Temná stránka partyzánů: O čem se po válce nemluvilo

Partyzán. Slovo, které v českém prostředí většinou vyvolává poměrně jasnou představu. Muž se zbraní, který se ukrývá v lesích a bojuje proti nacistům. Jenže pod stejným označením se během války i krátce po ní pohybovali lidé, kteří měli společné jen to, že nosili zbraň.

Mezi partyzány byli uprchlí vězni koncentračních táborů, sovětští zajatci, bývalí vojáci i místní odbojáři. Vedle nich se ale objevovali také lidé, které nezajímalo ani osvobození, ani odboj. Historici dnes připomínají případy loupeží, vražd civilistů nebo poválečných účtů vyřizovaných pod hlavičkou revoluční spravedlnosti. Čím hlouběji se badatelé noří do archivů, tím vzdálenější je obraz partyzánů, který po desetiletí prezentoval komunistický režim.

Jedním z problémů při hodnocení partyzánského hnutí je skutečnost, že pod jedním označením se skrývaly velmi rozdílné skupiny. Na Moravě i Slovensku působily oddíly napojené na domácí odboj, skupiny vysazené ze Sovětského svazu i menší jednotky, které vznikaly spontánně v závěru války. Lišily se počtem členů, způsobem velení i tím, jaké cíle sledovaly.

Zatímco některé se soustředily na zpravodajskou činnost, sabotáže a útoky proti německým jednotkám, jiné po sobě zanechaly výrazně horší stopu. Historici dnes upozorňují, že právě snaha vnímat partyzány jako jednolitou skupinu zakrývá podstatnou část reality. V archivech se vedle příběhů odvahy objevují také případy rabování, násilí vůči civilistům nebo poprav provedených bez jakéhokoliv soudu.

Na Slovensku se situace začala rychle měnit po vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944. Do horských oblastí proudili lidé, kteří se snažili uniknout Němcům, zatčení nebo jisté smrti. Přicházeli bývalí vojáci rozpadlé slovenské armády, uprchlí sovětští zajatci, vězni pracovních táborů i Židé, kterým se podařilo uniknout deportacím.

Pozdější propaganda z těchto skupin vytvořila obraz organizovaného odboje. Vzpomínky pamětníků ale často popisují něco jiného. Hory byly plné lidí, kteří se navzájem neznali, neměli dostatek zbraní ani potravin. Často netušili, komu vlastně podléhají. Některé oddíly fungovaly jen díky autoritě jednotlivých velitelů. Jiné se rozpadaly stejně rychle, jako vznikly.

Lidé, kteří se do hor dostali po útěku z táborů nebo transportů, navíc často nepřicházeli s představou hrdinského boje. Snažili se především přežít. Mezi pozdějšími partyzány tak byli lidé, kteří ještě několik týdnů předtím bojovali na frontě, i ti, kteří za sebou měli měsíce věznění, hladovění a útěků.

Poválečné filmy vytvořily představu téměř nepřetržitého boje. Skutečnost bývala méně dramatická a současně tvrdší. Dlouhé dny se nedělo vůbec nic. Pak přišel přesun, útěk nebo přestřelka, která během několika minut rozhodla o životě celé skupiny.

Abrahám Pressburger, který uprchl z koncentračního tábora v Seredi a připojil se k židovské odbojové skupině Hašomer Hacair, podle svého svědectví pro Paměť národa a Český rozhlas po absolvování výcviku čekal na bojovou akci tak dlouho, až se spolu s přítelem Gabim Eichlerem rozhodli jednat sami. Vyhlédli si důstojníka SS a zaútočili na něj přímo ve městě. Po střelbě následoval útěk a rozsáhlé pátrání. Pressburger při něm utrpěl zranění nohy a jeho druh ho musel nést na zádech.

Jenže vedle nich existovaly také vzpomínky na hlad, zimu a chaos. Některé skupiny neměly dostatek munice. Jiné neměly čím nakrmit nové členy. V prostředí, kde se pohybovaly desítky ozbrojených skupin a zároveň sílil německý tlak, bylo stále těžší udržet disciplínu i jasné velení.

Podobný osud měl i Petr Bachrach. Po útěku z transportu se stejně jako řada dalších uprchlíků ocitl v prostředí, kde se boj o přežití prolínal s odbojem.

Partyzánské oddíly potřebovaly jídlo, oblečení, léky, informace i bezpečné úkryty. To všechno mohly získat jen od lidí v okolních vesnicích. Bez jejich pomoci by většina skupin nedokázala dlouhodobě fungovat.

Poválečné vzpomínání často vytvářelo dojem, že podpora partyzánů byla samozřejmá. Dochované kroniky, paměti i archivní dokumenty ale ukazují, že vztahy mezi odbojáři a civilisty nebyly vždy bezproblémové. Vedle dobrovolné pomoci se objevují také zmínky o zabavených zásobách, odvedeném dobytku nebo majetku, který už jeho majitelé nikdy neviděli. Některé oddíly za převzaté potraviny vystavovaly potvrzení, jiné nikoliv.

Napětí zvyšovaly i německé represálie. Každá pomoc odboji mohla znamenat výslech, zatčení nebo trest pro celou rodinu. Ve vzpomínkách obyvatel některých obcí se proto vedle příběhů o podpoře partyzánů objevují také obavy, nedůvěra a zkušenosti, které měly k pozdějšímu obrazu jednotného národního odporu daleko.

Vlastivědný badatel a autor literatury faktu Hynek Jurman při studiu archivních materiálů narazil na případy, které se od obrazu partyzánského boje známého z poválečných knih výrazně liší. Vedle skutečných odbojových akcí se objevují také loupeže, násilí a zmizení lidí, jejichž okolnosti nebyly nikdy spolehlivě objasněny. Poslední měsíce války přinášely prostředí, ve kterém bylo stále obtížnější rozlišit mezi odbojem, osobní pomstou a obyčejnou kriminalitou.

Znepokojivý případ se odehrál na Slovensku v listopadu 1944. V lesích na Červené hoře v Nízkých Tatrách se tehdy ukrývala skupina Židů z Liptovského Hrádku. Odbojáři a jejich příbuzní, kteří utíkali před odplatou za účast v povstání nebo před transporty do vyhlazovacích táborů. Nešlo o ozbrojený oddíl, ale o obyčejné civilisty snažící se přečkat konec války.

Podle studie historika Adama Hradilka z Ústavu pro studium totalitních režimů (Partyzán Mišo a zapomenutá vražda, 2021) se k úkrytu dostala devítičlenná partyzánská skupina vedená sovětským velitelem Ivanem Titovským. Patřil k ní i Michal Krecul, bývalý vězeň gulagu a voják od Dukly. Dne 25. listopadu 1944 uprchlíky okradli o peníze, zlato, hodinky i oblečení. Následujícího dne se na Titovského rozkaz vrátili a deset neozbrojených lidí, mezi nimi čtyři ženy, postříleli, aby zahladili stopy po loupeži. Ve vsi pak čin vydávali za zátah proti Němcům. Přestože se případ dvakrát vyšetřoval (v letech 1945–1947 a znovu v roce 1966) a někteří pachatelé se přiznali, stíhání bylo pokaždé zastaveno. Skutek byl nakonec posouzen jako promlčená loupežná vražda, nikoli jako nepromlčitelný válečný zločin. Skutečné okolnosti se podařilo zrekonstruovat až po desetiletích.

Německá kapitulace neznamenala, že násilí ze dne na den zmizelo. V řadě oblastí naopak následovalo období, kdy stará pravidla přestala platit a nová ještě neexistovala. Ozbrojené skupiny se dál pohybovaly krajinou, zatýkalo se, vyslýchalo a vyřizovaly se účty nahromaděné během let okupace.

Právě první poválečné týdny patřily k období, kdy se pod hlavičkou revoluční spravedlnosti odehrávaly činy, které měly k právu velmi daleko. Na toto násilí upozorňoval už krátce po válce novinář Michal Mareš v týdeníku Dnešek, v posledních letech pak publicista Adam Drda. Lidé byli obviňováni z kolaborace, aniž by jejich případy kdokoliv vyšetřoval. Někde šlo o skutečné spolupracovníky okupantů, jinde o sousedské spory, majetkové konflikty nebo osobní nepřátelství, která válka pouze odsunula na později.

Případy zmizelých osob, neobjasněných vražd a loupeží spojovaných s partyzánským prostředím na Vysočině zdokumentoval mimo jiné Hynek Jurman.

Pro komunistický režim navíc představovali partyzáni jeden z pilířů oficiálního příběhu o národním odporu proti nacismu. O loupežích, násilí na civilistech nebo poválečných vraždách se proto veřejně téměř nemluvilo. Teprve regionální historici a badatelé začali po roce 1989 otevírat případy, které zůstávaly po desetiletí na okraji zájmu.

Zdroje: