Liliane Bettencourt: Život ženy, která měla vše kromě blízkosti

Liliane Bettencourt bývala jednou z těch žen, které nevstupují do místnosti, ale vplouvají do ní. Nebyla okázalá, nevyžadovala pozornost, a přesto se po ní lidé otáčeli. Jemná, kultivovaná, tichá, s elegancí staré Francie a s tváří, která v sobě nesla noblesu i zvláštní křehkost. A právě tato směs jemnosti a síly vytvářela dojem, že její život musel být výjimečný, naplněný, šťastný. Jenže to je jen jedna vrstvička jejího příběhu. Ta viditelná. A ta nejméně pravdivá.

Narodila se v roce 1922 jako jediné dítě Eugèna Schuellera, génia, který vymyslel moderní barvu na vlasy a založil L’Oréal. Dětství strávila ve světě, kde luxus nestál žádnou námahu. Rolls-Royce bylo běžné auto, komorníci byli samozřejmostí, letní sídla se střídala jako roční období. Jenže v pěti letech přišla o matku a tenhle jediný otřes tiše utvářel všechno, co později udělala. Otec ji miloval po svém – tvrdě, požadovačně, s důrazem na disciplínu a výkon. Liliane se tak učila reprezentovat, ne cítit. Byla dokonale upravená, dokonale vychovaná, dokonale připravená stát se dědičkou impéria. Jenže nikdo ji neučil blízkosti. A to byl dluh, který si celý život nesla.

Ve svých patnácti už pracovala v L’Oréalu. Ne proto, že by musela, ale protože její život byl nalinkovaný. Byla krásná, přirozeně urozená, a působila jako parfém – jemně a přesto nezapomenutelně.

Když se v roce 1950 provdala za politika Andrého Bettencourta, vypadalo to, že vstupuje do dokonalého světa moci a vlivu. A ona skutečně vstoupila – jen ne do světa, který by ji naplnil. André měl temnou minulost spojenou s fašistickým hnutím, a i když se později distancoval, tahle skvrna je doprovázela celý život. Jejich manželství bylo důstojné, ale chladné. Fungovalo esteticky, společensky, ale nikdy ne emocionálně. Byli dokonalý pár na fotografiích. Vedle sebe však žili jako dva lidé, kteří si plní povinnost. Ne partneři, spíš dva elegantní cizinci.

Když se narodila jejich jediná dcera Françoise, bylo jasné, že ani tady nepřijde zázrak. Françoise byla tiše uzavřená, přemýšlivá, nesmělá. Liliane naopak společenská, živá, orientovaná na svět venku. Matka nedokázala pochopit dceru, dcera nedokázala dosáhnout na matku. Jejich vztah byl od začátku napjatý, neuchopitelný, bolestně nekompatibilní. Liliane o Françoise později pronesla, že je „osina v zadku“. Upřímné, ale kruté. A především přesné vyjádření ženy, která si se svým dítětem nikdy nevěděla rady.

A pak přišel rok 1987 – a s ním všechno, co Liliane tak zoufale postrádala. Fotograf François-Marie Banier. Excentrik, miláček umělců, muž, který měl talent na to, aby lidem vytvářel pocit, že jsou zajímaví, důležití a vidění. A Liliane, elegantní žena na prahu vyššího středního věku, vedle něj najednou ožila. Milovala jeho inteligenci, drzost, svobodu. On ji nepovažoval za porcelánovou miliardářku, ale za někoho, s kým chce trávit čas. A ona mu za to dávala všechno, co měla po ruce: drahá umělecká díla, obrovské částky v hotovosti, ostrov na Seychelách, pojistky v hodnotě stovek milionů. Zvenčí to vypadalo jako šílené rozhazování. Zevnitř to byla žena, která po padesáti letech poprvé cítila, že žije.

Když v roce 2007 zemřel její manžel, vztah s Banierem získal ještě větší intenzitu. A dcera si uvědomila, že situace je nekontrolovatelná. Začaly tajné nahrávky. Komorník nahrál 41 hodin jejích rozhovorů, které odkryly, že Liliane trpí počínající demencí a že její svět se pomalu rozpadá. Ukázalo se, že Banier není jediný, kdo využívá její důvěřivosti. Byly v tom peníze, manipulace, politika, dokonce i stopy nezákonného financování Sarkozyho kampaně. Všechno se valilo ven a nebylo možné to zastavit.

V roce 2011 francouzský soud rozhodl, že Liliane přestává být způsobilá spravovat svůj majetek. Dcera převzala kontrolu. Banier byl odstaven. A žena, která celý život prchala před samotou, zůstala nakonec úplně sama.

Dožila se čtyřiadevadesáti let. Poslední roky byla hluchá, zmatená, izolovaná ve svém přepychovém domě plném umění, které už nedokázala rozpoznat. Byla nejbohatší ženou světa, ale ve chvíli smrti držela v rukou prázdno, které jí žádné jmění nikdy nedokázalo zacelit.

Její příběh dnes lidé čtou skrze skandály a čísla. Ale její život nebyl jen o miliardách. Byl o nevyřčené bolesti, o dětství bez matky, o manželství bez blízkosti, o dceři bez vztahu, o příteli, který jí dal pocit života a přesto ji zlomil, a o stáří, ve kterém jí nezbylo nic víc než ticho.

Liliane Bettencourt byla symbolem krásy, ale krása ji neochránila. Byla zosobněním bohatství, ale bohatství ji nenaplnilo. A její život nám připomíná něco, co si neradi přiznáváme: že člověk může mít všechno, co svět obdivuje, a zároveň nic, co by skutečně potřeboval. A to je možná to nejtemnější i nejpravdivější na celém jejím příběhu.

Zdroje: