Jak středověk vynalezl očistec: Obchod s nadějí, který změnil Evropu

Budeme-li se zabývat očistcem, je potřeba alespoň základně nahlédnout i jiné, například starověké duchovní konstrukce. Ve starověkém Íránu je patrna celá řada posmrtných trestů, které z části mohly proniknout do křesťanství přes judaismus. Představa íránského podsvětí je také vizuálně podobná očistci. Viditelný je všudypřítomný oheň. Starověký Egypt měl velmi rozvinutou myšlenku posmrtných soudů. Zároveň egyptské peklo bylo působivé. Součástí něj „byly hradby, brány s bahnitými močály a ohnivými jezery okolo tajemných místností“. I zde se nachází prvek ohně, který je součástí i křesťanského pekla a očistce.

V antickém Řecku, v dobách Platóna, který zavedl myšlenku mravní odpovědnosti a posmrtného soudu, kde duše podstupují své tresty, je vykresleno rovněž podsvětí – Tartar. Přítomny jsou také bažiny a systémy podzemních řek a jezer. Duše poté mohly být reinkarnovány do více či méně kvalitních druhů, přičemž o kvalitě „nového těla“ rozhodoval předchozí život. Podobný koncept zaujímala i myšlenka „Indických tří cest“, která mrtvé dělila podle jejich zásluh za života. První - nejlepší cesta pro duše spravedlivé- vedla cestou ohně a končila „pobytem v bezedných dálkách“, což vedlo k jakémusi definitivnímu vysvobození. Druhá cesta pro méně spravedlivé duše vedla přes dým, přičemž jejich cesta v posvátnu končila tak, že se staly potravou Bohů a v různých formách života se podle předchozích zásluh vracely zpět na zem. Třetí cestou se jeví úplné zatracení mrtvého, který byl seslán do pekla. Tyto koncepty, které jsou vystavěny na myšlence stěhování nebo převtělování duší, jsou v křesťanství nemyslitelné.

Co se však jeví jako zřejmé, je skutečnost, že vizuální stránka podsvětí nebo pekla je ve starších kulturách popisována velmi podobně jako vizuální stránka očistce. K představám o onom světě z křesťanské perspektivy lze uvést, že ústředním zdrojem se stala Apokalypsa Pavlova. Tato přinesla motivy ohnivého kola či mostu a také pozdější dělení vrchního a spodního pekla, čímž vznikl prostor pro vznik samotného očistce jako místa. I samotný účel vrchního pekla byl stejný jako účel očistce – a to zadržovat hříšníky, kteří čekali na spasení.

Očistec by se dal definovat jako „třetí místo“. Již jen tento název vypovídá o skutečnosti, že očistec nebyl součástí křesťanského náboženství od počátku. Jednalo se o novou revoluční myšlenku, jež byla ke křesťanství implementována. Do této doby znal středověký člověk pouze dualismus nebe a pekla. Mezi tyto dva protipóly byl poté dosazen očistec jako prostředek naděje a nápravy. K očistci je nutno přistupovat jako k výtvoru, který se zrodil a dotvářel konkrétně na pařížských školách v prostředí učenců v druhé polovině 12. století. Prosazování myšlenky očistce měnilo smysl pozemského života tak, že byla prosazována myšlenka, že smrtí nic nekončí a osud duše je „otevřený a ovlivnitelný“, přičemž tato myšlenka mohla až měnit chování živých.

K pochopení revolučnosti očistce je nejprve nutné uvést, jaký byl hlavní způsob myšlení v Evropě v dané době. Myšlení v oblasti duchovna bylo rozděleno na dva póly, a to absolutní dobro a absolutní zlo (nebe a peklo). Společnost pak následovala tento dualismus a pro ostatní, kteří svým chováním například nespadali ani do jedné z těchto skupin, nebyla žádná jiná alternativa. Existovala tedy jen jedna možnost ze zmíněných dvou – okamžité vyvolení nebo zatracení. Před zrozením očistce existovala jistá forma očištění, jak jej uváděl například svatý Augustin nebo Řehoř Veliký, a to očišťující oheň. Tento koncept nebyl však nijak konkretizován nebo zasazen do určitého místa.

Model duality přestal být pod tlakem společnosti a také z důvodu změn ve společnosti funkční. Tato společenská změna byla způsobena zejména růstem obyvatelstva a rozvojem měst a také tím, že vznikaly složitější právní a obchodní vztahy. I v samotném soudnictví se začínaly objevovat různé stupně zavinění. Toto vše zapříčinilo, že ve společnosti nebyli jen „ti poctiví a ti hříšní“, často se jednalo o neutrální směs, tedy ani poctivé ani přehnaně hříšné. Právě na tuto směs musela církev reagovat a zohlednit tuto společenskou změnu i do světa duchovna. Očistec se tak stal řešením. Byl to intelektuální nástroj, který překonal propast mezi nebem a peklem a nabídl řešení pro zmíněný „střed“, který se reflektoval v chování křesťana.

Vlivem scholastiky, která vyžadovala logické uspořádání světa, bylo nutné pro očistec nalézt vhodné místo. Pokud je tedy nebe nahoře a peklo dole, bylo potřeba očistec rovněž někam implementovat. Z tohoto důvodu byl očistec logicky umístěn jako soused pekla – patro či předsíň s tím rozdílem, že brána očistce není permanentně uzavřena a uzamčena. Taková interpretace očistce měla na společnost obrovský dopad. Pokud již nově existoval očistec, tento si šlo představit jako konkrétní místo. Šlo jej popisovat v literatuře, náboženských textech a různě vykreslovat. Očistec byl vykreslován prostřednictvím obrazů hor, údolí a ohnivých řek, kdy se jednalo o takové popisy jako skutečné krajiny, kterou si mohl každý představit. Tento koncept pomohl vytvořit církvi jasnější řád spásy.

Další novinkou v duchovním světě, kterou očistec pomohl zasadit, byla nově přítomnost času. Nebe i peklo jsou věčné, bezčasové, zatímco očistec je vždy dočasný. Podobně jako se proměňovala běžná každodennost, byly tyto běžné činnosti jako počty, čas, stupně trestů implementovány do očistce. Z tohoto důvodu byly jednotlivé hříchy odstupňovány a bylo rozhodnuto, jak dlouhý čas jednotlivá hříšná duše v očistci za trest stráví. Původní pekelná věčnost se tak rozmělnila na dny, měsíce a roky pokání. Tento systém zcela reálně zrcadlil právní a soudní systém, kde i samotné tresty začaly být rozdělovány podle závažnosti. Středověké soudnictví se v této době začalo profesionalizovat a začalo klást důraz na rozlišování mezi úmyslem činem, mezi lehkým a těžkým proviněním. Očistec je v podstatě zrcadlem pozemského vězeňského systému nebo systému pokut: je to místo, kde si hříšník „odpyká“ svůj trest v závislosti na míře provinění. Bůh se zde přestává jevit jako absolutní soudce vynášející jen rozsudky „vinen/nevinen“ a stává se spíše soudcem, který bere v úvahu lidské slabosti a nabízí možnost vykoupení. Očistec tak přináší do společnosti i jistý optimismus, neboť předchozí dualistický model pekla a nebe byl věčný.

Církev rychle pochopila, že stvořila systém, se kterým šlo výrazně manipulovat co se materiálna týče. Pozůstalí mohli nyní skrze své jednání (odpustky, almužny, mše a modlitby) manipulovat s časem, který museli jejich zemřelí v očistci trávit. Tento materiální aspekt církev rychle pochopila a začala jej spravovat. Přes systém odpustků ve své podstatě prodávala možnost krácení času utrpení mrtvých. Nově se tedy mohlo ke smrti přistupovat s větším klidem, neboť se již nejednalo o absolutní konec.

Očistec však nebyl jen zneužíván, pomohl i jednotlivci, který prostřednictvím očistce mohl lépe vést a plánovat svůj život. Pomohl k rozhodování o tom, co je správné a například etické. Dále také očistec pomohl upevnit vztahy mezi živými a mrtvými, přičemž tyto vztahy byly upevňovány prostřednictvím solidarity od živých. Tento systém solidarity měl však i svou praktickou, institucionální rovinu.

Očistec se stal mocným nástrojem v rukou církve. Církev se ustavila jako jediný legitimní správce této „směny“ mezi světy. Pouze skrze ni a její svátosti bylo možné dosáhnout zkrácení trestů pro zemřelé. To vedlo k rozvoji celého průmyslu zbožnosti – zakládání výročních mší, darování majetků klášterům za spásu duše a později k rozmachu odpustkového systému. Očistec tak upevnil sociální soudržnost rodin a komunit, ale zároveň centralizoval moc církve nad lidským svědomím i majetkem.

Osoba, která očistci vtiskla jeho definitivní podobu, je Dante Alighieri, a to prostřednictvím jeho Božské komedie – Očistec. Tuto podobu si pak západní kultura uchovala po staletí. Zatímco teologové v Paříži definovali očistec skrze teologické traktáty a texty, Dante mu dal barvu, tvar a emoce. Dante se tak stal aktivním tvůrcem, který očistec dostavěl. V jeho podání se očistec stává obrovskou horou uprostřed oceánu na jižní polokouli. Tím byla završena ona „prostorová revoluce“, očistec získal svou nezaměnitelnou geografii. Struktura a řád Dantova očistce je rozdělena do sedmi stupňů, které odpovídají sedmi hlavním hříchům. Tyto stupně jsou vykresleny jako jednotlivé římsy hory. V každém stupni očistce se duše očišťují od konkrétního sklonu k hříchu (pýcha, závist, hněv atd.), přičemž tresty jsou vymyšleny tak, aby působily jako protiklad dané neřesti. Tato logická struktura udělala z očistce srozumitelný řád. Nadto je Dantův očistec mnohem lidštější než Peklo. Je zde patrna naděje. Na rozdíl od Pekla, kde jsou hříšníci izolováni, v očistci duše tvoří jistá společenství.

Dante se tak stává klíčovou osobou, díky které očistec nebyl jen problém učenců, ale stal se hlubokou zakořeněnou jistotou Evropy. Právě Dante stojí za tím, že každý věřící si očistec mohl živě zformátovat alespoň v mysli. Zrod očistce byl ve skutečnosti vítězstvím západního myšlení nad strachem ze smrti a utrpení.

Očistec byl jedním z největších úspěchů středověké církve, jak si podmanit budoucnost a dát jí smysl. Ačkoliv se v pozdějších staletích (zejména v době reformace) stal očistec terčem kritiky kvůli odpustkům, jeho kulturní přínos zůstal nezpochybnitelný. Vyplnil prázdnotu mezi nebem a zemí, spojil živé s mrtvými do funkčního celku a vtiskl evropské kultuře prvek naděje.

Zdroje:

LE GOFF Jacques. Zrození očistce. Praha: Vyšehrad, 2003