Když stát vybírá děti: skutečné příběhy nacistického Lebensbornu

V nacistické terminologii zněl výraz Lebensborn téměř něžně. „Pramen života.“ Himmler ten název zvolil právě proto — měl zjemnit skutečnost, že jde o program určený k řízení samotného zrození. Projekt vznikl v roce 1935 a od prvního dne fungoval jako eugenický filtr. Nechránil děti, ale vybíral ty „hodnotné“ pro budoucí říši.

Nacisté brali populaci jako materiál, se kterým se dá manipulovat. Když spojí „správné“ rodiče, vznikne podle nich lepší generace. Ti ostatní nestáli za pozornost. Dítě přestalo být součástí rodiny — v systému se proměnilo v položku, která má splnit určité parametry.

Propagandistické fotografie Himmlera s „árijskými“ dětmi měly veřejnosti ukázat, že identita se dá vyčíst z tváře. Že vzhled rozhoduje o hodnotě člověka. A přesně tato logika určovala vstup do domovů Lebensborn.

Na první pohled připomínaly luxusní sanatoria: čisté pokoje, dobré jídlo, moderní vybavení, profesionální personál. V době válečného nedostatku to působilo skoro neskutečně. Jenže komfort měl podmínky. Žena musela mít „správný“ původ. Správné rysy. Správné doklady. A jakmile prošla sítem, její jméno mizelo. Dítě se stávalo součástí státního systému, ne rodiny.

Tenhle kontrast nejlépe ukazuje příběh sedmnáctileté Helgy ze Steinhöringu. Sotva porodila, dítě jí odnesli. V kartě zůstala jediná poznámka: „Matka je citově nestabilní.“ Tím bylo rozhodnuto. Propaganda jí slibovala ochranu, ale dostala jen sterilní pokoj a pocit, že je vedená jako položka, ne jako matka.

Podobně dopadl i život Ingrid von Oelhafen. Až jako dospělá zjistila, že její identita je zcela umělá — že byla jako miminko odvezena ze Slovinska, přejmenována a předána německé rodině. Její skutečná matka zemřela, aniž se dozvěděla, kam dítě zmizelo.

S postupem války už nestačily ženy, které přišly dobrovolně. Tlak se obrátil i na muže SS. Mít děti přestalo být možností — stalo se povinností. V některých objektech vznikl režim, kde spolu žili vybraní muži a ženy jen za jediným účelem: aby otěhotněly.

Veltrusy byly českou verzí téhle logiky. Dochovaná svědectví popisují losování čísel a přidělování žen mužům. Německá ošetřovatelka Charlotte R. po válce řekla, že tam „těhotenství nebylo výsledkem lásky, ale rozkazu“. Ženy věděly, že dítě nepůjde domů. A muži věděli, že splnili úkol. Neexistovaly vztahy. Existovala jen těla, která měla vyrobit další tělo.

Nacisté označovali jiné národy za méněcenné. A přesto, když začaly chybět „vhodné“ děti, obrátili se právě na ně. Program se rozšířil do okupovaných území a začaly probíhat rychlé selekce. Stačilo pár minut: postavit dítě na stůl, změřit lebku, podívat se do očí. Pokud vyhovovalo, odvezli ho. Pokud ne, čekal ho osud, o kterém se dodnes mluví jen šeptem.

Nejznámější je příběh lidických dětí. Třináct z nich označili jako „vhodné k poněmčení“. Osmdesát dva poslali do Chelmna, kde je zavraždili. Marie Šupíková, jedna z vybraných, vyrůstala v německé rodině a nesměla říkat, že je Češka. Když se po válce vrátila, neměla se ke komu vrátit — rodinu jí vzali i zabili.

Z Polska pochází osud Romana Roszatowského, přejmenovaného na Hermanna Lüdekinga. Žil jako Němec, dokud mu náhoda neukázala, že jeho identita je postavená na lži. Dokumenty byly spálené, rodinu už nikdy nepoznal. Později řekl: „Jméno mi vrátili. Minulost ne.“

Norsko bylo pro nacisty ideálním územím — „nordické“ rysy, méně smíšeného obyvatelstva. Během okupace tam vzniklo kolem šedesáti tisíc dětí německých vojáků. Němci je oslavovali. Po válce je Norsko odmítlo.

Mnohé skončily v ústavech. Elektrošoky, ledové koupele, „terapie“, které měly potlačit „německou psychiku“. Mezi nimi byl i Tore Nilsen. Ve věku sedmi let dostával elektrošoky jako metodu „výchovy“. Později řekl, že nejhorší nebyla bolest, ale vědomí, že ho trestají za to, jak se narodil.

A pak je tu Anni-Frid Lyngstad — Frida z ABBY. Její život zachránilo jediné: rodina uprchla do Švédska dřív, než ji norské úřady stačily odvést.

Jakmile se říše hroutila, zaměstnanci domovů pálili dokumenty. Děti zůstávaly v postýlkách s kartami bez jmen. Ve Steinhöringu našli Američané téměř tři sta dětí. Každé mělo záznam o váze, teplotě a diagnózách. Žádné nemělo minulost, rodiče ani původ.

Mezi nimi byla i malá Gerda s cedulkou „A 231“. Nic víc. V dospělosti řekla: „Mám život, ale nemám začátek.“

Zdroje: