zranění vojáci - 40.

Očití svědci té hrozné noci tvrdili, že vojáci v tancích byli opilí a nechápali, co dělají, kam jedou. Úřady nejprve tvrdily, že tanky střílely slepými náboji, ale pak to nesedí s tím, co se během bitvy skutečně stalo. Vězni řekli, že armáda zabíjela lidi tanky, střílela na ně a těla trhala na kusy.

Jak vysvětlit takové zvířecí chování armády 26. června 1954? Brutální hon na nevinné lidi? Krvavost, sadismus, který si mimochodem nedovolili ani nacisté.

Osud 5200 vězňů, kteří se zúčastnili povstání, byl zpečetěn. Šest členů velitelství bylo odsouzeno k trestu smrti. Knopmus a Keller byli okamžitě zastřeleni. Trest zbytku byl v roce 1955 změněn na 25 let vězení. K. Kuzněcov si odpykal trest v „KarLag“ a počátkem roku 1960 byl propuštěn.

Toto povstání však nebylo úplně marné. Případy většiny z nich byly znovu posouzeny a 8 tisíc lidí bylo v „Steplagu“ osvobozeno. „Kengirské povstání“, které otřáslo světem, bylo začátkem kolapsu táborového systému. Od dalšího roku byly postupně zavírány pobočky Terekti, Zhezdi, Bajkonur, Spassk, Kengir. Poslední hodina „Steplagu“ udeřila v roce 1957.