Když krása bolí: Život v kimonu a maska, která se nesmí pohnout

Za bílým líčidlem není tajemství ložnice, ale roky dřiny. Gejši – v Kjótu nazývané geiko – nejsou prostitutky, jak se často mylně traduje, ale profesionální umělkyně. Tančí, hrají na šamisen, ovládají čajový obřad, vedou konverzaci, a to s lehkostí, která skrývá disciplínu téměř vojenskou. Jsou ztělesněním japonské estetiky – krásy, zdrženlivosti a dokonalosti v každém pohybu.

Stát se gejšou znamená odevzdat roky života studiu. Dnes je to dobrovolné rozhodnutí, které mladé ženy činí nejčastěji po dokončení školy. Vstupují do okiya, tradičního domu gejš, kde se učí etiketu, tanec, zpěv, hru na hudební nástroje, čajový obřad a správné vedení rozhovoru. Zároveň pomáhají s chodem domu a pozorují zkušenější ženy při práci.

Když jsou připravené, debutují jako maiko – učednice gejši. Jejich kimona jsou pestrá, účesy složité a chůze pomalá a ladná. Každý krok, každý pohled má význam. Učí se ovládat umění přítomnosti – být vidět, ale nerušit, být slyšet, ale nikdy nepřekročit hranici vkusu.

Po několika letech přichází okamžik zvaný erikae, doslova „výměna límečku“. Maiko se stává plnohodnotnou gejšou – geiko. Líčení se zjemní, barvy kimon zklidní, a z dívky, která se učila okouzlovat, se stává žena, která ovládá celé umění konverzace, tance i ticha.

Gejša musí být především umělkyní. Tančí stylizovaným způsobem zvaným nihon buyō, jehož každý pohyb má symbolický význam. Hraje na šamisen – třístrunný nástroj, jehož melancholický tón doprovází zpěv o lásce, pomíjivosti i ročních obdobích. Ovládá čajový obřad, skládá poezii, vypráví příběhy a vede konverzaci, která je lehká a kultivovaná, i když se dotýká vážných témat.

V tradiční čajovně (ochaya) gejša rozlévá saké, pobízí k hovoru, tančí, zpívá a dává večeru rytmus. Není to flirt, ale jemná hra intelektu a estetiky. Host má mít pocit výjimečnosti – ne kvůli ní, ale kvůli atmosféře, kterou dokáže vytvořit.

Být gejšou znamená také zvládat každodenní dřinu. Kimono, které vypadá jako umělecké dílo, váží několik kilogramů a obléká se desítkami pohybů. Každý šev, každý záhyb má své pravidlo. Tradiční účes vyžaduje vosk, hodiny práce a spánek na dřevěné podložce zvané takamakura, aby se účes neponičil.

Gejša tráví celé dny mezi lekcemi, návštěvami čajoven a večerními vystoupeními. Mnohé se nikdy neprovdají – ne proto, že by nesměly, ale protože jejich životní rytmus je s běžným manželstvím těžko slučitelný. Jsou ženami večera, ne noci.

Svět gejš je luxusní a uzavřený. Objednat si jejich společnost lze pouze prostřednictvím čajovny – přímo to není možné. Na večeru bývá přítomno několik gejš i učednic maiko, hudebnice a hostitel. Ceny se pohybují v řádech stovek tisíc jenů. Účet dorazí až po skončení večera a platí ho většinou firma, politik nebo obchodní partner.

Náklady na školení, kimona, učitele a kosmetiku jsou obrovské, proto gejši pracují roky, než se stanou finančně nezávislé. Přesto si většina z nich drží hrdost: jejich umění se neprodává jako tělo, ale jako kultura.

Původní gejši byli muži – hudebníci a vypravěči, kteří bavili kurtizány a jejich hosty. První žena v této profesi se objevila roku 1751 v Kjótu a rychle zastínila všechny muže. O půl století později už byla gejša výhradně ženským povoláním.

V období Edo se z gejš staly symboly vytříbené společnosti. Po druhé světové válce se však jejich pověst zkalila: američtí vojáci si je často pletli s prostitutkami, které nabízely podobné služby. Záměna, kterou posílila i popkultura, se drží dodnes.

Přesto profese přežila. Dnes existuje v Japonsku několik stovek gejš, nejvíce v Kjótu (čtvrti Gion, Ponto-chō, Kamishichiken) a Tokiu. Tradiční tance jako Miyako Odori lákají turisty z celého světa, ale pro Japonce zůstávají gejši především živou pamětí jejich kultury.

Gejša je prostitutka. Ne. Gejša prodává umění, ne tělo. Intimní vztahy jsou soukromé, nikoli profesní.

Mizuage – dražba panenství. Ano, existovala, ale šlo o historickou praxi, dnes je nelegální.

Danna – patron. Mohl být milencem, ale často šlo o sponzora, který financoval výcvik a oblečení.

Začínají v dětství. Dnes nikoli. Učednice maiko bývají starší než šestnáct let a výcvik je zcela dobrovolný.

Obi vpředu znamená prostitutku. Platilo pro kurtizány zvané oiran, nikoli pro gejši.

Gejši žijí v izolaci. Už ne. Mají běžný kontakt s rodinou, přesto zůstává jejich život oddaný řemeslu.

V Kjótu, městě, kde tradice dýchá z každé uličky. Ve čtvrti Gion můžeš večer zahlédnout siluetu maiko v barevném kimonu, jak tiše cupitá po kamenné dlažbě. V Tokiu přežívá menší scéna ve čtvrti Shinbashi a v Kanazawě pořádají gejši veřejné ukázky tance a hudby pro turisty.

Získat pozvánku na skutečný večer v čajovně není snadné – přístup mají jen pravidelní klienti. Ale při jarním festivalu Miyako Odori můžeš spatřit desítky gejš tančících v dokonalé synchronii. Každý pohyb, každé gesto je odkazem staletí, kdy Japonci považovali krásu za formu disciplíny.

Gejša není jen krásná žena. Je to živé umělecké dílo. Každý její pohyb je výsledkem let učení, každé gesto má význam. V zemi, kde je dokonalost často cílem sama o sobě, gejša představuje jeho nejjemnější podobu – ne výkřik, ale dech. Je symbolem pomíjivé krásy, která se rodí z trpělivosti, práce a ticha. A i když jejich počet klesá, svět gejš stále dýchá. V jejich gestech přežívá Japonsko, které si zakládá na detailech – svět, kde i úklon může být poezií.

Zdroje: