Jak čistý byl středověk? Hygiena byla složitější, než si myslíte

Při pohledu na středověkou hygienu často sklouzneme k jediné otázce: jak často se lidé koupali? Jenže pro tehdejšího člověka byla čistota mnohem širší pojem. Zahrnovala péči o tělo, oděv, domácnost i okolí, ve kterém žil. Zároveň se prolínala s tehdejší medicínou, náboženstvím i každodenními možnostmi. O tom, co bylo považováno za správné, nerozhodovalo jen pohodlí nebo osobní preference, ale také zkušenosti, tradice a dobové představy o zdraví.

To je jeden z důvodů, proč jsou dochované prameny někdy na první pohled rozporné. Zatímco některé řeholní řády skutečně omezovaly počet koupelí a zdůrazňovaly střídmost, neznamená to, že stejnými pravidly žila celá společnost. Klášter měl vlastní řád, město vlastní nařízení a venkov každodenní zvyklosti, které se často předávaly z generace na generaci. Vedle sebe tak existovaly světy, které se od sebe v přístupu k hygieně výrazně lišily.

Stejně důležité je odlišit osobní hygienu od hygieny veřejné. Člověk si mohl pravidelně omývat ruce, pečovat o svůj oděv nebo navštěvovat lázně a přitom žít ve městě, jehož ulice byly plné odpadu a kde se pitná voda snadno znečistila. Naopak venkovské prostředí nabízelo čistší vodní zdroje a menší koncentraci lidí, ale lázně, ranhojiče nebo lékaře zde člověk hledal jen obtížně. O hygieně proto nelze mluvit jako o jediné věci. Ve středověku měla mnoho podob a každá z nich vypovídá o tehdejším životě něco trochu jiného.

Dnes stačí otočit kohoutkem a voda je okamžitě k dispozici. Ve středověku měla voda úplně jinou hodnotu. Každé vědro bylo potřeba donést od studny, načerpat z řeky nebo vytáhnout z hluboké hradní šachty. Teprve potom mohla posloužit k vaření, praní, napájení zvířat nebo osobní hygieně. S vodou se proto zacházelo mnohem úsporněji než dnes.

Právě dostupnost vody rozhodovala o tom, kde vznikala města, vesnice i hrady. Zatímco venkovské osady se zakládaly v blízkosti pramenů nebo potoků, hrady často stály na místech, kde bylo získání vody technicky velmi náročné. Hloubení studní do skály mohlo trvat celé roky a tam, kde podzemní voda chyběla, zachycovala se dešťová voda. Některé hrady měly propracované systémy rumpálů a kladek, které umožňovaly vytahovat vodu z velkých hloubek nebo ji dopravovat do vyšších částí hradu.

Ve městech se situace postupně zlepšovala. Vedle studní vznikaly veřejné kašny a od vrcholného středověku se v některých městech objevily i první vodovody z vydlabaných dřevěných kmenů. Přiváděly vodu z okolních pramenů a usnadňovaly zásobování domácností i řemeslnických dílen. Městské rady zároveň pečlivě hlídaly, aby se zdroje pitné vody neznečišťovaly. Za praní prádla u veřejných kašen nebo znečišťování studní hrozily pokuty, protože následky mohly pocítit stovky obyvatel.

Dostatek vody ale sám o sobě ještě neznamenal dobré hygienické podmínky. Ve velkých městech se pitná voda často dostávala do kontaktu s odpadem, splašky nebo zvířaty a její kvalita se rychle zhoršovala. To byl problém, se kterým si středověká společnost poradila jen částečně. Zatímco přivést vodu do města dokázala, bezpečně ji odvést zpět bylo mnohem složitější.

Představa, že se středověcí lidé nemyli, neodpovídá tomu, co víme z dochovaných pramenů. Každodenní koupel byla sice pro většinu obyvatel nepředstavitelným luxusem, běžná hygiena ale vypadala jinak než dnes. Nešlo o ponoření do vany, ale o pravidelné omývání těch částí těla, které přicházely nejčastěji do styku s nečistotami.

Největší pozornost se věnovala rukám a obličeji. Ruce se omývaly po práci i před jídlem, protože stolování mělo svá pravidla a jíst špinavýma rukama bylo považováno za neslušné. Na stole proto často nechyběl džbán s vodou a mísa, které kolovaly mezi stolovníky. V bohatších domácnostech se používaly také akvamanile, zdobené nádoby určené právě k omývání rukou.

Stejně důležité bylo čisté oblečení, především spodní prádlo z lnu. Dobové lékařské představy vycházely z toho, že látka na sebe zachytává pot i nečistoty, a pravidelná výměna prádla tak byla považována za součást péče o zdraví. Vyprat oděv sice znamenalo mnoho práce, přesto praní patřilo k běžným domácím činnostem. V některých oblastech se k bělení prádla používala odstátá moč, jejíž obsah čpavku pomáhal odstraňovat skvrny. Z dnešního pohledu může takový postup působit zvláštně, ve své době ale šlo o zcela běžnou a účinnou metodu.

Teprve celková koupel představovala mnohem náročnější záležitost. Vyžadovala dostatek vody, paliva i času, a proto se odehrávala podstatně méně často než každodenní omývání. Právě odtud zřejmě pramení rozšířená představa, že se lidé nemyli vůbec. Ve skutečnosti mezi koupelí a běžnou osobní hygienou existoval výrazný rozdíl.

Koupání doma si nemohl dovolit každý, to ale neznamená, že lidé neměli možnost se vykoupat vůbec. Ve středověkých městech fungovaly veřejné lázně, které navštěvovali řemeslníci, obchodníci, měšťané i šlechta. Například ve 13. století měla Paříž přes třicet veřejných lázní a podobná zařízení byla běžná také v českých městech.

Lázně nesloužily jen k očistě těla, ale byly i místem, kde se lidé setkávali, odpočívali, jedli, uzavírali obchody i probírali novinky. Mnohdy připomínaly společenské centrum. Některé nabízely oddělené prostory pro muže a ženy, jinde se koupalo společně, což se opakovaně stávalo terčem kritiky církevních autorit.

Důležitou postavou byl lazebník. Jeho práce nekončila u přípravy koupele. Holil vousy, stříhal vlasy, ošetřoval drobná poranění, pouštěl žilou, přikládal baňky nebo pijavice a často také trhal zuby. V době, kdy bylo lékařů málo a jejich služby si nemohl dovolit každý, představoval lazebník pro mnoho lidí první místo, kam se obraceli se zdravotními potížemi.

Pověst lázní ale nebyla vždy bez poskvrny. V některých městech se v jejich blízkosti rozvíjela prostituce a hranice mezi lázeňským domem a nevěstincem bývala někdy velmi tenká. Významnou ránu lázeňství zasadilo na přelomu 15. a 16. století šíření syfilidy. Obavy z nákazy vedly k uzavírání mnoha veřejných lázní a tradice, která v Evropě fungovala po staletí, začala postupně ustupovat.

Jen málokteré místo dokáže o každodenním životě středověkého člověka vypovědět tolik jako latrína. Zatímco domy se přestavovaly, nábytek spaloval a oblečení se obnosilo, obsah odpadních jam často zůstal po staletí téměř nedotčený. Pro archeology tak představuje jedinečný zdroj informací o tom, co lidé jedli, jak pečovali o své tělo i s jakými nemocemi se potýkali.

Na hradech bývaly záchody nejčastěji umístěny v arkýřích vysunutých z hradeb. Odpady padaly přímo pod hrad nebo do příkopu, odkud je časem rozložily přírodní procesy. Ve městech a běžných domech se používaly především žumpy a odpadní jímky, které bylo nutné pravidelně vyvážet. Šlo o nepříjemnou, ale nezbytnou práci. Pokud se zanedbala, odpad znečišťoval studny i okolní vodní zdroje a zvyšoval riziko šíření nemocí.

Právě obsah těchto jímek dnes archeologové pečlivě zkoumají. Nacházejí v nich ovocné pecky, semena, zbytky obilovin, rybí kosti nebo skořápky vajec, díky nimž lze poměrně přesně určit jídelníček tehdejších obyvatel. Neméně cenné jsou nálezy hřebenů, střepů z nádob, kožených bot, dřevěných předmětů nebo drobných osobních věcí, které do odpadních jam spadly nešťastnou náhodou.

Výzkumy zároveň ukázaly, že střevní paraziti byli běžnou součástí života. V usazeninách se opakovaně nacházejí vajíčka škrkavek, tenkohlavců nebo tasemnic, což dobře ilustruje, jak obtížné bylo zabránit šíření nákaz v době bez moderní kanalizace a účinné léčby. I díky podobným nálezům dnes víme o každodenním životě středověkých lidí mnohem více než z mnoha kronik, které se zajímaly především o panovníky, války a významné události.

Péče o chrup ve středověku vypadala jinak než dnes. Kartáčky ani zubní pasty lidé neznali, přesto se snažili zbytky jídla ze zubů odstraňovat a zbavovat se nepříjemného dechu. Používali k tomu malé kousky lněné nebo vlněné látky, dřevěné větvičky, párátka i směsi bylin. K oblíbeným patřila například máta, šalvěj, heřmánek nebo levandule, které byly ceněny nejen pro svou vůni, ale také pro účinky připisované tehdejší medicínou.

Dobové písemnosti zmiňují také různé prášky a pasty připravované z drcených bylin, soli nebo popela. Jejich účinnost byla ve srovnání s dnešními prostředky omezená, přesto představovaly snahu pečovat o chrup a dutinu ústní. Zvláštní pověst si získali Velšané. Kronikář Gerald z Walesu si na konci 12. století všiml, že si zuby čistí zelenými lískovými výhonky a následně je leští vlněným hadříkem, až se lesknou jako slonovina.

Ani pravidelná péče ale nedokázala zabránit všem problémům. Jídelníček bohatších vrstev obsahoval stále více medu a sladkých pokrmů, zatímco možnosti léčby zůstávaly velmi omezené. Když se zub zkazil nebo se v něm vytvořil bolestivý zánět, nejčastějším řešením bylo jeho vytržení. Tohoto úkolu se obvykle ujímal lazebník nebo ranhojič. Bez umrtvení šlo o bolestivý zákrok, který byl zároveň spojený s rizikem infekce.

Podobná péče se netýkala jen zubů. Lidé si pravidelně pročesávali vlasy, odstraňovali vši jemnými hřebeny a podle možností pečovali také o vousy. Archeologické nálezy potvrzují, že hřebeny, pinzety, břitvy nebo drobná zrcátka patřily mezi běžné předměty každodenní potřeby.

Na vztah ke koupání a péči o tělo neměly vliv jen praktické možnosti, ale také náboženství. Odsud pochází část představ o tom, že se středověcí lidé téměř nemyli.

Některé řeholní řády počet koupelí omezovaly. Mniši měli žít skromně, potlačovat tělesné pohodlí a vyhýbat se přepychu, takže časté koupele nebyly považovány za žádoucí. To ale platilo především uvnitř klášterů a nelze z toho vyvozovat, že stejnými pravidly žila celá společnost. Každodenní život měšťanů, řemeslníků nebo rolníků se řídil jinými potřebami než život řeholníků.

Ani samotná církev nevystupovala proti hygieně jednotně. Očista těla nebyla hříchem, pokud nesloužila marnivosti nebo přehnanému požitkářství. Koupel byla běžnou součástí léčby, doporučovali ji někteří středověcí lékaři a využívala se také v lázních. Spíše než samotné mytí býval terčem kritiky život, který se kolem některých lázeňských domů odehrával. Právě tam se často prolínala očista se zábavou, pitím, hazardem nebo prostitucí, což vyvolávalo opakovanou kritiku kazatelů i městských úřadů.

Zajímavé je, že odlišný pohled na hygienu měli současníci, kteří přicházeli do kontaktu s jinými kulturami. Evropané během křížových výprav poznávali byzantské a muslimské lázně, kde navazovali na antickou tradici pravidelného koupání. Města na Blízkém východě nabízela rozsáhlé lázeňské komplexy, propracované vodovody i kanalizaci, které v mnoha částech západní Evropy neměly obdoby. Právě tato setkání ukázala, že ani ve středověku neexistoval jediný způsob, jak pečovat o čistotu.

Pokud středověká hygiena skutečně narážela na své limity, pak to nebyla ani tak otázka osobní čistoty jako prostředí, ve kterém lidé žili. Největší potíže se soustředily do rychle rostoucích měst. Čím více obyvatel přibývalo, tím obtížnější bylo zajistit dostatek čisté vody a zároveň se zbavovat odpadu.

Ve většině měst ještě neexistovala kanalizace v dnešním slova smyslu. Odpadní voda odtékala otevřenými strouhami, zatímco obsah nočníků nebo žump končil na ulicích nebo v nejbližším vodním toku. Městské rady se sice snažily situaci regulovat a vydávaly nařízení zakazující znečišťovat studny, kašny nebo veřejná prostranství, jejich dodržování ale nebylo jednoduché. Zvlášť v době dešťů se nečistoty snadno dostávaly do zdrojů pitné vody.

Na venkově byly poměry v mnoha ohledech příznivější. Domy stály dál od sebe, lidé měli snadnější přístup k přírodním zdrojům vody a odpad se nehromadil na malém prostoru. Výkaly navíc často končily na hnojištích nebo byly využívány jako hnojivo na polích. Menší koncentrace obyvatel znamenala i pomalejší šíření některých infekčních nemocí. Na druhou stranu zde chyběly veřejné lázně, špitály nebo lékaři, kteří byli běžnější součástí života větších měst.

Rozdíly byly také mezi jednotlivými částmi Evropy. Zatímco některá západoevropská města teprve hledala způsob, jak se vypořádat s odpadem, Byzanc i mnohá města muslimského světa navazovala na antickou tradici vodovodů, kanalizace a veřejných lázní.

Rčení „smrdí jako v hradě“ zná téměř každý. Ve skutečnosti ale záleželo na tom, o jaký hrad šlo, kde stál a jak byl postaven. Podmínky na malém kamenném hradě s několika desítkami obyvatel byly jiné než na rozlehlém královském sídle, kde žily stovky lidí, sloužících i hospodářských zvířat.

Jedním z největších problémů bylo nakládání s odpadem. Hradní záchody, známé jako „prevéty“ nebo „výsernice“, bývaly nejčastěji vysunuty z hradeb nebo umístěny v arkýřích. Obsah padal přímo pod hradby, do příkopu nebo ze skály. Pokud hrad příkop neměl, nečistoty končily na svahu pod ním. Zápach byl cítit hlavně v bezprostředním okolí těchto míst, nikoli nutně po celém hradě, jak si často představujeme.

Na kvalitu života měla velký vliv také voda. Hrady s vlastní hlubokou studnou nebo dostatečně velkou cisternou měly výraznou výhodu nejen při obléhání, ale i v běžném provozu. Tam, kde bylo vody málo, se s ní šetřilo mnohem více. Přesto ani na hradech nechyběla základní hygiena. V obytných místnostech se používaly džbány a mísy k omývání rukou a obličeje, bohatší sídla měla k dispozici i koupací kádě nebo vlastní lázně. Ve Vranově nad Dyjí se například dochovaly pozůstatky středověké parní lázně, které připomínají, že ani v hradním prostředí nebylo péči o tělo cizí.

Přesto by bylo chybou spojovat zápach středověkého hradu jen se záchody. Ve velkých síních se topilo na otevřených ohništích, kuchyně pracovaly téměř nepřetržitě, skladovalo se maso, kůže i další suroviny a v hospodářské části hradu byla ustájena zvířata. Když se k tomu přidaly desítky lidí žijících v uzavřeném prostoru, výsledkem bylo prostředí, které bychom dnes jen stěží označili za voňavé.

Na pachy byli lidé ve středověku zvyklí mnohem více než dnes. Neznamená to ale, že by jim byly lhostejné. Nepříjemný zápach provázel především místa, kde se soustřeďovalo velké množství lidí nebo zvířat: tržiště, řeznictví, koželužny, stáje nebo ulice přeplněných měst. Ve vzduchu se mísil kouř z otevřených ohnišť, pach odpadu, zvířat i potravin, které se bez chlazení rychle kazily.

Právě proto se lidé snažili nepříjemné pachy různými způsoby potlačovat. Používali vonné byliny, květy nebo směsi koření, které nosili při sobě v malých váčcích nebo schránkách. V domácnostech se pálily aromatické rostliny a při významných příležitostech se používaly také vonné oleje či parfémy, i když si je mohl dovolit jen omezený okruh lidí.

Zajímavé je, že dobové prameny často spojují zápach se zdravím. Lékaři věřili, že zkažený vzduch může přenášet nemoci, a doporučovali vyhýbat se místům se silným zápachem nebo je překrývat vůní bylin a pryskyřic. Nešlo o znalost bakterií, které tehdejší medicína ještě neznala, ale o teorii miazmat, podle níž byly příčinou nemocí právě škodlivé výpary.

To, co dnes považujeme za nepříjemný pach, navíc lidé před staletími nemuseli vnímat stejně. Nos si na okolní vůně rychle zvyká a prostředí, které by dnešnímu člověku připadalo téměř nesnesitelné, představovalo pro tehdejší obyvatele běžnou součást každodenního života.

Na rozdíly ve vnímání zápachu často upozorňovali až cestovatelé, kteří přijížděli z jiných zemí a porovnávali vlastní zkušenosti s prostředím, na které nebyli zvyklí.

Zdroje:

https://www.svetzeny.cz/zabava/jak-lide-resili-hygienu-na-stredovekych-hradech-bylo-drsne-ale-neni-pravda-ze-se-lide-nemyli

https://www.kdd.cz/index.php?page=zobrazeni-casopisu-zora&id=52201&o=6928

https://www.expresfm.cz/mix/jaka-byla-stredoveka-hygiena-toaletni-papir-ani-kartacek-na-zuby-zde-nehledejte/

https://www.dotyk.cz/magazin/hygiena-ve-stredoveku-mytus-21001004.html

https://www.stoplusjednicka.cz/hygienicka-revoluce-zmenu-ve-vnimani-cistoty-tela-prineslo-az-19-stoleti

https://bulvarnihistorie.cz/kazdodenni-zivot/zivot-v-zapachu-potu-moci-a-vykalu-vitejte-ve-stredoveku/

https://www.dotyk.cz/magazin/stredovek-osobni-hygiena-20401218.html

https://www.dotyk.cz/magazin/hygiena-na-stredovekych-hradech-30000430.html

https://www.kroniqa.cz/zapomente-na-spinu-a-smrad-stredoveka-hygiena-byla-posedlosti-verejne-lazne-predcily-i-nevestince/