Temná stránka partyzánů: O čem se po válce nemluvilo

Partyzán. Slovo, které v českém prostředí většinou vyvolává poměrně jasnou představu. Muž se zbraní, který se ukrývá v lesích a bojuje proti nacistům. Jenže pod stejným označením se během války i krátce po ní pohybovali lidé, kteří měli společné jen to, že nosili zbraň.

Mezi partyzány byli uprchlí vězni koncentračních táborů, sovětští zajatci, bývalí vojáci i místní odbojáři. Vedle nich se ale objevovali také lidé, které nezajímalo ani osvobození, ani odboj. Historici dnes připomínají případy loupeží, vražd civilistů nebo poválečných účtů vyřizovaných pod hlavičkou revoluční spravedlnosti. Čím hlouběji se badatelé noří do archivů, tím vzdálenější je obraz partyzánů, který po desetiletí prezentoval komunistický režim.

Jedním z problémů při hodnocení partyzánského hnutí je skutečnost, že pod jedním označením se skrývaly velmi rozdílné skupiny. Na Moravě i Slovensku působily oddíly napojené na domácí odboj, skupiny vysazené ze Sovětského svazu i menší jednotky, které vznikaly spontánně v závěru války. Lišily se počtem členů, způsobem velení i tím, jaké cíle sledovaly.

Zatímco některé se soustředily na zpravodajskou činnost, sabotáže a útoky proti německým jednotkám, jiné po sobě zanechaly výrazně horší stopu. Historici dnes upozorňují, že právě snaha vnímat partyzány jako jednolitou skupinu zakrývá podstatnou část reality. V archivech se vedle příběhů odvahy objevují také případy rabování, násilí vůči civilistům nebo poprav provedených bez jakéhokoliv soudu.

Na Slovensku se situace začala rychle měnit po vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944. Do horských oblastí proudili lidé, kteří se snažili uniknout Němcům, zatčení nebo jisté smrti. Přicházeli bývalí vojáci rozpadlé slovenské armády, uprchlí sovětští zajatci, vězni pracovních táborů i Židé, kterým se podařilo uniknout deportacím.

Pozdější propaganda z těchto skupin vytvořila obraz organizovaného odboje. Vzpomínky pamětníků ale často popisují něco jiného. Hory byly plné lidí, kteří se navzájem neznali, neměli dostatek zbraní ani potravin. Často netušili, komu vlastně podléhají. Některé oddíly fungovaly jen díky autoritě jednotlivých velitelů. Jiné se rozpadaly stejně rychle, jako vznikly.

Lidé, kteří se do hor dostali po útěku z táborů nebo transportů, navíc často nepřicházeli s představou hrdinského boje. Snažili se především přežít. Mezi pozdějšími partyzány tak byli lidé, kteří ještě několik týdnů předtím bojovali na frontě, i ti, kteří za sebou měli měsíce věznění, hladovění a útěků.

Poválečné filmy vytvořily představu téměř nepřetržitého boje. Skutečnost bývala méně dramatická a současně tvrdší. Dlouhé dny se nedělo vůbec nic. Pak přišel přesun, útěk nebo přestřelka, která během několika minut rozhodla o životě celé skupiny.

Abrahám Pressburger, který utekl ze slovenského koncentračního tábora a přidal se k partyzánům, později vzpomínal, že po absolvování výcviku čekal na bojovou akci tak dlouho, až se spolu s přítelem Gabim Eichlerem rozhodli jednat sami. Vyhlédli si důstojníka SS a zaútočili na něj přímo ve městě. Po střelbě následoval útěk a rozsáhlé pátrání. Pressburger při něm utrpěl zranění nohy a jeho druh ho musel nést na zádech.

Jenže vedle nich existovaly také vzpomínky na hlad, zimu a chaos. Některé skupiny neměly dostatek munice. Jiné neměly čím nakrmit nové členy. V prostředí, kde se pohybovaly desítky ozbrojených skupin a zároveň sílil německý tlak, bylo stále těžší udržet disciplínu i jasné velení.

Podobný osud měl i Petr Bachrach. Po útěku z transportu se stejně jako řada dalších uprchlíků ocitl v prostředí, kde se boj o přežití prolínal s odbojem.

Partyzánské oddíly potřebovaly jídlo, oblečení, léky, informace i bezpečné úkryty. To všechno mohly získat jen od lidí v okolních vesnicích. Bez jejich pomoci by většina skupin nedokázala dlouhodobě fungovat.

Poválečné vzpomínání často vytvářelo dojem, že podpora partyzánů byla samozřejmá. Dochované kroniky, paměti i archivní dokumenty ale ukazují, že vztahy mezi odbojáři a civilisty nebyly vždy bezproblémové. Vedle dobrovolné pomoci se objevují také zmínky o zabavených zásobách, odvedeném dobytku nebo majetku, který už jeho majitelé nikdy neviděli. Některé oddíly za převzaté potraviny vystavovaly potvrzení, jiné nikoliv.

Napětí zvyšovaly i německé represálie. Každá pomoc odboji mohla znamenat výslech, zatčení nebo trest pro celou rodinu. Ve vzpomínkách obyvatel některých obcí se proto vedle příběhů o podpoře partyzánů objevují také obavy, nedůvěra a zkušenosti, které měly k pozdějšímu obrazu jednotného národního odporu daleko.

Historik Hynek Jurman při studiu archivních materiálů narazil na případy, které se od obrazu partyzánského boje známého z poválečných knih výrazně liší. Vedle skutečných odbojových akcí se objevují také loupeže, násilí a zmizení lidí, jejichž okolnosti nebyly nikdy spolehlivě objasněny. Poslední měsíce války přinášely prostředí, ve kterém bylo stále obtížnější rozlišit mezi odbojem, osobní pomstou a obyčejnou kriminalitou.

Ještě znepokojivější příběh se odehrál na Slovensku v listopadu 1944. Skupina židovských uprchlíků se tehdy ukrývala v oblasti Červené hory v Nízkých Tatrách. Nešlo o vojáky ani o ozbrojený oddíl. Byli mezi nimi lidé, kteří se snažili uniknout deportacím a dožít se konce války.

Podle zjištění historiků se k nim dostala skupina partyzánů vedená sovětským velitelem Ivanem Titovským. Uprchlíci přišli o peníze, šperky, oblečení i zásoby. Tím ale vše neskončilo. Následující den se ozbrojení muži vrátili a deset neozbrojených lidí zastřelili. Mezi oběťmi byly i ženy. Po válce byly vraždy dlouhá léta připisovány Němcům. Skutečné okolnosti začaly vycházet najevo až po desetiletích.

Právě podobné případy dnes komplikují jednoduché dělení na hrdiny a padouchy. Ve stejném prostředí působili lidé, kteří riskovali život při sabotážích a útocích proti okupantům, i lidé, kteří okrádali a zabíjeli civilisty.

Německá kapitulace neznamenala, že násilí ze dne na den zmizelo. V řadě oblastí naopak následovalo období, kdy stará pravidla přestala platit a nová ještě neexistovala. Ozbrojené skupiny se dál pohybovaly krajinou, zatýkalo se, vyslýchalo a vyřizovaly se účty nahromaděné během let okupace.

Historici upozorňují, že právě první poválečné týdny patřily k obdobím, kdy se pod označením revoluční spravedlnost odehrávaly činy, které měly k právu velmi daleko. Lidé byli obviňováni z kolaborace, aniž by jejich případy kdokoliv vyšetřoval. Někde šlo o skutečné spolupracovníky okupantů, jinde o sousedské spory, majetkové konflikty nebo osobní nepřátelství, která válka pouze odsunula na později.

Na Vysočině i v dalších regionech se po válce objevovaly případy zmizelých osob, neobjasněných vražd a loupeží, za nimiž stáli lidé spojovaní s partyzánským prostředím.

Pro komunistický režim navíc představovali partyzáni jeden z pilířů oficiálního příběhu o národním odporu proti nacismu. O loupežích, násilí na civilistech nebo poválečných vraždách se proto veřejně téměř nemluvilo. Teprve regionální historici a badatelé začali po roce 1989 otevírat případy, které zůstávaly po desetiletí na okraji zájmu.

Zdroje: