Nechtěla být jen krásná blondýnka. Příběh Marilyn Monroe byl složitější

Dne 19. května 1962 vstoupila Marilyn Monroe na pódium v Madison Square Garden. Na sobě měla tělové šaty poseté tisíci krystaly, které byly natolik těsné, že je museli zašít přímo na jejím těle. Když se sálem rozeznělo její zastřené „Happy Birthday, Mr. President“, publikum okamžitě pochopilo, že nebude svědkem obyčejného blahopřání.

V hledišti sedělo více než patnáct tisíc lidí. Na pódiu stála žena, kterou znal celý svět. Hvězda Hollywoodu, jejíž fotografie zaplňovaly titulní strany časopisů a jejíž soukromý život zaměstnával novináře stejně jako její filmy. Jen několik měsíců předtím dokončila další fotografování, jednala o nových projektech a stále patřila mezi nejslavnější ženy Ameriky.

Od její smrti ji tehdy dělilo necelých dvanáct týdnů.

Marilyn Monroe se narodila 1. června 1926 v Los Angeles jako Norma Jeane Mortensonová. Svého otce nikdy nepoznala a dodnes není zcela jasné, kdo jím byl. Matka Gladys Bakerová pracovala ve filmovém průmyslu, zároveň však trpěla vážnými psychickými problémy. Když bylo Normě osm let, skončila v psychiatrické léčebně a o dceru se už nedokázala starat.

Následující roky strávila Norma střídavě v pěstounských rodinách, dětských domovech a domácnostech známých své matky. Několikrát změnila školu i bydliště a stabilní zázemí prakticky nepoznala. Později vzpomínala, že ze všeho nejvíce toužila po obyčejném domově a rodině.

Když bylo její opatrovnici Grace Goddardové oznámeno, že se bude stěhovat mimo Kalifornii, objevila se další komplikace. Šestnáctileté Normě hrozil návrat do sirotčince. Řešením se nakonec stala svatba s Jamesem Doughertym, sousedem o čtyři roky starším. Vzali se v červnu 1942, jen několik týdnů po jejích šestnáctých narozeninách.

V červnu 1942 se Norma Jeane provdala za Jamese Doughertyho, o čtyři roky staršího souseda. Jejich sňatek nebyl výsledkem dlouhého románku, ale praktickým řešením situace, ve které se ocitla. Bez manželství by se musela vrátit do ústavní péče.

Po svatbě opustila školu a začala vést život ženy v domácnosti. Zatímco její vrstevnice řešily studium nebo první zaměstnání, její dny vyplňovalo vaření, úklid a péče o domácnost. Později na toto období vzpomínala bez velkého nadšení a přiznávala, že ji podobný život nenaplňoval.

Změnu přinesla až druhá světová válka. James Dougherty narukoval k námořnictvu a Norma si našla práci v továrně Radioplane, která vyráběla bezpilotní letouny pro americkou armádu. Právě tam začal příběh, který ji během několika let proměnil v jednu z nejslavnějších žen světa.

Právě v továrně Radioplane vznikly fotografie, které Normě otevřely cestu k modelingu. Armádní fotograf David Conover ji zachytil při dokumentování žen zapojených do válečné výroby a z původně jednorázového focení se brzy stala pravidelná spolupráce s dalšími fotografy.

Během několika měsíců začala pózovat pro reklamní kampaně a časopisy. Modeling jí přinášel více peněz než práce v továrně a postupně se stal jejím hlavním zaměstnáním. Současně měnila i svůj vzhled. Odbarvila si vlasy a začala vystupovat pod jménem Marilyn Monroe. Křestní jméno převzala po herečce Marilyn Millerové, příjmení Monroe bylo rodným příjmením její matky.

Na konci čtyřicátých let už nepatřila mezi stovky mladých žen hledajících příležitost v Hollywoodu. Díky modelingu získala první filmové smlouvy a menší role ve snímcích Asfaltová džungle a Vše o Evě. Právě tehdy si jí začali všímat producenti i filmoví kritici.

Na začátku padesátých let se Marilyn Monroe postupně prosazovala ve filmu, stále však nepatřila mezi největší hollywoodské hvězdy. Producenti v ní viděli talentovanou a fotogenickou herečku, konkurence však byla obrovská a cesta na vrchol nebyla jistá.

V té době se znovu objevily fotografie, které pořídil fotograf Tom Kelley už v roce 1949. Marilyn tehdy souhlasila se sérií uměleckých aktů, za které dostala padesát dolarů. Později vysvětlovala, že peníze potřebovala na nájem a běžné životní výdaje. Fotografování zpočátku nevzbudilo větší pozornost.

Situace se změnila až ve chvíli, kdy byly snímky použity v mimořádně úspěšném kalendáři. Najednou se ukázalo, že vycházející hollywoodská hvězda pózovala nahá. Ve studiu 20th Century Fox zavládly obavy, že skandál poškodí její kariéru ve chvíli, kdy začíná získávat významnější role.

Marilyn fotografie nezapírala. Otevřeně přiznala, že na nich je skutečně ona, a vysvětlila okolnosti jejich vzniku. Místo odsouzení přišel opačný efekt. Kalendář se prodával ve statisících výtisků a zájem veřejnosti o Marilyn ještě vzrostl.

Krátce nato následovaly filmy Niagara, Páni mají radši blondýnky a Jak si vzít milionáře. Během několika let se z herečky známé především modelingu stala jedna z největších hvězd Hollywoodu. Úspěch však přinesl i obraz, kterého se už nikdy úplně nezbavila. Producenti i publikum v ní viděli především okouzlující blondýnku, zatímco ona sama usilovala o to, aby byla brána vážně jako herečka.

Obraz bezstarostné blondýnky, který prodával hollywoodská studia, nebyl úplně v souladu s tím, jak trávila volný čas mimo kamery. Marilyn četla současnou literaturu, zajímala se o psychoanalýzu a vyhledávala společnost spisovatelů, dramatiků a intelektuálů. Se svou blízkou přítelkyní Shelley Wintersovou si dokonce sestavila seznam mužů, které považovala za přitažlivé. Neobjevili se na něm filmoví idolové ani sportovní hvězdy. Mezi jmény byl například Albert Einstein.

Stále častěji také mluvila o tom, že chce náročnější role. V roce 1955 proto odešla do New Yorku a začala studovat v Actors Studiu pod vedením Lee Strasberga. Pro herečku jejího postavení šlo o odvážný krok. V době, kdy už měla zajištěnou slávu i finanční úspěch, se dobrovolně vrátila mezi studenty.

Ve stejném roce založila vlastní produkční společnost Marilyn Monroe Productions. Chtěla mít větší kontrolu nad vlastní kariérou a nebýt odkázaná pouze na rozhodnutí filmových studií. V tomto období se také sblížila s mužem, který ztělesňoval svět, do něhož dlouhodobě směřovaly její zájmy. Jmenoval se Arthur Miller.

Když se Marilyn Monroe v červnu 1956 provdala za dramatika Arthura Millera, působilo to jako spojení dvou naprosto odlišných světů. Ona byla nejznámější herečkou Hollywoodu, on respektovaným autorem her uváděných na Broadwayi. Právě vedle Millera se zdálo, že našla život, po kterém dlouho toužila.

Krátce po svatbě se přestěhovali do New Yorku a později trávili čas také na farmě v Connecticutu. Mimo filmová studia a reflektory se Marilyn pokoušela vybudovat něco, co během dětství nikdy neměla: stabilní domov a rodinu. Touha po dítěti se stala jedním z hlavních a nenaplněných témat jejího života.

Několikrát otěhotněla, žádné z těhotenství však neskončilo narozením dítěte. Prodělala potraty i mimoděložní těhotenství a zdravotní komplikace ji pronásledovaly stále častěji. Současně se zhoršovala nespavost, kvůli které dlouhodobě užívala léky na spaní. V padesátých letech nebylo podobné předepisování sedativ ničím výjimečným a postupně se stávalo součástí její každodenní rutiny.

Lidé, kteří ji znali, často popisovali dva rozdílné obrazy téže ženy. Na veřejnosti působila sebejistě a bezstarostně. V soukromí bývala nejistá, citlivá na kritiku a často o sobě pochybovala. Čím více úspěchů přicházelo, tím méně se zdálo, že jí přinášejí skutečný klid.

Napětí se postupně promítalo i do manželství. Miller se věnoval psaní, Marilyn natáčení a oba častěji trávili čas odděleně. K bolestivým okamžikům patřilo i objevení jeho soukromých poznámek, ve kterých si zapisoval pochybnosti o jejich vztahu. V řadě životopisů se to objevuje jako jeden z momentů, který jejich manželství výrazně poznamenal.

Na konci padesátých let patřila Marilyn Monroe k největším filmovým hvězdám světa. Když přijala roli zpěvačky Sugar Kane v komedii Někdo to rád horké, nikdo netušil, že vzniká film, který bude později označován za jednu z nejlepších komedií všech dob.

Natáčení provázely problémy od prvních dnů. Marilyn chodila pozdě, obtížně si pamatovala dialogy a některé scény se opakovaly znovu a znovu. Režisér Billy Wilder byl známý svou náročností a trpělivost patřila mezi jeho méně výrazné vlastnosti. Napětí mezi režisérem a hlavní hvězdou tak rostlo téměř po celé natáčení.

Marilyn byla v té době těhotná, současně bojovala s nespavostí a stále více spoléhala na léky, které jí měly pomoci usnout nebo naopak zvládnout pracovní tempo. Lidé z okolí později popisovali období, kdy se její nálady rychle střídaly.

Film měl premiéru v roce 1959 a zaznamenal mimořádný úspěch. Role Sugar Kane přinesla Marilyn Zlatý glóbus a stala se jednou z nejznámějších postav její kariéry. Veřejnost viděla okouzlující zpěvačku s odzbrojujícím úsměvem. Jen málokdo tušil, jak náročné bylo natáčení pro většinu lidí na place i pro samotnou herečku.

V době, kdy sbírala jednu z nejvýznamnějších cen své kariéry, se navíc začalo rozpadat její manželství s Arthurem Millerem. Muž, kterého si vzala s představou klidnějšího a stabilnějšího života, se od ní postupně vzdaloval.

Přestože bývá Marilyn Monroe spojována především s filmem, měla blízko také k hudbě. Mezi umělci, které obdivovala, zaujímala zvláštní místo jazzová zpěvačka Ella Fitzgerald.

V polovině padesátých let už byla Fitzgerald respektovanou interpretkou, přesto se stále setkávala s překážkami, které byly v tehdejší Americe běžnou součástí života černošských umělců. Podle pozdějších vzpomínek měla problém získat angažmá v prestižním hollywoodském klubu Mocambo, kde se scházely filmové hvězdy, politici i významné osobnosti kulturního života.

Právě tehdy měla zasáhnout Marilyn Monroe. Fitzgerald po letech vyprávěla, že se za ni u vedení klubu osobně přimluvila a současně slíbila, že bude během vystoupení sedět každý večer v první řadě. Pro majitele podniku šlo o nabídku, kterou nebylo snadné odmítnout. Kam přišla Marilyn Monroe, tam přicházeli také fotografové, novináři a publicita.

Mocambo nakonec Ellu Fitzgerald angažovalo a koncerty vzbudily značnou pozornost. Sama zpěvačka později tvrdila, že právě toto vystoupení jí pomohlo otevřít dveře do dalších prestižních podniků. Nakolik šlo o rozhodující okamžik její kariéry, se historici neshodují. Jisté však je, že Fitzgerald na podporu Marilyn Monroe vzpomínala s vděčností ještě dlouho po její smrti.

Na konci padesátých let už bylo zřejmé, že manželství Marilyn Monroe a Arthura Millera neprožívá nejlepší období. Zdravotní problémy, nenaplněná touha po dítěti i stále náročnější kariéra si vybíraly svou daň. Přesto se ještě jednou pokusili spojit osobní i profesní život.

Výsledkem byli Mustangové. Scénář napsal Arthur Miller přímo pro Marilyn a film se měl stát jejich společným projektem. Místo toho se proměnil v bolestivou tečku za jejich vztahem. Natáčení v nevadské poušti provázely zdravotní komplikace, vyčerpání i rostoucí napětí mezi oběma manželi.

Situaci nepomáhalo ani obsazení filmu. Clark Gable natáčel svůj poslední snímek a Montgomery Clift se stále potýkal s následky těžké autonehody. Atmosféra na place bývá ve vzpomínkách účastníků často popisována jako mimořádně náročná.

Když film v roce 1961 vstoupil do kin, byli už Marilyn a Miller rozvedení. Projekt, který měl být oslavou jejich vztahu, se stal jejich poslední společnou prací. Pro Marilyn znamenal konec dalšího manželství a další nenaplněnou představu o životě, který se snažila vybudovat mimo svět kamer a filmových studií.

Po rozvodu s Arthurem Millerem se Marilyn ocitla v jednom z nejtěžších období svého života. Na začátku roku 1961 byla krátce hospitalizována na psychiatrické klinice Payne Whitney v New Yorku. Pobyt pro ni znamenal další psychickou zátěž a později na něj vzpomínala velmi negativně. Nakonec jí pomohl bývalý manžel Joe DiMaggio, který zařídil její převoz do jiné nemocnice.

Navzdory problémům však Marilyn nezmizela z veřejného života. Na jaře 1962 natáčela film Something's Got to Give, který měl potvrdit její návrat na filmová plátna. Produkci ale komplikovaly časté absence způsobené zdravotními potížemi. Studio 20th Century Fox nakonec ztratilo trpělivost a herečku propustilo. Rozhodnutí vyvolalo velkou pozornost médií, zároveň se však rychle ukázalo, jak moc je celý projekt na její přítomnosti závislý. Krátce nato začala jednání o jejím návratu.

Jen několik dní předtím, 19. května 1962, vystoupila v Madison Square Garden na oslavě narozenin prezidenta Johna F. Kennedyho. Když zazpívala své slavné „Happy Birthday, Mr. President“, vznikl jeden z nejznámějších momentů americké popkultury. Právě toto vystoupení později výrazně přispělo ke spekulacím o jejím údajném vztahu s prezidentem i jeho bratrem Robertem Kennedym. Přímé důkazy pro většinu těchto tvrzení však nikdy předloženy nebyly.

V červnu téhož roku absolvovala fotografování s Bertem Sternem pro časopis Vogue. Během několika dnů vznikly stovky snímků, které dnes patří k nejznámějším fotografiím její kariéry. Na portrétech působí uvolněně, sebevědomě a plná energie. Nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o její poslední velké focení.

V noci ze 4. na 5. srpna 1962 byla Marilyn Monroe nalezena mrtvá ve svém domě v losangeleské čtvrti Brentwood. Bylo jí šestatřicet let. Vyšetřování dospělo k závěru, že zemřela na předávkování barbituráty a případ uzavřelo jako pravděpodobnou sebevraždu.

Tím ale veřejná debata neskončila. V následujících desetiletích vznikly desítky knih, dokumentů a teorií, které oficiální verzi zpochybňovaly. Objevovala se jména Kennedyových, FBI, CIA i lidí z jejího nejbližšího okolí. Žádnou z těchto teorií se však nepodařilo jednoznačně prokázat.

Když se o několik dní později konal pohřeb na hřbitově Westwood Village Memorial Park, mezi přítomnými nechyběl Joe DiMaggio. Muž, s nímž se rozvedla už v roce 1954, se postaral o organizaci obřadu a zůstal jednou z posledních významných postav jejího života.

Zdroje: