Jak probíhaly přípravy na třetí křížovou výpravu?

Třetí křížová výprava, také označovaná jako „královská“, a to z důvodu, že se na ní podíleli nejmocnější králové Evropy – král Anglie Richard I., král Francie Filip II. a císař Svaté říše římské Fridrich Barbarossa – nebyla vůbec laciným podnikem. Samotná křížová výprava vyžadovala pečlivé plánování a měsíce až roky příprav. Bylo nutné naplánovat cestu a diplomaticky ji vyjednat. Nejprve však bylo nutné uzavřít mír v Evropě. V té době vedla Anglie válku s Francií. Po ukončení války byla zavedena daň, tzv. Saladinův desátek, což byla desetiprocentní daň z příjmu a majetku, která sloužila jako hlavní zdroj financování výpravy.

Ani Saladin neztrácel čas. Mezi přípravou křižáckého vojska a výpravou dokázal dobýt hrady Kerak a Montreal. Po prohrané bitvě u Hattinu totiž nebyla v Keraku dostatečná posádka na obranu a Saladin toho využil. Byl si vědom, že v nejbližších dnech nepřijde na pomoc žádná velká křižácká armáda, a proto k obléhání a blokádě Keraku přistupoval pomalu. Obránci Keraku nepředstavovali velkou hrozbu. Po roce a půl blokády se křižácká pevnost vzdala. Takto je událost líčena v kronice:

„Existuje hrad, který nazývají Krak, kde se dříve nacházelo město jménem Petra; to je nyní sice metropolí, avšak místní biskup si ponechává staré jméno a nazývá se arcibiskupem petrským. Tento hrad, ležící v samém nitru království, byl již dlouho držen v obležení sultánovými emíry; toto místo by bylo vskutku v bezpečí před jakýmkoli útokem, kdyby nebylo samotného hladu, který dobývá i takto chráněná místa. Existuje i hrad zvaný Montreal (Mons Regalis), který je od již zmíněného města vzdálen dvacet mil (leug) a leží dále směrem k Egyptu. Sem tyran také od samého počátku vyslal své emíry, aby dlouhodobým obléháním hlad přemohl ty, které pevnost místa udržovala neporažené.“(STUBBS 1864, str. 30)

„Nejsou zde ovšem vztyčovány obléhací stroje, ani se nepodniká žádný útok; bylo by totiž směšné zvedat tvář k nebi a doufat v dobytí tam, kde není ani přístup k útoku. A když se obléhání protáhlo na téměř dva roky, naši začali trpět nouzí. Zbožnost navíc odvrhuje své city a láska se zříká svých potěšení, neboť otec vyhání malé děti, syn vetché rodiče, manžel zapuzuje manželku a tito bezmocní jsou s pláčem vyhnáni a vydáni napospas nepřátelům, aby ti, kteří měli dále bojovat, déle vydrželi se zbývajícími potravinami. Nakonec, zničeni hladem a polomrtví, přesto uzavírají dohodu o čestné kapitulaci.“ (STUBBS 1864, str. 31)

V Evropě však byly přípravy v plném proudu. Nejprecizněji měl svou výpravu zorganizovanou císař Fridrich Barbarossa. Ten vyslal posly do Uher, Seldžuckého sultanátu a Byzantské říše, aby předjednali bezpečný průchod vojska. Dále zrušil dosavadní spojenectví se Saladinem a pod hrozbou ukončení míru požadoval vrácení dobytých území, Pravého kříže a odškodnění pro křesťany. Koncem roku také přijal v Norimberku cizí vyslance a úspěšně potvrdil dohody o zásobování a bezpečném průchodu přes Uhry, Seldžuckou říši, Srbsko a Byzanc, kam obratem vyslal přípravnou delegaci. Takto je událost zaznamenána v kronice:

„Po uplynutí nějaké doby římský císař Fridrich přijal odznaky svaté pouti a představil podobu pravého poutníka jak vnějším oděvem, tak vnitřním citem. Tak velký muž, jehož říši z jedné strany uzavíralo Středozemní moře a z druhé Severní oceán, jehož sláva rostla neustálými vítězstvími, jehož věrnost nepoznala újmy, odkládá veškeré lákadlo lichotivého světa a pokorně se ozbrojuje, aby bojoval za Krista.“ (STUBBS 1864,str. 34)

„Fridrich, z Boží milosti římský císař a vždy vznešený, a velkolepý vítěz nad nepřáteli říše, Saladinovi, vládci Saracénů, aby prchl z Jeruzaléma po proslulém příkladu faraona. Proto, pokud nevrátíš obsazenou zemi a vše ostatní s připojeným zadostiučiněním stanoveným posvátnými nařízeními za tak ohavné přestupky: abychom se nezdáli vést válku, jež by nebyla zcela legitimní, stanovujeme lhůtu jednoho roku od počátku listopadových kalend, k vyzkoušení válečného štěstí na pláni u Taneos (Zoanu) v moci životodárného kříže a ve jménu pravého Josefa. Sotva totiž můžeme uvěřit, že by ti bylo skryto to, co ze spisů starých a v dávných dějinách připomíná události naší doby.“ (STUBBS 1864 ,str. 35)

„Onomu upřímnému králi, příteli, velikému, vznešenému, Fridrichovi, králi německému; ve jménu Boha milosrdného: z milosti Boha jediného, mocného, přesahujícího, vítězného, věčného; jehož království nemá konce. Vzdáváme mu věčné díky, jehož milost spočívá nad celým světem: prosíme ho, aby vylil svou modlitbu na své proroky; a zvláště na našeho učitele, svého posla, proroka Mohameda, kterého poslal k nápravě pravého zákona, jejž učiní zjevným nade všechny zákony. Dáváme však na vědomí upřímnému, mocnému králi, příteli, velkému, přátelskému králi německému, že k nám přišel jistý muž jménem Jindřich a řekl, že je vaším poslem; a předal nám jistou listinu, o které řekl, že je vaše. Nechali jsme listinu přečíst; a slyšeli jsme ho mluvit živým hlasem a odpověděli jsme mu slovy. Ale toto je odpověď na listinu. Pokud totiž počítáte ty, kteří s vámi souhlasí ohledně tažení proti nám, a jmenujete je a říkáte: Král té země a král jiné země; a ten a ten hrabě, a takoví arcibiskupové, a markrabata a rytíři; a kdybychom my chtěli vyjmenovat ty, kteří jsou v našich službách; a kteří naslouchají našemu příkazu a jsou připraveni k našemu slovu, a kteří by bojovali po našem boku, nebylo by možné to sepsat.“ (STUBBS 1864, str. 37)

A tak výprava započala. Císař Fridrich vyrazil na svou křížovou výpravu v květnu 1189 a přes Uhry a Srbsko postupoval na východ za podpory místních panovníků. Ve svém vojsku udržoval přísnou disciplínu. Situace se však vyhrotila po vstupu na území Byzantské říše, kde císař Izák II. projevil nepřátelství, zajal Fridrichovy vyslance a snažil se křižáky vydírat. Fridrich na tuto zradu reagoval vojenskou silou, začal byzantské území plundrovat, obsadil několik měst a úspěšně odrazil byzantské útoky, čímž si vynutil další postup.

Po přechodu do Anatolie seldžučtí Turci porušili dohodu o bezpečném průchodu a začali na křižáky neustále útočit. Fridrichova armáda je však drtivě porazila a dokázala dokonce dobýt i turecké hlavní město Ikonium. Takto je událost popsána v kronice:

„Nedodržuje to, co tak ochotně slíbil, a staví se do cesty těm, kdo procházejí, se šípy a kamením. Takový je to trh, takové jsou to mírové cesty; tak lze důvěřovat pohanům, kteří u nepřítele vždy měří stejnou měrou ctnost i lest. Dále se nanejvýš vyhýbají boji zblízka a střetu muže proti muži; a zdálky vrhají střely, pro něž není menší slávou uprchnout než zahnat na útěk. Dorážejí však prudce na oba konce voje, hned na zadní, hned na přední, aby, pokud by snad nějaká úzká místa rozdělila vojsko, mohli vpadnout na tu či onu část. Také noci se tráví beze spánku a neklidně, neboť táborem obchází děsivý křik. Déšť střel proráží stany; mnozí jsou zabiti ve spánku a nepřítel hrozí tak vytrvale, že po šest týdnů – hltajíce jídlo ve zbroji, chápajíce se spánku ve zbroji – nesvléknou kroužkové košile. Navíc sílí takový hlad a tak krutá žízeň, že když jsou koně zabiti válečnou náhodou, považují to za útěchu a za největší pochoutku jíst koňské maso a pít jejich krev; a tak z jakéhosi důmyslu nouze berou svá tažná zvířata k jiným účelům.“ (STUBBS 1864, str. 50)

„Konečně se po mnoha těžkých útocích dospělo k Ikoniu, kde se ten ničemný zrádce zavřel do městského opevnění; naši však nedaleko rozbili stany, zcela neznalí toho, jaké nebezpečí hrozí zítřejšího dne. Téhož večera, když už slavnost Letnic byla téměř u konce, spustil se tak velký a prudký liják, že zuřivost oné bouře řádila i uvnitř ohrad tábora.“ (STUBBS 1864, str. 51)

Úspěšné tažení náhle skončilo v červnu 1190, když se císař nešťastně utopil v řece Saleph. Většina vojska se po jeho smrti vrátila domů a jen malá, nemocemi zdecimovaná část pod vedením jeho syna Fridricha Švábského dorazila s otcovými ostatky do Svaté země, aniž by dosáhla původního cíle dobýt Jeruzalém. Takto je událost líčena v kronice:

„Když se tak velký muž kvůli vpřed jdoucím soumarům příliš dlouho zdržel, zdržení se nakonec změnilo v mrzutost; a protože chtěl urychlit cestu, rozhodl se přebrodit nedalekou řeku, aby se, až ji před soumary přejde, mohl vrátit na volnou cestu. Ó moře! Ó země! Ó nebesa! Onen vládce římské říše, vždy Augustus, skrze něhož znovu rozkvetla sláva starého Říma, ožila jeho čest a vzrostla jeho moc: běda! pohlcen vodami umírá, a ačkoli mu společníci ze všech stran spěchají na pomoc, náhlá a předčasná smrt uhasila jiskřičku jeho stařeckého života.“ (STUBBS 1864, str. 55)

Anglický král Richard a francouzský král Filip II. se nejprve setkali ve Francii. Poté se jejich vojska přesouvala odděleně, aby se na podzim roku 1190 setkala na Sicílii. Zde Richard vojensky zasáhl, aby osvobodil svou vězněnou sestru Johanku, ale zároveň se s Filipem dostal do sporu kvůli zrušení svého zasnoubení s Filipovou nevlastní sestrou. Filip následně na jaře 1191 odplul na Blízký východ napřed a zapojil se do obléhání Akkonu.

Když ze Sicílie o něco později odplul i Richard, jeho flotilu zasáhla bouře a několik lodí ztroskotalo u Kypru. Místní vládce Izák Komnenos majetek zabavil, na což Richard reagoval vyloděním a vyjednáváním, během kterého se i stihl oženit. Ačkoliv Izák zpočátku přislíbil nápravu a vojenskou pomoc, brzy dohodu porušil a přikázal křižákům odejít, což Richarda vyprovokovalo k bleskovému dobytí celého ostrova, než v červnu pokračoval v cestě do Svaté země. Takto je událost líčena v kronice:

„Když vítr zuřil ještě prudčeji vší silou, zatímco se námořníci snažili vzdorovat, tři královy lodě byly nedaleko od břehu rozbity dorážejícími vlnami a někteří z těch, kteří byli na palubě, se utopili. Někteří však, za pomoci náhodně uchopeného lodního vybavení, ne bez největšího utrpení a námahy, vydáni napospas vlnám, ba spíše bouřlivému zmítání, byli bez peněz a nazí vyplaveni na břeh. Tam mezi ostatními utonulými zemřel Roger, příjmením Malus Catulus (Zlé štěně), králův strážce pečeti, a pečeť byla ztracena.“ (STUBBS 1864, str. 184)

„Později však, když bylo tělo samotného Rogera příbojem vln vyvrženo na břeh, našel pečeť jakýsi prostý člověk a přinesl ji do vojska na prodej. A tak byla pečeť vykoupena a vrácena králi. Ty však, kteří unikli ze ztroskotání na pevninu, domorodci s radostí pod záminkou míru přijali a jako by soucítili s jejich neštěstím, odvedli je do jistého nedalekého hradu, aby se zotavili. Avšak kohokoli, kdo přistál nezraněn, oloupili o všechny zbraně“ (STUBBS 1864, str.185)

Další článek bude pojednávat o dobytí Kypru Richardem I. a dále bude sledovat události třetí křížové výpravy.

Zdroje:

Mayer, Hans Eberhard (1988). Křížové výpravy. Oxford University Press. s. 134

Tibble, Steve (2018). Křižácké armády, 1099–1187. New Haven a Londýn: Yale University Press

STUBBS Wiliam, Chronicles and Memorials of the Reign of Richard I, Vol. 1: Itinerarium Peregrinorum et Gesta Regis Ricardi, Londýn, LONGMAN, GREEN, LONGMAN, ROBERTS AND GREEN. 1864