Exorcismus v Česku: Rituál, který měl zmizet. Teď se vrací v plné síle

České kostely bývají tiché. V neděli v nich po bohoslužbě zůstává jen echo, kostelník a několik lidí, kteří se odmítli přizpůsobit době. A přesto se na některých místech odehrává něco, co se do běžného programu nevejde. Setkání, při kterých se mění hlas, tlak v místnosti i výraz člověka, který ještě před chvílí působil naprosto civilně. Exorcismus – rituál, který měl být přibitou kapitolou v učebnicích dějepisu – se v Česku tiše vrátil. A nezmizel.

Dlouho jsme se na posedlost dívali jako na exotickou pověru z filmů a polských vesnic. Jenže realita posledních let ukazuje, že hranice mezi vírou a bezmocí se rozpadla stejně jako mnohé další jistoty. Lidé, kteří se dřív smáli všemu „nadpřirozenému“, dnes sedí naproti knězi a šeptají, že už neví, co je skutečné. Někteří mají za sebou roky léčby, diagnóz a pokusů o stabilizaci. Jiní přicházejí rovnou z bodu zlomu. A někteří mají za sebou zkušenosti, které se přirozenému vysvětlení vzpírají víc, než by bylo pohodlné připustit.

Exorcismus se vrátil systémově. Ještě před rokem 2014 působil v celé republice jediný oficiální exorcista. Pro srovnání: Malta jich měla v té době šest. V roce 2014 už každá z osmi českých a moravských diecézí měla svého pověřeného kněze a do roku 2017 jejich počet stoupl na deset. V listopadu 2023 jich evidované statistiky uvádějí třináct, a podle teologa Petra Jana Vinše, starokatolického kněze a absolventa vatikánského kurzu exorcismu, může být skutečné číslo klidně kolem dvaceti. Část kněží totiž pracuje na jednorázová, neveřejná pověření a mnohé diecéze mají pouze „kontaktní osobu“, která případy třídí, ale sama rituál neprovádí. Exorcismus je tak paradoxně pevnější součástí struktury církve než desítky jiných tradičních praktik, o kterých se mluví hlasitěji.

Kdo jsou ti, kteří rituál dnes provádějí? Rozhodně ne karikatury z hororů. Někteří jsou veřejně známí – například Vojtěch Kodet či Karel Orlita. Jiní pracují nenápadně a o jejich jménech ví jen pár lidí. Další se do povědomí dostali až díky událostem, které by si sami pravděpodobně odpustili. Jedním z nich je farář Marek Dunda. Právě jeho rituál z kostela ve Vranově nad Dyjí, natočený v roce 2014 přes klíčovou dírku, obletěl republiku. Ženský křik, latinské formule, temná sakristie a atmosféra, která působila spíš jako scéna z filmu než jako běžný liturgický úkon. Video vyvolalo vlnu paniky a otázek a církev byla poprvé po letech donucena otevřeně přiznat, že exorcismus v Česku nejen existuje, ale že se praktikuje častěji, než si veřejnost myslí. Papežský kaplan Karel Orlita tehdy veřejně řekl, že při rituálech dochází k jevům, které nemají jednoduché vysvětlení. Mluvil o nečekané fyzické síle, o hlasových změnách, o mluvení neznámými jazyky. A dodal, že se v ojedinělých případech objevuje i fenomén levitace. Nic nezákonného, žádný spektákl – jen situace, které neodpovídají běžné zkušenosti.

K dalším jménům patří polský paulin Bogdan Stępień, který byl pověřeným exorcistou v Ostravsko-opavské diecézi a později působil i v rámci Plzeňské. Nebo kurdějovský farář Jaromír Smejkal, jehož jméno se objevilo na seznamu lidí, kteří pracují s rituály osvobození, i když veřejnost si ho spojuje spíše s incidentem kolem rozkopaných halloweenových dýní. A pak existuje celá skupina kněží, kteří provádějí tzv. menší úkony – modlitby osvobození, žehnání domů, doprovázení lidí přesvědčených, že „v nich něco je“. Mezi ně patří i sám Vinš, který otevřeně říká, že za celou svou praxi nenarazil na případ, u kterého by nabyl morální jistoty, že jde o skutečnou posedlost. Přesto přiznává, že viděl fenomény, které nedokáže jednoznačně zařadit ani on jako teolog, ani odborníci, s nimiž spolupracuje.

Právě tyto situace tvoří jádro fascinace i strachu kolem exorcismu. Jeden kněz mluví o ženě, která přišla vyčerpaná, téměř zlomená, ale klidná. Během modlitby se jí stáhl obličej, oči změnily výraz a hlas se jí propadl do hloubky, která neodpovídala jejím fyzickým možnostem. Po skončení tvrdila, že si nepamatuje nic. Její psychiatrická léčba roky selhávala, ale po rituálu se její stav na několik měsíců stabilizoval. Jiný kněz vypráví o masivním dřevěném stole, který se během modlitby posunul. Ne dramaticky, ale viditelně. Tři lidé v místnosti to pozorovali. Nikdo z nich neměl potřebu z toho dělat senzaci. A nikdo ani dnes neumí přijít s jednoznačným vysvětlením.

A pak jsou tu příběhy, které zazněly od zahraničních exorcistů, ale odehrály se v Česku. Maltský kněz Elias Vella popsal případ ženy, která během vymítání odpovídala plynně latinsky, přestože tento jazyk nikdy nestudovala. Pro něj to nebyl důkaz démonů, ale indikace, že lidské vědomí v extrémním stavu dokáže sáhnout do vrstev, které běžně zůstávají nepřístupné. Stejně jako tělo dokáže vyvinout sílu neodpovídající jeho hmotnosti a psychika může vytvořit identitu, která se liší od té původní.

Česko se rádo profiluje jako ateistická země. Pod povrchem to ale vře. Tlak společnosti, úzkosti, deprese, vyhoření, ztráta smyslu, zoufalé hledání duchovna mimo tradiční rámce. Esoterika, magie, tarot, spirituální kurzy – to všechno dnes nahrazuje ztracené rituály. A právě v tomhle chaosu vzniká prostor pro rituál, který symbolizuje konfrontaci s temnotou. Ne nutně s démonem. Často s vlastním stínem, traumaty a bolestí. Většina lidí, kteří přijdou, není posedlá. Jsou jen ztracení, zoufalí, na pokraji zhroucení. A někdy natolik uvěznění ve vlastním utrpení, že pro ně rituál funguje jako intenzivní psychoterapie – surová, riskantní a účinná jen tehdy, když se používá s opatrností.

Jenže pak existuje úzká skupina případů, která se do žádné diagnostické kategorie nevejde. A právě ty udržují exorcismus při životě. Ne jako pověru, ale jako naší neschopnost pojmenovat hranice lidského vědomí. Lidé v těchto stavech nejsou zlí. Jsou vyděšení. A často vděční za to, že vůbec existuje prostor, kde mohou říct věci, které se bojí vyslovit jinde.

Exorcismus dnes není ani triumfem víry, ani selháním vědy. Je to šedá zóna. Hraniční území, kam se běžná psychiatrie dostane jen zčásti a kde teologie nikdy neměla být jediným pánem. Je to místo, kde se setkává lidský strach, duchovní symbolika a extrémní psychické stavy. A právě proto v něm vzniká tíha, která se nedá jednoduše odbýt. Když se všechna vysvětlení zhroutí a člověk stojí uprostřed tmy – ať už metaforické nebo skutečné –, hledá cokoliv, co by mu dalo tvar a naději. A někdy je to právě rituál, který jsme si mysleli, že nepřežije středověk.

Exorcismus v Česku žije ne proto, že věříme v démony. Ale proto, že se bojíme temnoty, kterou nosíme sami v sobě. A v tom je možná to nejméně nadpřirozené, ale nejvíce lidské ze všeho.

Zdroje: