Mata Hari: skutečný život ženy ukryté za legendou

Kdyby žila dnes, nejspíš by byla influencerka s miliony sledujících, žena, která by se vyfotila s parfémem H21 a internet by se hádal, jestli je geniální manipulátorka, nebo jen dobrá herečka. Margaretha Geertruida Zelleová – později Mata Hari – byla totiž všechno, jen ne obyčejná. A její legenda přežila proto, že svět vždycky miloval příběhy víc než pravdu.

Narodila se do pohodlí. Její otec byl majetný kloboučník, typ muže, který miloval okázalost a rád ji vystavoval na odiv. Malá Margaretha byla jeho princeznička. Jenže bohatství je křehké, zvlášť když ho drží člověk, kterého víc než opatrnost baví risk. Jeho podnikání se zlomilo, následoval pád, dluhy a utržené sociální postavení. Do toho zemřela matka, a to, co dřív vypadalo jako stabilní rodina, se během krátké doby rozpadlo na jednotlivé trosky. Margaretha – ještě nedávno hýčkaná holčička v kočárku – najednou stála před realitou.

V osmnácti se pokusila uniknout. Odpověděla na inzerát, jak to tehdy dělaly tisíce dívek bez prostředků. Šest dní stačilo k tomu, aby byla zasnoubená s Rudolfem MacLeodem, o dvacet let starším důstojníkem s autoritou, penězi a pověstí, která by dnes už nikoho neoklamala. Bylo to manželství, které se od začátku víc podobalo záchrannému lanu než romantické volbě – a přesně tak i skončilo: násilím, žárlivostí, syfilidou, alkoholem a chaosem, ve kterém se jejich synovi stala tragédie, o níž se dodnes jen spekuluje.

Když se manželství rozpadlo, zůstalo po něm jen ticho a hořkost. MacLeod si ponechal jejich dceru, přestal platit alimenty a nechal Margarethu bez prostředků, bez rodiny a bez společenské pozice. Z kdysi okázalého života jí nezbylo nic, co by jí poskytlo jakoukoli oporu – jen povinnost přežít.

A tak se ocitla sama. V Evropě, kde žena bez peněz a bez manžela neměla skoro žádné příležitosti. Každý krok od této chvíle byl jen improvizací, strategií poslední šance. A i když si to tehdy neuvědomovala, právě tahle propast, do které spadla, ji nakonec dovedla až k tomu, že svět bude znát její jméno.

Když přijela do Paříže, nebyla to femme fatale, ale vyčerpaná a zlomená žena, která za sebou nechala manželství plné násilí, nemocí a ztrát. Margaretha rychle pochopila, že pokud má přežít, musí se stát něčím, co je pro tohle město stravitelnější než pravda o jejím životě.

Začala tedy od začátku. Ne tím, že by si vybrala jednu novou identitu, ale tím, že si jich vytvořila hned několik – a používala je podle toho, co zrovna působilo nejlépe. Pro někoho byla dcerou bráhmana, pro jiného tanečnicí z Jávy, jinde exotickou ženou z Indie. Nebyla to naivní hra, ale promyšlená strategie: Paříž milovala cizost, tajemství a vzdálené světy, které si mohla romanticky idealizovat. A Margaretha jim to dávala.

Peníze přicházely pomalu, a tak je doplňovala, jak mohla. Modelka, společnice, někdy milenka. Nebyla zkažená. Byla pragmatická. A chytrá. A věděla, že přežít znamená být tvárná.

Zlom přišel v roce 1905 v Musée Guimet. To představení nebylo tanečním uměním, ale promyšleným obrazem: nahé tělo, závoje padající na podlahu, pokřivená orientální symbolika, která byla pro tehdejší Evropu dostatečně exotická na to, aby jí věřila. Skutečné tance Jávy se to nepodobalo ani vzdáleně, ale Paříži to bylo jedno. Diváci byli okouzlení. Muži fascinovaní. Novináři zmatení – ale ochotní psát.

A tak se narodila Mata Hari – „oko dne“. Byla to role, která Margarethu vyvedla z chudoby, ale zároveň ji odsunula ještě dál od její skutečné podstaty. Její přednosti nebyly v tanci, to věděla sama. Její skutečný talent byl mnohem vzácnější: dokázala vytvořit iluzi tak silnou, že lidé přestali rozlišovat, co je pravda a co přání. A Paříž, hladová po fantaziích, ji ochotně živila dál.

S rostoucí popularitou se kolem ní začal točit svět, který by jinak neměla šanci poznat. Luxusní hotely, kožichy, šperky, večírky plné uniformovaných mužů, kteří byli ochotní utratit nemalé jmění jen za její společnost. Mata Hari milovala jejich obdiv – ale ještě víc milovala to, že jí věřili každé slovo, které jim naservírovala. Oni neviděli Margarethu. Viděli legendu. A legenda je vždycky bezpečnější než skutečná žena z masa a kostí.

Muži, kteří se kolem ní točili, nebyli zamilovaní do člověka. Byli zamilovaní do představy. Do mýtu, který uměla vytvořit tak přesvědčivě, že jí sami pomáhali ho udržovat.

Jenže sláva je vrtkavá. A Paříž rychle zapomíná, jakmile se objeví někdo novější, mladší nebo ochotnější svléknout se o závoj víc. Její tanec přestal šokovat, okoukanost udělala své a její příjmy začaly ubývat rychleji než šperky na jejím nočním stolku. Do toho vypukla válka a svět, který ji ještě nedávno hltal, najednou řešil úplně jiné věci.

A tak udělala to, co dělala celý život, kdykoli se ocitla v koutě: změnila roli. Jenže tentokrát si nevybrala roli tanečnice nebo kurtizány, ale roli, která se špatně hraje, ještě hůř plánuje a téměř nikdy dobře nekončí. Roli špionky. Nebo alespoň to, co si pod tím slovem ona představovala.

Německý agent jí nabídl 20 000 franků. V době, kdy Mata Hari žila od daru k daru a od milence k milenci, to nebyla lákavá částka. Takovou nabídku odmítne jen člověk, který má co ztratit. A ona už dávno neměla.

Přijala kódové označení H21, převzala několik flakonů s neviditelným inkoustem a vstoupila do světa, který bral špionáž smrtelně vážně. Ona pořád fungovala jako tanečnice — přesvědčená, že charizma, správné kontakty a dostatečné sebevědomí jí otevřou i dveře, které jinak zůstávají zamčené. Jenže šarm není zbraň. A určitě ne ve válce.

Od začátku dělala chyby, které by neudělal ani začátečník: psala nekódované dopisy, sama se chlubila tím, kdo ji najal, střídala verze výpovědí a netušila, že je prakticky neustále sledována. Nebyla to femme fatale zabijáků z filmů. Byla to žena, která celý život přežívala přetvářkou — a tentokrát měla mylný pocit, že i špionáž je jen další role, kterou lze odehrát.

A Francie, podrážděná, unavená krvavými neúspěchy a zoufale hledající někoho, na koho může ukázat prstem, našla ideální obětního beránka. Krásnou. Slavnou. Ne-francouzskou. Ženu, která si dovolila být víc vidět, než bylo v té době ženám odpuštěno.

15. října 1917. Ráno chladné, ostré a neosobní – přesně jako soud, který ji bez váhání poslal na smrt. Na nádvoří vyšla v tom, co jí zůstalo z minulého světa: vysoké podpatky, elegantní kabát, černé punčochy. Vypadalo to nepatřičně, skoro absurdně. Ale ten klid, který z ní vyzařoval, byl skutečný. Nepřitáhla pozornost hysterií ani prosebností, ale tím, jak velmi vědomě se držela zpříma.

Když jí nabídli pásku přes oči, odmítla. Ne z pýchy, ale z čisté potřeby mít poslední chvíli pod kontrolou. Chtěla vidět lidi, kteří zmáčknou spoušť. Chtěla zůstat tou, kdo rozhoduje aspoň o tom, jak bude stát v poslední minutě svého života.

Slavný „polibek“, který jí pozdější legendy podsouvaly, je s největší pravděpodobností jen výmysl svědků, kteří si potřebovali doplnit příběh. Ale její rovný postoj – ten nikdo nevymyslel. Ten všichni viděli. Velitel dal povel. Dvanáct hlavní se zvedlo.
Zasáhly ji tři kulky.

Historici se dnes shodují, že Mata Hari nebyla žádná mistrovská špionka. Nebyla dokonce ani příliš schopná špionka — její postupy byly naivní a místy až dětinské. Ale stejně tak je jisté, že nebyla tou nebezpečnou ženou, která by posílala armády na jatka, jak ji líčila francouzská propaganda. Stala se jen snadným terčem. Byla příliš známá, příliš viditelná, příliš odlišná a její životní styl se dokonale hodil do role zrádkyně, kterou bylo možné naplnit i bez skutečných důkazů.

Její život byl chaotický, plný improvizací, kontroverzí a špatných rozhodnutí — a právě to jí nakonec zlomilo vaz. Svět se s výjimečnými ženami nikdy nepáral, zvlášť když si dovolily být výjimečné nahlas. Mata Hari přesně to udělala. A za to zaplatila.

Po její smrti bylo mnohem snazší udělat z ní mýtus než pochopit Margarethu, obyčejnou ženu, která se jen snažila přežít. Legenda se prodává lépe než realita — a v jejím případě ji zcela přepsala.

Zdroje: