Jeffrey Dahmer: Co ho formovalo a kde systém selhal

Jeffrey Lionel Dahmer se narodil v roce 1960 v Milwaukee. V dětství si rychle vytvořil neobvyklý zájem o mrtvá zvířata a jejich anatomii. Sbíral kosti, rozřezával nalezené ostatky a projevoval intenzivní zvědavost směrem k procesům rozkladu. Rodiče to brali spíše jako podivný koníček než jako varovný signál, ačkoliv v té době v domácnosti panovalo napětí a matka se potýkala s psychickými problémy. Otec, který pracoval dlouhé hodiny mimo domov, jeho chování nevnímal jako abnormální.

Jeffrey byl už od základní školy uzavřený a s věkem se tato izolace prohlubovala. Spolužáci si všímali jeho omezených sociálních vazeb a postupného pití alkoholu, které u něj začalo neobvykle brzy. Některé pozdější výpovědi naznačují, že mohl být v dětství vystaven sexuálnímu napadení starším chlapcem, ale tato informace nebyla nikdy jednoznačně ověřena.

Otec Lionel po letech popsal, že v pubertě Jeffrey projevoval silný zájem o vnitřní orgány zvířat. Společně prováděli pitvy nalezených nebo přejetých zvířat. Lionel později připustil, že si tehdy neuvědomoval možné důsledky. Zpětně vyhodnotil, že právě v tomto období se mohly začít propojovat Jeffreyho fantazie s představou kontroly nad bezvládným tělem. Je důležité dodat, že tato interpretace je založená na pozdějších výpovědích a neexistují přímé důkazy o přesné časové linii vývoje jeho patologie.

Dětství i dospívání byly ovlivněny rozpadem vztahu jeho rodičů, častými hádkami a pocity opuštěnosti. Tyto faktory samy o sobě nevysvětlují jeho pozdější jednání, ale vytvářejí prostředí, v němž se jeho izolace a problémové vzorce chování mohly prohlubovat.

V roce 1978, krátce po maturitě, Dahmer zavraždil devatenáctiletého Stevena Hickse. Hicks stopoval a Dahmer ho pozval domů. Podle jeho pozdější výpovědi k útoku došlo ve chvíli, kdy Hicks chtěl odejít. Dahmer tvrdil, že ho zachvátil strach z opuštění a potřeba situaci „udržet pod kontrolou“. Uchopil činku, udeřil ho a uškrtil. Detailní průběh známe pouze z Dahmerových slov, protože jiné zdroje neexistují, a nelze vyloučit, že se snažil zmírnit svou odpovědnost.

Po vraždě tělo rozřezal, kosti rozbil a ostatky rozházel po okolí domu. Už v prvním činu se tedy objevila snaha o úplnou kontrolu nad tělem oběti a odstranění stop. Přesto následovalo téměř desetileté období, kdy Dahmer další vraždu nespáchal. Na první pohled žil běžně, střídal zaměstnání a pokoušel se o stabilitu, ale izolace a alkoholismus pokračovaly.

Nastoupil do armády, byl odvelen do Německa, ale jeho problémy s alkoholem přetrvávaly. Některé výpovědi z té doby tvrdí, že tam spáchal sexuální útoky na spolubydlícího, ale tyto incidenty nebyly oficiálně zaznamenány ani vyšetřovány. V roce 1981 byl propuštěn kvůli nevhodnému chování souvisejícímu s alkoholem.

Dahmer byl v období mezi první a druhou vraždou opakovaně v kontaktu s policií kvůli nevhodnému sexuálnímu chování. Jeden z prvních incidentů se týkal masturbace na veřejnosti, za kterou byl zadržen a pokutován. V jiném případě obtěžoval skupinu mladíků a byl obviněn z vystavování se na veřejnosti. Šlo o projevy narůstající ztráty zábran, kombinované s alkoholem, která byla v tomto období jeho hlavním problémem. Tyto události působily jako signály narušeného chování, ale nepředznamenávaly rozsah násilí, který se u něj projevil později.

V roce 1987 znovu zabíjí, tentokrát Stevena Tuomiho. Tím začíná období, kdy se jeho chování stává stabilnějším a systematičtějším. Jeho oběťmi se stávali převážně mladí muži, často příslušníci menšinových komunit a sociálně zranitelných skupin. Vyhledával je v gay barech a lákal do svého bytu pod záminkou peněz za fotografování nebo společného večera.

Dahmer používal alkohol a sedativa k utlumení obětí. Po smrti obětí se zabýval manipulací s jejich těly, dokumentoval postupy, ukládal části těl a prováděl experimenty zaměřené na znehybnění živého člověka. Vysvětloval to potřebou, aby „zůstali“ a nemohli odejít. Tyto pokusy představovaly extrémní snahu o kontrolu, která nebyla založená na sadistickém potěšení z bolesti, ale na potřebě absolutního vlastnictví a strachu z opuštění.

Kanibalismus popisoval jako způsob, jak si uchovat pocit trvalé přítomnosti oběti. Přestože je tato praktika mediálně často zdůrazňována, z hlediska jeho motivace nehrálo hlavní roli samotné pojídání, ale symbolické propojení s obětí.

Lionel Dahmer po synově zatčení zveřejnil detail, který dodnes vzbuzuje otázky. Při návštěvě u babičky si všiml uzavřené dřevěné krabice v Jeffově pokoji. Chtěl ji otevřít, ale Jeffrey ho přemluvil, aby počkal do dalšího dne. Krabici otevřel až později a ukázal mu pornografické časopisy. Po Dahmerově zatčení vyšlo najevo, že v té době byla uvnitř hlava oběti Anthonyho Searse.

Tento moment bývá uváděn jako selhání intuice i jako ukázka Dahmerovy schopnosti okamžité manipulace. Ukazuje však i jiný aspekt: rodina si Jeffreyho chování vysvětlovala v rámci tehdejších rodinných problémů a neměla představu o rozsahu jeho vnitřních potíží.

Jedním z nejzávažnějších momentů případu je situace z roku 1991, kdy z bytu utekl čtrnáctiletý Konerak Sinthasomphone. Byl dezorientovaný a zraněný. Sousedky přivolaly policii a upozornily na jeho věk i zjevnou potřebnost lékařské péče. Přesto policisté po krátkém rozhovoru předali chlapce zpět Dahmerovi. Přijali jeho vysvětlení, že jde o spor mezi partnery, a místo opustili. Chlapec byl krátce poté zavražděn.

Tento případ je neustále uváděn jako příklad institucionálního selhání, v němž hrály roli předsudky směrem k LGBT komunitě, k etnickým menšinám i nedostatečná koordinace mezi složkami policie. Další stížnosti sousedů na zápach a hluk z bytu nebyly vyšetřeny důsledně, což umožnilo, aby Dahmer pokračoval.

V červenci 1991 se Tracy Edwardsovi podařilo uniknout z Dahmerova bytu a zastavit policejní hlídku. Na mužích zákona působil vyděšeně, měl pouta na zápěstí a tvrdil, že se ho muž v nedaleké garsonce pokusil zabít. Policisté ho následovali k bytu číslo 213. To, co našli uvnitř, okamžitě ukončilo jakékoli pochybnosti.

V bytě narazili na polaroidy, které zachycovaly jednotlivé fáze manipulace s těly — nejen portréty obětí, ale i záznamy jejich postupného rozřezávání. Fotografie byly natolik konkrétní, že i bez dalších důkazů potvrzovaly, že se v bytě odehrávala těžká násilná kriminalita. Další prohledávání odhalilo lednici a mrazák s uloženými částmi těl, sud s rozkládajícími se torzy, vybělené lebky a nástroje, které Dahmer používal při chemických pokusech. Šlo o jeden z nejrozsáhlejších nálezů v dějinách kriminalistiky ve Wisconsinu — množstvím materiálu, jeho organizací i brutalitou, která byla až zarážející svou systematičností.

Dahmer se po zadržení nesnažil zapírat. Během výslechu klidně a bez emotivních výkyvů popsal jednotlivé činy, motivaci i postupy. Vyšetřovatelům poskytl přehledný sled událostí, který umožnil propojit dlouhodobě neobjasněná zmizení s těly nalezenými v jeho bytě. Nakonec mu bylo prokázáno sedmnáct vražd spáchaných v období mezi lety 1978 a 1991.

Jeho výpověď pomohla objasnit rozsah zločinů, ale zároveň odhalila, jak dlouho mohly jeho činy probíhat bez zásahu systému.

Forenzní psychiatři popsali Dahmera jako osobnost s hraničními a schizotypálními rysy. Nejevila se u něj typická antisociální porucha v takové míře, jaká se obvykle vyskytuje u sadistických sériových vrahů. Chyběl u něj prvek potěšení z utrpení druhých. U soudu byl uznán příčetným, protože věděl, že jeho jednání je nezákonné, a dokázal ho promýšlet a plánovat. Motivace vycházela z hluboké narušenosti vztahů, strachu ze ztráty kontroly a sexuální fixace na nehybná těla.

Ve srovnání s Tedem Bundym nepracoval s charismatem ani sociální manipulací. Bundy si aktivně budoval dvojí obraz a těžil z důvěry okolí. Dahmer nic takového neuměl ani nechtěl. Nebyl ani typem „dvojího života“ jako John Wayne Gacy, který přes den vystupoval jako respektovaný občan. Dahmer žil tiše a nenápadně, bez potřeby budovat reputaci. Jeho jednání se lišilo i od Richarda Ramireze, jehož vraždy byly impulzivní a agresivní. Dahmerova rutina byla stabilní, kontrolovaná a postupně rozvíjená v prostředí, kde cítil jistotu.

Specifické je i to, že neusiloval o žádnou formu publicity. Nevyhledával pozornost médií, nepokoušel se provokovat policii a nesnažil se být „slavným vrahem“. V popředí nestála touha po moci nad bolestí, ale snaha mít oběť zcela pod kontrolou a zabránit jejímu odchodu. Tím se řadí mezi pachatele, jejichž motivaci formuje narušená vztahovost a potřeba vlastnictví, což je v rámci sériové kriminality méně častý, ale velmi nebezpečný profil.

Po odsouzení na patnáct doživotních trestů byl umístěn do věznice Columbia Correctional Institution. I zde se projevovalo jeho problematické chování. Některé spoluvězně provokoval nevhodnými poznámkami nebo gesty připomínajícími jeho činy. V roce 1994 byl napaden Christopherem Scarverem, který ho při práci v prostorách věznice udeřil kovovým nástrojem. Dahmer svým zraněním podlehl krátce po převozu do nemocnice. Scarver později uvedl, že útok vnímal jako akt odplaty za Dahmerovy činy.

Jeffrey Dahmer patří mezi nejstudovanější pachatele v historii USA. Jeho případ ukazuje souběh faktorů: problematický vývoj osobnosti, izolaci, selhání institucí a absenci včasné intervence. Případ je důležitý nejen z forenzního hlediska, ale i z hlediska diskuse o tom, jak společnost reaguje na přehlížené komunity, jak přistupuje k duševním poruchám a jak důležité je brát varovné signály vážně. Dahmer neusiloval o slávu ani konfrontaci se systémem. Jeho motivací byla dlouhodobá potřeba kontroly a obava z opuštění, která se vyvinula do extrémní a smrtící podoby.

Zdroj: