Druhá tvář první světové války: Co čekalo ty, kteří ji přežili

Po skončení první světové války se vojáci začali vracet domů. Mnozí z nich si nesli celoživotní následky zranění, jiní se nevrátili vůbec. Jejich jména dnes připomínají válečné památníky, zatímco ostatky velkého množství padlých se nikdy nepodařilo identifikovat a byly uloženy do společných hrobů nebo kostnic.

Příměří z 11. listopadu 1918 neukončilo následky války. Evropa zůstala plná zničených měst, rozvrácených rodin a milionů lidí, jejichž život poznamenaly čtyři roky bojů. Děti vyrůstaly bez otců, ženy převzaly část práce, kterou před válkou vykonávali muži, a nemocnice se ještě dlouho staraly o zraněné, jejichž léčba posouvala hranice tehdejší medicíny.

První světová válka bývá spojována především s rozpadem monarchií, novými hranicemi nebo vznikem Československa. Méně pozornosti se věnuje tomu, jak hluboce zasáhla životy milionů lidí, kteří ji přežili: vojáků vracejících se s trvalými následky, jejich rodin i civilního obyvatelstva.

Kolik obětí si první světová válka skutečně vyžádala, nelze určit s úplnou přesností. Odhady se pohybují kolem deseti milionů padlých vojáků a dalších milionů civilních obětí. Neúplné evidence, osudy nezvěstných i rozdílné způsoby vedení válečných statistik znamenají, že přesné číslo už pravděpodobně nezjistíme. Vedle padlých existovala ještě jedna početná skupina, na kterou podobné statistiky zapomínají . Lidé, kteří válku přežili a zbytek života nesli její následky.

Odhaduje se, že kolem dvaceti milionů vojáků utrpělo zranění a přibližně šest milionů zůstalo trvale invalidními. Amputace, ztráta zraku či sluchu nebo těžká znetvoření zásadně změnily životy statisíců rodin. Mnozí muži, kteří před válkou rodiny živili, byli po zbytek života odkázáni na pomoc svých blízkých nebo sociální podporu.

Řadu padlých se nikdy nepodařilo identifikovat. Po válce proto vznikaly rozsáhlé vojenské hřbitovy a kostnice, v nichž spočívaly ostatky vojáků bez známé totožnosti. Jména nezvěstných a padlých byla zapisována na památníky, které se staly symbolem ztrát téměř každého města a vesnice.

Verdun patří k místům, kde jsou následky války dodnes viditelné téměř na každém kroku. Krajinu pokrývají krátery po granátech a v kostnici Douaumont jsou uloženy ostatky přibližně 130 000 francouzských i německých vojáků, jejichž totožnost se nepodařilo zjistit. Podobných míst jsou po Evropě stovky.

Po válce zůstaly statisíce rodin bez mužů a miliony dětí bez otců. Smrt živitele rodiny často znamenala i ztrátu příjmu, takže vedle osobní tragédie přicházely existenční starosti. V některých regionech navíc citelně ubylo mužů, což se promítlo do poklesu porodnosti i poválečného vývoje obyvatelstva.

Ani rodiny, do nichž se vojáci vrátili, se většinou nevracely ke stejnému životu jako před válkou. Mnozí veteráni zůstali po amputacích nebo jiných těžkých zraněních závislí na pomoci svých blízkých. Jiní neměli viditelná poranění, přesto se potýkali s následky, kterým tehdejší lékaři ani jejich okolí často nerozuměli. Návrat z fronty tak pro řadu rodin nepředstavoval konec válečných útrap, ale jejich novou podobu.

Válka výrazně urychlila proměnu postavení žen ve společnosti. Miliony mužů odešly na frontu a jejich místa v továrnách, dopravě, úřadech i zemědělství postupně obsazovaly ženy. Práce, která byla ještě před rokem 1914 spojována téměř výhradně s muži, se během války stala každodenní součástí života statisíců žen.

Po návratu vojáků se sice mnoho žen muselo svého zaměstnání vzdát, zkušenost z válečných let už ale nešlo vymazat. Miliony žen poprvé pracovaly mimo domov, vydělávaly vlastní peníze a zastávaly profese, které jim byly ještě před několika lety téměř nepřístupné. Společnost se po roce 1918 vracela k mírovému životu, postavení žen už se však naštěstí do podoby před válkou nevrátilo.

Proměna postavení žen se odrazila i v politice. Během války nebo krátce po jejím skončení získaly ženy volební právo ve více než desítce evropských států, mimo jiné ve Spojeném království, Německu nebo nově vzniklém Československu. Změny byly patrné i mimo volební místnosti. Praktičtější oblečení postupně vytlačovalo složitou předválečnou módu, sukně se zkracovaly, přibývalo žen nosících kalhoty i krátké vlasy. Ve dvacátých letech se jedním z nejviditelnějších symbolů těchto změn staly takzvané flappers . Převážně mladé městské ženy, které svým vzhledem i životním stylem dávaly najevo, že se nechtějí řídit všemi společenskými pravidly předválečné generace.

V meziválečných letech se stále častěji objevoval pojem krize mužství. Zkušenost z fronty i poválečné poměry narušily tradiční představu muže jako živitele rodiny. Současně pokračovala proměna postavení žen, kterou válka výrazně urychlila.

Mnozí vojáci se z fronty vrátili bez jediného viditelného zranění, přesto už nedokázali žít jako dřív. Někteří se nekontrolovatelně třásli, jiní ztratili řeč, sluch nebo paměť. Objevovala se ochrnutí, která lékaři nedokázali vysvětlit, stejně jako úzkosti, nespavost nebo noční můry. Řadu veteránů vyváděl z rovnováhy i obyčejný hlasitější zvuk, který v nich okamžitě vyvolal vzpomínky na bojiště.

Takové případy nebyly úplnou novinkou. Podobné obtíže lékaři zaznamenali už u veteránů dřívějších konfliktů, nikdy se s nimi ale nesetkali v takovém rozsahu. První světová válka přivedla na frontu miliony mužů a zároveň vytvořila podmínky, jaké evropské armády dosud nezažily. Dlouhé měsíce v zákopech, nepřetržité dělostřelecké ostřelování, pohled na mrtvé i neustálé vyčerpání zanechávaly následky.

Britští lékaři pro tento stav zavedli označení shell shock, šok z granátů. Termín v roce 1915 poprvé použil britský psycholog a lékař Charles Samuel Myers při popisu psychických obtíží vojáků vracejících se z fronty. Zpočátku se předpokládalo, že potíže způsobují tlakové vlny po výbuších dělostřeleckých granátů, které poškozují mozek. Toto vysvětlení se však postupně ukázalo jako nedostačující. Stejné příznaky se totiž objevovaly i u vojáků, kteří se v blízkosti žádné exploze neocitli. Zatímco část lékařů dál hledala příčinu v poškození nervové soustavy, Myers upozorňoval, že za obtížemi stojí především mimořádná psychická zátěž spojená s dlouhodobým pobytem na frontě.

Přestože se počet vojáků s příznaky shell shocku rychle zvyšoval, lékaři dlouho nevěděli, jak k těmto pacientům přistupovat. Chyběla nejen jednoznačná diagnóza, ale i shoda na tom, co jejich obtíže vlastně způsobuje. Část odborníků hledala příčinu v poškození nervové soustavy, jiní se přikláněli k názoru, že jde především o důsledek extrémní psychické zátěže. Rozdílné názory se promítaly i do způsobu léčby.

V prvních letech války byli vojáci s psychickými obtížemi často léčeni stejně jako pacienti s neurologickými onemocněními. Lékaři doporučovali klid na lůžku, pobyt mimo frontu, vydatnou stravu a dostatek spánku. V některých nemocnicích se využívala hydroterapie, masáže nebo léčebný tělocvik. Jiní lékaři zkoušeli hypnózu či psychoterapeutické rozhovory, jejichž cílem bylo zmírnit úzkost a obnovit schopnost běžného fungování.

Velkou pozornost vzbudila elektroléčba. Elektrické impulzy se přikládaly na ochrnuté končetiny nebo svaly postižené třesem, někdy také u pacientů, kteří ztratili schopnost mluvit. Zastánci této metody tvrdili, že dokáže obnovit narušené nervové funkce a urychlit uzdravení. Kritici však upozorňovali, že léčba bývala bolestivá a v řadě případů působila spíše jako prostředek nátlaku než skutečná terapie.

Přístup k pacientům se navíc výrazně lišil mezi jednotlivými armádami i nemocnicemi. Zatímco někteří lékaři se snažili porozumět psychickému stavu vojáků, jiní jejich obtíže považovali za nedostatek disciplíny, slabou vůli nebo dokonce simulaci. V armádním prostředí, kde byla odvaha považována za jednu z nejvyšších hodnot, představovalo přiznání psychických problémů pro mnoho mužů další stigma.

Zkušenosti získané během první světové války se staly důležitým impulzem pro rozvoj psychiatrie a psychologie. Přesto trvalo ještě několik desetiletí, než byly válečné psychické následky uznány jako samostatná diagnóza. Dnešní posttraumatická stresová porucha (PTSD) navazuje právě na poznatky, které lékaři získali při léčbě vojáků trpících shell shockem.

První světová válka urychlila vývoj medicíny způsobem, který si před rokem 1914 dokázal představit jen málokdo. Lékaři byli denně konfrontováni s tisíci těžce zraněných vojáků, jejichž poranění neměla v předchozích konfliktech obdoby. Rozsáhlé střelné rány, devastující účinky dělostřeleckých granátů nebo popáleniny způsobené výbuchy vyžadovaly nové operační postupy i nové způsoby následné péče.

Jedním z oborů, který zaznamenal mimořádný rozvoj, byla plastická chirurgie. Mnoho vojáků utrpělo těžká poranění obličeje, čelistí a nosu, která nebylo možné léčit tehdy běžnými metodami. Za průkopníka moderní plastické chirurgie je považován novozélandský lékař Harold Gillies, jenž vyvinul nové techniky kožních štěpů a rekonstrukčních operací. Díky jeho práci dostaly tisíce znetvořených vojáků šanci vrátit se alespoň částečně do běžného života.

Stejně rychle se rozvíjela také ortopedie a protetika. Miliony zraněných potřebovaly umělé končetiny, rehabilitaci a dlouhodobou péči. Dosavadní jednoduché dřevěné protézy postupně nahrazovaly funkčnější konstrukce, které umožňovaly alespoň částečný návrat do zaměstnání i každodenního života. Potřeba pečovat o obrovské množství válečných invalidů přispěla také k rozvoji rehabilitační medicíny.

Válka změnila i samotné uvažování lékařů. Do té doby bývalo lidské tělo často chápáno jako soubor jednotlivých orgánů, které bylo možné léčit odděleně. Zkušenosti z frontových nemocnic ale ukázaly, že o přežití nerozhoduje pouze rozsah poranění. Dva pacienti se stejným zraněním mohli mít zcela odlišný osud. Lékaři proto začali věnovat mnohem větší pozornost celkovému stavu organismu, oběhovému šoku i vzájemným souvislostem mezi jednotlivými tělesnými funkcemi. Tyto poznatky později ovlivnily moderní chirurgii, intenzivní péči i urgentní medicínu.

První světová válka nepřinášela smrt jen prostřednictvím střel a dělostřeleckých granátů. Stejně nebezpečným protivníkem byly infekční nemoci, kterým přály podmínky v zákopech, přeplněných táborech i polních nemocnicích. Miliony vojáků žily celé týdny v bahně, vlhku a špíně, často bez možnosti hygieny. Nedostatek pitné vody, podvýživa a všudypřítomné vši vytvářely ideální prostředí pro šíření nákaz.

Jedním z největších problémů byl skvrnitý tyfus přenášený všemi. Ve vojenských táborech i mezi civilním obyvatelstvem se šířily také úplavice a cholera způsobené kontaminovanou vodou a potravinami. Typickým onemocněním první světové války byla zákopová horečka, která sice většinou nebyla smrtelná, ale vojáky dokázala na dlouhé týdny vyřadit z boje.

Největší zdravotní pohroma však přišla až v samotném závěru války. Na jaře roku 1918 se začala světem šířit dosud neznámá forma chřipky. Díky přesunům milionů vojáků, přeplněným transportům, vojenským táborům i obyvatelstvu oslabenému několikaletým strádáním se virus během několika měsíců rozšířil téměř na všechny kontinenty.

Přestože bývá označována jako španělská chřipka, ve Španělsku pravděpodobně nevznikla. Její skutečný původ dodnes není s jistotou objasněn. Název se ujal proto, že právě španělský tisk jako jeden z mála o epidemii otevřeně informoval. Španělsko jako neutrální stát nepodléhalo válečné cenzuře, zatímco většina bojujících zemí informace o šíření nemoci záměrně omezovala, aby neoslabovala morálku obyvatel.

Odhaduje se, že se nakazilo přibližně 500 milionů lidí, tedy zhruba třetina tehdejší světové populace. Pandemie si podle různých odhadů vyžádala 50 až 100 milionů obětí. Na rozdíl od běžných chřipkových epidemií přitom nezabíjela především děti a seniory, ale mladé dospělé mezi dvaceti a čtyřiceti lety.

Průběh nemoci byl často mimořádně rychlý. U mnoha nemocných se během několika dnů rozvinul těžký zápal plic, selhání dýchání nebo další komplikace, kterým tehdejší medicína nedokázala účinně čelit. K vysoké úmrtnosti přispívalo také vyčerpání organismu způsobené dlouhodobým nedostatkem potravin, válečnými útrapami i přidruženými infekcemi. Nemocnice byly přeplněné, chyběli lékaři i zdravotní sestry a zdravotnické systémy, vyčerpané čtyřmi lety války, nebyly na podobnou pandemii připraveny.

Španělská chřipka tak představovala poslední tragickou kapitolu první světové války. Přestože se objevila ještě před uzavřením příměří, její nejničivější vlna zasáhla svět právě ve chvíli, kdy se lidé těšili na návrat k normálnímu životu. Pandemie proto nejen zvýšila počet obětí, ale zároveň výrazně zpomalila poválečnou obnovu mnoha zemí a prohloubila demografické i hospodářské následky války.

První světová válka se stala prvním konfliktem, během něhož byly ve velkém měřítku nasazeny chemické zbraně. Jejich cílem nebylo jen zabíjet, ale také vyvolat strach, chaos a ochromit bojeschopnost nepřítele. Na rozdíl od střel nebo granátů přicházelo nebezpečí často nepozorovaně. Jako oblak plynu, který se nenápadně pomalu šířil zákopy a využíval směr větru.

První rozsáhlý útok proběhl 22. dubna 1915 u belgického města Ypry, kde německá armáda vypustila chlor. Nazelenalý plyn pronikal hluboko do dýchacích cest, leptal sliznice a poškozoval plicní tkáň. Vojáci trpěli silným kašlem, dušením a pocitem, jako by se topili ve vlastních tělních tekutinách. Mnozí zemřeli na selhání dýchání, jiní si odnesli celoživotní následky v podobě chronických plicních onemocnění.

Brzy následoval fosgen, který byl několikanásobně toxičtější než chlor. Nebezpečný byl především tím, že první příznaky otravy se mohly objevit až po několika hodinách. Zasažení vojáci často pokračovali v boji s pocitem, že jim nic není, než se jejich stav náhle prudce zhoršil v důsledku masivního otoku plic. Tato zrádnost činila z fosgenu jednu z nejsmrtelnějších chemických látek první světové války.

Od roku 1917 se na bojištích objevil také yperit, známý jako hořčičný plyn. Na rozdíl od předchozích látek nebyl zaměřen na okamžité ochromení nebo usmrcení. Vyvolával rozsáhlé chemické popáleniny kůže, bolestivé puchýře, těžká poškození očí a dýchacích cest. Kontaminoval půdu, zákopy i výstroj a přetrvával v prostředí dlouhé hodiny až dny. Vojáci tak mohli být zasaženi i dlouho po samotném útoku.

Chemické zbraně sice způsobily méně obětí než dělostřelectvo nebo kulomety, jejich dopad však dalece přesahoval počet mrtvých. Tisíce přeživších si odnášely trvalé následky: chronické plicní choroby, zjizvenou kůži, poškozený zrak nebo celoživotní dýchací obtíže. Někteří zůstali invalidy, jiní se již nikdy nedokázali vrátit k běžnému životu.

Stejně ničivé byly i psychické následky. Strach z neviditelného nepřítele, který mohl udeřit kdykoliv a bez varování, patřil k největším obavám vojáků. Stačil závan větru nebo planý poplach a tisíce mužů si ve spěchu nasazovaly plynové masky. Boj v nich byl vyčerpávající. Omezovaly vidění, ztěžovaly komunikaci i dýchání a zvyšovaly pocit klaustrofobie. Hrozba chemického útoku pronásledovala vojáky i ve chvílích, kdy žádný plyn ve skutečnosti nehrozil.

Hrůzy spojené s bojovými plyny hluboce ovlivnily pohled světa na vedení války. Chemické zbraně se staly symbolem nelidského způsobu boje, jehož následky přetrvávaly dlouho po skončení samotných střetů. Zkušenosti z první světové války nakonec vedly k mezinárodní snaze jejich používání zakázat a omezit, přesto však zůstávají jedním z nejtemnějších odkazů tohoto konfliktu.

Většina útoků mířila na vojáky, ale chemické látky nerespektovaly hranice bojiště. Vítr mohl zanést jedovatý oblak do okolních vesnic nebo na zdravotnická stanoviště. Po válce navíc zůstávaly na bývalých bojištích tisíce nevybuchlých chemických granátů. Jejich likvidace pokračuje dodnes a při zemědělských pracích se na ně stále občas naráží, zejména ve Francii a Belgii.

Tento článek měl být původně podobný jako všechny předchozí. Zajímavé čtení na večer nebo na volnou chvíli. Psaní je pro mě koníčkem a historie mě dlouhodobě fascinuje. Jenže u první světové války to bylo jiné.

Přiznám se, že po některých pasážích jsem musela článek na chvíli zavřít, odejít na vzduch nebo jen sedět v tichu a rozdýchat to. Přepisovala jsem celé odstavce, některé mazala a jiné znovu doplňovala. Ne proto, že bych nevěděla, o čem psát, ale proto, že jsem si stále více uvědomovala, jak těžké je podobné téma zpracovat. Mnoho příběhů a svědectví jsem nakonec do článku vůbec nezařadila. Ne proto, že by nebyly důležité, ale proto, že jejich tíha byla někdy téměř neúnosná.

Historie je často vnímána jako soubor letopočtů a statistik. Jenže během psaní tohoto článku jsem si uvědomila, jak snadno se z lidských osudů stávají pouhá čísla. Miliony mrtvých, miliony zraněných. Ta čísla známe. Teprve když ale člověk začne číst dopisy vojáků, deníky, vzpomínky zdravotních sester nebo lékařské záznamy, pochopí, že za každým z těch čísel byl konkrétní člověk. Měl rodinu, měl strach, měl své sny a plány. A možná právě to mě během psaní zasáhlo nejvíc. Pocit, že na tyto příběhy pomalu zapomínáme.

Na závěr bych proto ráda nechala promluvit člověka, který tuto realitu zažil. Zachoval se dopis francouzského vojáka z bitvy u Verdunu. Nepopisuje vojenskou strategii, politiku ani hrdinské činy. Jen několik vět o tom, co viděl kolem sebe.

„Milá matko, překročili jsme les Vaux Chapitre. Je to hrůza, jeden trychtýř vedle druhého, v každém leželi tři nebo čtyři mrtví, Francouzi i Němci, jeden přes druhého. Jsou tady mrtví z října, pod nimi ti, co zemřeli v červnu, a pak už jen holé kostry těch březnových. Někteří ještě vypadají, jako by spali, modré a šedé uniformy jsou dnes nazelenalé. Nacházíme kusy těl, jsou téměř jako stromy, které tady nemají ani koruny, ani větve. Střely je roztrhaly až ke kořenům. Je tady pusto a ticho. Obrovský hřbitov lidství. Přeskakujeme mrtvé, bojíme se jich. Zítra jdeme do útoku. Modli se za mne.“

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%AFsledky_prvn%C3%AD_sv%C4%9Btov%C3%A9_v%C3%A1lky

https://www.flowee.cz/clovek/11383-dat-tragedii-smysl-prvni-svetova-valka-stvorila-moderni-medicinu-i-socialni-stat

https://vesmir.cz/cz/on-line-clanky/2014/06/traumata-valek-pohledem-psychiatrie.html

https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/trauma-z-valky-zvane-shell-shock-z-lidi-se-stavaly-roztresene-trosky-lecili-je-mucenim_233219.html

https://www.denik.cz/zdravi/lekarska-pomoc-prvni-svetova-valka-veda-nemoci/

https://www.vhu.cz/sokujici-zkusenost-chemie-na-frontach-a-v-zakopech-velke-valky/

https://psychologie.cz/psychologie-na-fronte/

https://www.pastorace.cz/texty/knihovna/dopady-velke-valky

https://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_sv%C4%9Btov%C3%A1_v%C3%A1lka

https://zoom.iprima.cz/valky/bitva-na-somme-a-trauma-z-valky-ktere-desi-dodnes

https://www.armadninoviny.cz/video-ti-kteri-prezili-hruzy-prvni-svetove-valky.html