Vidění rytíře Tundala: Středověký traktát o cestě rájem

V dnešním článku budeme pokračovat středověkým traktátem, který se stal jedním ze vzorů pro sepsání pozdější Dantovy Božské komedie. Jedná se o text, který v roce 1149 sepsal irský mnich Marcus z Řezna. Traktát zaznamenává vidění jistého rytíře Tundala, který podle středověkého textu prožil klinickou smrt nebo hluboké kóma a s tímto stavem spojený „zážitek blízké smrti“. Během tohoto stavu měla jeho duše opustit tělo a Tundal prožil vizi o posmrtném soudu a životě.

V minulém článku (odkaz zde) jsme vyprávěli o tom, jak Tundal na tři dny ztratil vědomí a prožil klinickou smrt. Během toho se jeho duše ujal anděl Páně, který ji kompletně provedl peklem. Cílem bylo, aby Tundal – velmi zkažený mladík – prozřel a změnil svůj život.

Tundalova duše během putování peklem okusila značné množství trestů a muk, která čekají zatracené a nečisté duše. Po průchodu peklem však anděl ukázal duši i druhou stranu. Po strastiplné cestě peklem ji totiž provedl rájem.

Ačkoliv je na počátku článku odkaz na předchozí text o Tundalově cestě peklem, hodí se připomenout, kdo vlastně Tundalus byl.

Rytíř Tundalus pocházel z města Cashel na jihu Irska. Byl to mladý urozený muž nesmírně veselé a žertovné povahy a krásné tváře. Měl kvalitní vychování a vzdělání, chodil slušně a draze oblékán a jeho mysl byla velkorysá. Zároveň byl udatný a dobrý válečník. I přes tyto ctnosti však až přespříliš lpěl na svém vzhledu a na své postavě, kvůli čemuž zanedbával péči o svou duši, a tím zanedbával i Boha. Více než Kristovi chudí a potřební jej zajímali potulní herci a muzikanti. Do ranních hodin posedával v knajpách a rád se bavil. Za pití, potulné herce, muzikanty a ženy utrácel veškeré peníze.

Tundal byl andělem Páně proveden celým peklem. Společně prošli jednotlivá oddělení pro hříšníky. Prošli oddělením určeným pro vrahy, poté pro zrádce, lakomce, zloděje, loupežníky a smilníky, až sestoupili do nejhlubšího pekla, kde Tundal spatřil samotného knížete pekla Lucifera.

Každá část pekla disponovala určitým druhem trestu a vybranými mučícími technikami. Například v pekelné části, jež trestala zrádce, museli hříšníci prostupovat úzkou soutěskou vysoké hory. Z její přední části šlehal na cestu silný oheň, zatímco zadní část hory byla pokryta sněhem a ledem a bičována krupobitím a větrem. Jejich utrpení ještě zvyšovali démoni, kteří je napichovali na rozpálené vidle a trojzubce a neustále je vraceli na začátek útrpné cesty.

Poté, co skončila prohlídka nejhlubšího pekla a „návštěva“ knížete Lucifera, byla duše andělem uklidněna. Anděl jí na konci prohlídky pravil:

„Pojď, ó šťastná duše, vrať se do svého odpočinku, neboť Pán ti prokázal dobro. Nebudeš už totiž trpět, ba ani neuvidíš tyto věci, ledaže by sis to znovu zasloužila. Až potud jsi viděla vězení Božích nepřátel, od nynějška však uvidíš slávu Jeho přátel.“ (WAGNER, 1882)

Vydali se společně na cestu. Tím, jak opouštěli peklo, začal postupně slábnout silný zápach ohně, síry a hniloby. Zároveň s tím začala ustupovat temnota a k duši začalo prostupovat světlo. Tundalova duše přestávala cítit strach a obklopil ji pocit bezpečí. Výrazně se jí změnila i nálada. Světlo do ní vlilo euforii a veselí.

Duše, zmatená z těchto pocitů, se nechápavě a skromně zeptala anděla:

„Můj pane, prosím, řekni mi, čím to je, že se cítím tak rychle změněná? Byla jsem totiž slepá a nyní vidím, byla jsem smutná a jsem radostná, na celé té cestě jsem snášela nesnesitelný zápach, a nyní necítím vůbec žádný zlý pach. Byla jsem plachá a velmi vyděšená, ale teď se raduji a jsem v bezpečí.“ (WAGNER, 1882)

Anděl odpověděl:

„Buď požehnána a nediv se; to je totiž změna, kterou působí pravice Nejvyššího. Nyní se musíme vrátit do našeho kraje jinou cestou. Veleb tedy Boha a následuj mě.“ (WAGNER, 1882)

Při svém putování došli k vysoké zdi. Pod zdí stálo velké množství mužů a žen. Na tyto lidi bez ustání pršelo a foukal silný, studený vítr. Zároveň trpěli hladem a žízní, nemohli totiž jíst ani pít. Přesto však byli ušetřeni pekelných muk, neustálého zápachu a smrtící temnoty.

Duše, která nešťastníky míjela, se anděla zeptala, co jsou zač. Anděl stroze odpověděl, že jsou to duše, které byly zaživa zlé, ale nebyly zlé přespříliš. Musí tedy snést několik let deště, zažít hlad a bídu a poté dosáhnou odpočinku.

Nemuseli ujít velký kus cesty a došli k bráně, která se před nimi otevřela. Za branou se nacházela nádherná louka. Byla posetá květinami, velmi jasná a voňavá. Nacházelo se tam obrovské množství duší mužů a žen. Všichni byli veselí a radostní. Na louce neexistovala noc a lemoval ji pramen živé vody. Tundalovu duši přemohlo dojetí a zvolala:

„Budiž velebeno jméno Hospodinovo od nynějška až navěky; On mě pro množství svého slitování vysvobodil z bran pekel a uvedl mě v podíl svatých. Nyní poznávám, jak nanejvýš pravdivá jsou slova Písma svatého: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, to Bůh připravil těm, kdo ho milují.“ (WAGNER, 1882)

Zároveň se anděla až radostně začala ptát, jakým duším tento nádherný prostor náleží. Anděl odpověděl:

„Zde přebývají ti, kteří nejsou příliš dobří; jsou sice vytrženi z pekelných muk, ale ještě si nezaslouží být připojeni ke společenství svatých. Pramen, který tu vidíš, se nazývá živý: kdokoli ochutná z této vody, bude žít navěky a už nikdy nebude žíznit.“ (WAGNER, 1882)

Pokračovali v cestě a duše spatřila nádherný kulatý dům ze zlata a stříbra. Dům byl vykládán kameny. Přes krásu a zářivost budovy si duše všimla, že nemá okna ani dveře, a přesto každý mohl vstupovat dovnitř a ven, jak chtěl. Dům byl prostorný, a přesto nebyl podpírán žádnými sloupy.

Zvědavá duše u domu zastavila, nahlédla dovnitř a zahlédla nádherný zlatý trůn, na kterém seděl král Cormach. Jeho oděv byl tak nádherný, že by nemohl být ušit žádným z pozemských tkalců. Ti, kteří vstupovali dovnitř domu, byli lidé, kteří mu nosili dary a klekali před ním.

Zmatená duše se však anděla zeptala:

„Divím se, můj pane, odkud má tento můj pán tolik služebníků, mezi nimiž nedokážu rozpoznat ani jediného z těch, které měl, když byl v těle.“ (WAGNER, 1882)

Anděl odpověděl:

„Tito nejsou z jeho čeledi, kterou měl, když byl v těle. Což neslyšíš, jak tito volají a říkají: Budeš jíst z práce svých rukou, jsi blahoslavený a dobře ti bude.“ (WAGNER, 1882)

Anděl pak doplnil, že se jedná o chudé Kristovy poutníky, ke kterým se král zaživa choval dobře. Přesto se zvědavá duše anděla zeptala, zdali král Cormach před vstupem na toto místo vytrpěl nějaká muka. Anděl pokynul rukou a řekl: „Sleduj.“

„A když nečekali dlouho, dům se zatemnil a všichni jeho obyvatelé se okamžitě rozesmutnili; i král se rozrušil, s pláčem povstal a vyšel ven. A když ho ona duše následovala, uviděla onen zástup, který předtím viděla uvnitř, jak s rukama vztaženýma k nebi nanejvýš zbožně prosí Boha a říká: „Pane, Bože všemohoucí, jak chceš a jak sám víš, smiluj se nad svým služebníkem.“ (WAGNER, 1882)

V tu dobu byl již král od pasu dolů v plamenech. Anděl pravil: „Takto trpí denně v rozmezí od tří do jednadvaceti hodin a trpí ohněm po pupek, neboť poskvrnil svátost manželství. Zbytek jeho hříchů mu však byl odpuštěn.“ Anděl následně vybídl duši, aby pokračovali o malý kousek dál.

Před nimi se náhle ukázala vysoká, krásná a zářivá zeď ze stříbra. Tundalově duši se však nevyjevila žádná brána, ale za pomoci anděla mohla vstoupit dovnitř. Zde spatřila nádherné chóry svatých. Muži a ženy, kteří byli oděni do bílých a drahocenných šatů, zpívali Bohu. Bělost jejich šatů byla jako čerstvý sníh zasažený slunečním paprskem.

„Jejich rozličné souznící hlasy pak vydávaly zvuky podobné hudební melodii. Jas, radostnost, půvab, veselí, krása, počestnost, zdraví, věčnost, jednomyslnost i láska byly u všech stejné. Co mám říci o vůni oné pláně, na které se nacházeli? Tento nejsladší a lahodný pach totiž převyšoval všechny druhy vonných mastí a aromat. Nebyla tam noc, smutek chyběl, všichni planuli láskou.“ (WAGNER, 1882)

Duše byla natolik dojatá, že se dotázala anděla, zda by bylo možné v tomto ráji setrvat. Anděl odpověděl, že ačkoliv se tato planina jeví jako nejlepší a nejhezčí, jsou v ráji připraveny ještě lepší odměny. Anděl poté duši vysvětlil, že zde přítomné duše patří těm, kteří žili ve spořádaném manželství – těm, kteří se dobře starali o své rodiny a nezanedbávali ani Kristovy chudé.

Duše velmi prosila anděla, aby mohla zůstat v tomto ráji. Anděl ji však striktně odmítl a řekl jí, že ačkoliv si místo v ráji ještě nevysloužila, uvidí místa ještě svatější a krásnější, než je toto. Velmi neochotně tak duše pokračovala s andělem v cestě a začali stoupat.

Společně museli projít přes obrovské množství duší mužů a žen. Překvapená duše očima hltala tu nádheru, jež se jí naskytovala, až došla ke zdi, která byla ještě vyšší a zářivější než ta stříbrná. Vyrobena byla celá z nejčistšího a nejzářivějšího zlata.

Anděl Páně provedl duši branou v této zdi, která pro ni byla neviditelná. Duše okamžitě spatřila zlaté a zdobené trůny, vykládané neuvěřitelným počtem drahokamů. Na těchto trůnech seděli starší muži a ženy. Duše byly oděny do nejkvalitnějších hedvábných rouch a na hlavách měly posazeny opět zdobené koruny. Z jejich tváří vyzařovala ta největší radost světa. Před nimi ležely na pultech masivní knihy se zlatými stránkami, ze kterých muži a ženy zpívali Hospodinu písně s překrásnou melodií.

Anděl duši, která nemohla údivem promluvit, pověděl:

„Tito jsou svatí, kteří pro Boží svědectví vydali svá těla a v Beránkově krvi vyprali svá roucha. Toto jsou zdrženliví, kteří, ač po nějakou dobu spláceli dluh tělu (žili v manželství), zbytek svého časného života strávili ve službě Bohu – buď trpěli mučednictvím pro Krista, anebo sami sebe ukřižovali spolu s neřestmi a žádostmi, a žili střízlivě, spravedlivě a zbožně; a proto si zasloužili nosit triumfální koruny. Toto jsou svatí mužové, kteří se stali Božími přáteli.“ (WAGNER, 1882)

V planině za zlatou zdí se však nacházelo mnoho krásných příbytků. Duše se zeptala anděla, jak a proč je to rozděleno. Anděl duši vysvětlil, že jsou to místa pro všechny služebníky Hospodina.

Na konci údolí pro svaté uviděla duše další zeď, tentokrát postavenou z drahých kamenů. Byla vykládaná rubíny, safíry, křišťálem a všemi známými drahokamy. Místo malty byly kameny drženy pohromadě obrovským množstvím zlata. Když duše spatřila, co se nachází za zdí, byla ohromena.

„Spatřili tam totiž devět kůrů (řádů) blažených duchů, totiž anděly, archanděly, ctnosti (síly), knížectva, mocnosti, panstva, trůny, cherubíny a serafíny. Slyšeli pak nepopsatelná slova, která člověk nedokáže a ani nesmí vyslovit. Tehdy řekl anděl duši: Slyš, dcero, a viz a nakloň své ucho a zapomeň na svůj lid a na dům svého otce, a král zatouží po tvé kráse.“ (WAGNER, 1882)

„A tak z toho místa, na kterém tehdy stáli, viděli nejen veškerou slávu, jakou spatřili dříve, ale také muka oněch dříve zmíněných trestů, a co víc nás udivuje, dokázali zhlédnout celý okruh země jakoby pod jediným slunečním paprskem. Nic totiž nemohlo otupit zrak stvoření, kterému bylo jednou dopřáno vidět Stvořitele všeho.“ (WAGNER, 1882)

Duše se na tomto místě setkala s mnohými svatými a slavnými z minulosti. Viděla biskupy a velké muže církve, také mučedníky a svého patrona Ruadana.

Duše, které bylo umožněno nahlédnout do ráje, anděla prosila, aby mohla setrvat a zůstat. Anděl jí však pravil:

„Musíš se navrátit do svého těla a všechno, co jsi viděla, si uchovat v paměti pro užitek svých bližních.“ (WAGNER, 1882)

Duše s pláčem a zármutkem odpověděla:

„Pane, co tak strašně zlého jsem kdy udělala, že se musím vrátit ke svému tělu a zanechat tak velikou slávu?“ (WAGNER, 1882)

Anděl následně duši vysvětlil, že si nejprve musí své místo v ráji zasloužit. Musí prokázat, že dokáže změnit svůj život a že tento malý exkurz má Tundalovi dát nový životní směr. Duše, která anděla bedlivě poslouchala, najednou po mrknutí a polknutí začala opět cítit tíhu svého vlastního těla. Při rozmluvě s andělem Páně se začala cítit, jako by si zpět oblékala své tělo. Právě v ten moment se Tundalus vrátil mezi živé. Otevřel oči a všem vypověděl, co prožil.

Takto autor traktátu dílo ukončuje:

„My pak, jelikož jeho život napodobovat nedokážeme, jsme se snažili alespoň toto zapsat k užitku čtenářů. Proto prosíme o vaši shovívavost, ó přeslavná G., zcela pokornou a nanejvýš zbožnou modlitbou, abyste pamatovala ve svých modlitbách na nás, jakkoliv nehodné, abychom se tak zalíbili tomu, jenž je nade vše, o čem jsme dříve mluvili – Ježíši Kristu, našemu Pánu, jemuž patří čest a sláva na nekonečné věky věků. Amen.“ (WAGNER, 1882)

Je opět zapotřebí si při čtení článku uvědomit, že text pochází z roku 1149. Veškeré zaznamenané vyprávění tak má silné křesťanské kořeny a odráží kulturní a náboženský kontext tehdejší doby. Proto je namístě vyhnout se čtení „dnešní optikou“ a nepřistupovat k němu doslovně. Doslovný výklad textu z něj pak udělá zcela přehnanou báchorku.

Vyhneme-li se takovému čtení, můžeme nahlédnout do mentality a způsobu smýšlení našich předků. I přes veškerou kritiku a nepochopení si musíme uvědomit fakt, že právě tento druh smýšlení utvořil a zformoval naši vyspělou, moderní Evropu.

Velmi děkuji, že čtete. Vážím si také veškeré podpory.

Zdroje:

WAGNER Albrecht. VISIO TNUGDALI. Erlangen, Verlag Von Andreas Deichert, 1882.