Lyudmila Pavličenková: studentka, která se stala nejúspěšnější sniperkou světa

Lyudmila Pavličenková vyrůstala v období, kdy Sovětský svaz řešil spíš přežití než osobní ambice lidí. Její rodina nebyla politicky významná, kulturně privilegovaná ani materiálně zajištěná. Chodila do školy jako všichni ostatní a doma se řešilo hlavně to, co bude k jídlu. Hladomor, který zasáhl Ukrajinu v 30. letech, z lidí nedělal myslitele, ale praktiky. Lov drobných zvířat byla běžná součást toho, jak se rodiny snažily přežít.

Její otec, veterán občanské války, s ní zacházel jako s někým, kdo zvládne totéž co chlapci v okolí. Učil ji přesnosti, trpělivosti a tomu, že zbraň není řešení sporů, ale nástroj k provedení úkolu. Rodinné nastavení jí dalo základ, který se později stal rozhodující.

Vstupem do Osoviachimu si rozšířila dovednosti, které tehdy získával jen malý zlomek civilního obyvatelstva. Střelba na různé vzdálenosti, padákový výcvik, základy pilotáže. Spolek byl levný způsob, jak vytvořit rezervu pro případ války. Pavličenková měla výhodu přirozené přesnosti, kterou rozvíjela praktickým tréninkem.

V devatenácti letech získala Vorošilovův odznak ostrostřelce. Byla schopná trefit cíl přesně i v podmínkách, kde se ostatní spoléhali na odhad. Když se to s odstupem času vypráví, působí to jako „zrod talentu“, ale ve skutečnosti šlo o kombinaci rutiny, disciplíny a situace, která ji donutila tyhle věci ovládnout.

Když Německo zaútočilo, Pavličenková byla studentka, která řešila státnice, ne vojenské rozkazy. U náborové komise ji poslali k ošetřovatelkám, protože kam jinam by dali dvacetipětiletou ženu z univerzity. Jenže ona přišla s jedinou podmínkou: chce do boje. Komise se smála, dokud nedostala do ruky pušku a neukázala, že umí trefit dva muže na polní zkoušce rychleji, než jim stačila spadnout brada. V ten moment se z „nepraktické holky“ stala okamžitě použitelná posila.

Boj o Oděsu byl chaotický, špinavý, provizorní a z vojenského hlediska extrémně namáhavý. Pavličenková tu absolvovala první fázi své sniperské kariéry, která byla založená na trpělivosti a praktických návycích. Ležela v pozicích, které ji nutili být 12–20 hodin v kuse bez pohybu. Každé zaváhání bylo okamžitě vidět a protivník neodpouštěl chyby.

Tady vznikly její první vyšší statistiky. Ne proto, že by byla „nadaná“, ale proto, že zvládla kombinaci fyzické výdrže a schopnosti zachovat klid tam, kde jiní po hodinách selhávali. Střílela jen tehdy, když měla jistotu. Nesnažila se být „hrdinka“. Zaměřovala se na konkrétní cíle – velitele, radisty, pozorovatele. Když opouštěla Oděsu, měla na kontě 187 potvrzených zásahů.

Sevastopol byl ještě náročnější. Zima, podmínky bez zázemí, minimální množství kvalitní munice, nedostatek léků, spánek po hodinách. Pavličenková tam fungovala téměř na hranici možného, což znamenalo, že dny trávila v zamrzlé zemi, s omezeným jídlem a bez možnosti regenerace. Tady také přišla o dva důležité lidi – kolegu Kovtuna a svého snoubence Kitsenka.

Její reakce na ztráty nebyla emotivní, protože si to nemohla dovolit. Byla to spíš změna způsobu, jakým pracovala. Začala se ještě víc soustředit na přesnost a minimalizaci vlastní viditelnosti. V téhle fázi se kolem ní začaly šířit legendy. Některé byly založené na faktech, jiné byly zkreslené. Třídenní souboj s německým snajprem se nikdy jednoznačně nepotvrdil. Bylo možné, že proběhl. Nebylo možné ověřit detaily. To, co potvrzené je, je její statistika: v květnu 1942 měla 257 zásahů, při evakuaci 309.

Čtyři zranění, která utrpěla, byla prakticky rutinní realita. Nebyla však stažena kvůli zhoršené kondici. Velení si spočítalo, že její smrt by byla propagandistická ztráta. Proto ji poslali do USA a Kanady. Tam působila jinak než doma. S americkými novináři neměla společnou řeč. Otázky typu „kde jste sehnala uniformu“, „proč nenosíte make-up“ nebo „máte doma muže, který na vás čeká“ neměly s válkou nic společného.

Je doložené, že reagovala úsečně, někdy nepříjemně. Přátelství s Eleanor Rooseveltovou bylo založené spíš na respektu než na osobním souznění. Obě ženy se později několikrát setkaly v Moskvě.

Pavličenková se po válce už nikdy do bojových jednotek nevrátila. Učila nové odstřelovače, pracovala v armádních institucích a dokončila univerzitu. Její soukromý život však nebyl stabilní. Trpěla nespavostí, opakovanými depresivními epizodami a problémy s alkoholem, které byly u veteránů běžné a nikdy se veřejně neřešily. Její syn o tom později mluvil otevřeněji než ona kdy mohla.

Zemřela v 58 letech. Bez velkých poct, ale s jasně vedeným pracovním záznamem, který dodnes nikdo nepřekonal.

Lyudmila Pavličenková není legendou díky literárním obrazům, ale díky statistice a konkrétním metodám práce. Nepotřebuje se kolem ní stavět hrdinský kult. Její výsledky stojí samy: přesnost, disciplína, schopnost dlouhodobě fungovat v extrémních podmínkách a minimalizovat vlastní riziko. Její život neukazuje romantickou část války, ale její praktickou stránku – práci, která byla nutná a kterou většina lidí neuměla vykonávat.

Zdroje: