Mor: nemoc, která nikdy úplně nezmizela

Na podzim roku 1347 vpluly do sicilské Messiny janovské obchodní lodě vracející se z Krymu. Velká část posádek byla mrtvá, ostatní leželi s horečkou, zmítali se bolestmi a na krku, v podpaží nebo v tříslech jim narůstaly bolestivé otoky. Mnozí zemřeli dříve, než lodě stačily zakotvit.

Městské úřady se pokusily plavidla z přístavu vykázat. Obchodníci i obyvatelé však s námořníky přišli do styku a spolu s nimi se na pevninu dostali také černí pasažéři ukrytí v podpalubí – krysy a blechy. Během několika měsíců se nemoc rozšířila po Sicílii, zasáhla Janov, Benátky i Marseille a odtud pokračovala po obchodních cestách dál do Evropy.

Za několik let zmizely celé vesnice, ve městech přestávaly stačit hřbitovy a kronikáři popisovali ulice plné mrtvých.

Lidé ve 14. století dokázali nemoc poměrně přesně popsat. Začínala náhle. Nejprve přišla horečka, zimnice, silné bolesti hlavy a vyčerpání. Brzy nato se u mnoha nemocných objevily bolestivé otoky v tříslech, podpaží nebo na krku. Někteří zemřeli během několika dnů, jiní začali vykašlávat krev a jejich stav se zhoršoval doslova z hodiny na hodinu. Lékaři si příznaky pečlivě zapisovali, ale odpověď na nejdůležitější otázku neznali. Co takovou nemoc způsobuje?

Po staletí vznikaly nejrůznější teorie. Jedni vinili zkažený vzduch, jiní neobvyklou konstelaci planet nebo boží trest. Objevovala se také obvinění, že někdo otrávil studny. Z dnešního pohledu jsou tato vysvětlení mylná, tehdejší lékaři však neznali svět mikroorganismů. Bakterie budou objeveny až o několik století později.

Skutečného původce se podařilo objevit až v roce 1894 během epidemie v Hongkongu. Lékař Alexandre Yersin tehdy prokázal, že mor způsobuje bakterie, která dnes nese jeho jméno – Yersinia pestis.

Právě ona stojí za tím, že se nemoc dokáže rozvíjet tak rychle. Po proniknutí do organismu se začne množit a během krátké doby může zasáhnout mízní uzliny, plíce nebo krevní oběh. Bez léčby tak měl nemocný často jen velmi malou šanci na přežití.

Mor ale neměl vždy stejný průběh. Záleželo na tom, kudy se bakterie do těla dostala a které orgány napadla jako první. Právě proto rozlišujeme tři základní formy tohoto onemocnění.

Když se ve středověku mluvilo o moru, nešlo vždy o stejný průběh onemocnění. Stejná bakterie mohla napadnout organismus různými způsoby a podle toho se lišily příznaky i šance na přežití.

Nejčastější byl dýmějový mor. Obvykle začínal po kousnutí infikovanou blechou. Po několika dnech se dostavila vysoká horečka, zimnice a silná schvácenost. Nejvýraznějším příznakem byly bolestivě zduřené mízní uzliny, nejčastěji v tříslech, podpaží nebo na krku. Právě těmto otokům, které mohly hnisat a někdy tmavnout, se říkalo dýměje. Bez léčby zemřelo až 60 % nemocných.

Mnohem nebezpečnější byl plicní mor. Bakterie napadla plíce a nemocný začal kašlat, měl potíže s dýcháním a často vykašlával krev. Na rozdíl od dýmějové formy se už nemoc nešířila prostřednictvím blech, ale přímo z člověka na člověka kapénkami při kašli nebo kýchání. Právě proto se mohl plicní mor šířit velmi rychle, zejména tam, kde lidé žili v těsném kontaktu. Bez léčby umíralo přibližně 90 % nakažených, často během několika málo dnů.

Třetí formou byl septický mor. V tomto případě se bakterie rozšířila do krevního oběhu a způsobila těžkou otravu krve. Přidávaly se poruchy srážlivosti, krvácení a selhávání orgánů. Bez včasné léčby byla tato forma téměř vždy smrtelná.

Ve středověku lidé samozřejmě netušili, proč má nemoc tolik podob. Věděli jen, že někdy začíná bolestivou boulí v tříslech, jindy prudkým kašlem a jindy zabila dříve, než se výraznější příznaky ani nestačily rozvinout.

Po staletí se mělo za to, že černá smrt přišla z Číny. Odtud podle kronik postupovala přes obchodní stezky do střední Asie, na Krym a nakonec do Evropy. Tento výklad vycházel především z nejstarších písemných zpráv o rozsáhlých epidemiích, které se ve 30. letech 14. století objevují právě v čínských pramenech.

V posledních letech ale historikům pomohla genetika. V roce 2022 zveřejnil mezinárodní tým vědců analýzu DNA získané ze zubů lidí pohřbených u jezera Issyk-Kul na území dnešního Kyrgyzstánu. Pohřby pocházejí z let 1338 a 1339, tedy z doby těsně před vypuknutím černé smrti v Evropě. V kosterních pozůstatcích se podařilo prokázat přítomnost bakterie Yersinia pestis a genetická analýza ukázala, že právě tento kmen stojí velmi blízko předkovi bakterií, které později způsobily evropskou pandemii.

Neznamená to však, že se dosavadní pohled zcela obrátil. Čínské prameny nadále představují nejstarší písemné svědectví o rozsáhlé epidemii a nelze vyloučit, že se mor šířil na více místech současně. Genetické výzkumy ale naznačují, že oblast dnešního Kyrgyzstánu mohla být místem, odkud se rozšířila větev bakterie odpovědná za černou smrt.

Jisté je, že ve 14. století už existovala hustá síť obchodních cest spojujících Asii s Evropou. Karavany převážely hedvábí, koření, kožešiny i obilí. Spolu s nimi cestovali lidé, zvířata a také blechy, které byly hlavním přenašečem nákazy mezi hlodavci. Ve chvíli, kdy se mor dostal na tyto obchodní tepny, přestal být problémem jedné oblasti a stal se nemocí celého kontinentu.

V některých městech si lidé nejprve všimli několika nevysvětlitelných úmrtí. Během několika týdnů ale nemocných přibývalo tak rychle, že přestával fungovat běžný život. Zavíraly se dílny, utichaly trhy a umírali pekaři, mlynáři, řezníci i vozkové. Začalo chybět zboží i potraviny. Kdo měl dostatek peněz, odjížděl na venkov. Chudší obyvatelé zůstávali ve městech a čekali, zda se nemoc zastaví.

Největším problémem se brzy stali mrtví. Hřbitovy nestačily, hrobníků ubývalo a vznikaly společné hroby. Těla zůstávala v domech i na ulicích, odkud je odvážely povozy až po několika hodinách nebo dnech. Takové podmínky dál zhoršovaly hygienickou situaci ve městech a usnadňovaly šíření dalších infekčních nemocí. U plicní formy moru navíc představoval riziko i blízký kontakt s nemocnými a čerstvě zemřelými.

Jedno z nejznámějších svědectví zanechal sienský kronikář Agnolo di Tura. Popsal, že lidé umírali tak rychle, až měli pocit, že nastal konec světa. Vypráví o otcích opouštějících děti, manželkách, které se bály přiblížit ke svým mužům, i o hlubokých jámách plných mrtvých. Sám napsal, že vlastníma rukama pohřbil svých pět dětí. Historikové upozorňují, že podobné kroniky vznikaly pod silným dojmem tragických událostí a mohou obsahovat nadsázku. Přesto dobře vystihují atmosféru tehdejších měst.

Strach z nákazy měnil lidské chování. Rodiny se od sebe izolovaly, nemocní zůstávali zavření v domech a jídlo jim příbuzní často podávali jen zpovzdálí. Lékaři i kněží, kteří přicházeli nemocné ošetřovat nebo jim udělit poslední pomazání, patřili mezi skupiny s nejvyšší úmrtností. Mnozí se nakazili právě při péči o druhé.

Na některých místech se ale život nezastavil úplně. Úřady se snažily organizovat pohřby, zajišťovat zásobování a udržet alespoň základní pořádek. Teprve když epidemie začala slábnout, ukázalo se, jak hluboké stopy po sobě zanechala. Celé ulice zely prázdnotou a mnohá města během několika měsíců přišla o třetinu, někdy i o polovinu svých obyvatel.

Když v letech 1347 až 1352 umírala velká část Evropy, české země dopadly podstatně lépe než většina okolních států. Neznamená to, že se mor neobjevil vůbec. První případy jsou doloženy na jižní Moravě už v roce 1349 a o rok později zasáhla nákaza také Čechy. Ve srovnání s Itálií, Francií nebo Anglií ale byly její následky výrazně mírnější.

Proč tomu tak bylo, není dodnes zcela jasné. Už současníci se snažili najít vysvětlení. Kronikář František Pražský přisuzoval menší rozsah epidemie „čerstvému a chladnému povětří“. Dnes historici takové vysvětlení nepovažují za dostačující, přesto se domnívají, že určitou roli mohlo sehrát klima.

Pravděpodobnějších vysvětlení existuje hned několik. České země neležely na hlavních námořních obchodních trasách, po kterých se nemoc šířila nejrychleji. Svou roli mohla sehrát i nižší hustota zalidnění nebo skutečnost, že mor dorazil až ve chvíli, kdy první vlna epidemie v některých částech Evropy začínala slábnout. Žádná z těchto teorií ale sama o sobě nedokáže vysvětlit, proč byly české země postiženy méně než jejich sousedé.

Klid netrval dlouho. Už v roce 1357 se Evropou začala šířit další vlna moru a tentokrát se českým zemím nevyhnula. Epidemie se vracela opakovaně, zasahovala jednotlivé kraje s různou intenzitou a v některých oblastech si vyžádala tisíce obětí. Následovala další ohniska ve 14., 15. i dalších stoletích. Jednou z nejničivějších byla epidemie z let 1713 až 1715, při níž v samotné Praze zemřelo přibližně 13 tisíc lidí a v celých Čechách se počet obětí odhaduje až na 200 tisíc.

Když se mor šířil Evropou, lidé zoufale hledali odpověď na otázku, proč právě tato nemoc zabíjí v takovém rozsahu. Ve 14. století ještě nikdo netušil, že příčinou je bakterie přenášená blechami. Místo toho vznikaly desítky vysvětlení, která se opírala o tehdejší představy o světě.

Řada lékařů věřila v takzvanou teorii miasmat. Nemoc měl způsobovat zkažený vzduch vznikající rozkladem organické hmoty nebo zvláštními přírodními jevy. Ve Francii například vznikla zpráva, podle níž epidemii vyvolala neobvyklá konjunkce Saturnu, Jupitera a Marsu. Ta měla narušit rovnováhu světa a uvolnit ze země jedovaté výpary. Proto se ve městech zapalovaly ohně, pálily vonné byliny a lidé si zakrývali nos houbami namočenými v octě nebo nosili sáčky s aromatickými rostlinami.

Jiní hledali viníka mezi lidmi. Evropou se začala šířit obvinění, že Židé úmyslně otrávili studny. Přestože se morem sami nakazili a umírali stejně jako ostatní, fámy vedly k pogromům v desítkách měst. Ve Frankfurtu, Štrasburku, Mohuči i dalších sídlech byly židovské komunity napadeny, vyhnány nebo vyvražděny. Papež Klement VI. tato obvinění odmítl a upozorňoval, že nemoc postihuje i židovské obyvatelstvo, násilí tím ale zastavit nedokázal.

Do ulic zároveň vyráželi flagelanti, neboli kajícníci, kteří věřili, že mor je Božím trestem za lidské hříchy. V dlouhých průvodech putovali od města k městu, modlili se a veřejně se bičovali, aby odvrátili Boží hněv. Jejich shromáždění přitahovala davy lidí, a aniž to tušili, mohla přispívat k dalšímu šíření nákazy. Postupně se proti nim obrátila i církev, která jejich hnutí odsoudila.

Teprve o několik století později se ukázalo, že všechny tyto domněnky byly mylné. Ve své době ale představovaly pokus vysvětlit katastrofu, pro kterou tehdejší společnost neměla žádné racionální vysvětlení.

Když ve městě propukl mor, nestačili běžní lékaři. Městské rady proto najímaly zvláštní morové doktory, kteří měli pečovat o nemocné a zároveň dohlížet na chod města během epidemie. Nebyli to vždy zkušení lékaři. Často šlo o mladé mediky, ranhojiče nebo lidi s omezenou praxí, protože ti zkušenější se mnohdy odmítali do zasažených oblastí vydat.

Jejich práce zdaleka nespočívala jen v léčbě. Zaznamenávali počty zemřelých, sepisovali závěti, byli přítomni u posledních přání umírajících a někdy pomáhali organizovat pohřby. Města je najímala především proto, aby v době všeobecného chaosu někdo převzal alespoň část těchto povinností.

Moroví lékaři byli v obtížné situaci. Každý den přicházeli do kontaktu s nemocí, jejíž příčinu nikdo neznal. Měli zkušenosti s jejími projevy, ale téměř žádné prostředky, jak ji zastavit. Přesto mnozí pokračovali v práci, i když věděli, že se sami mohou nakazit. Úmrtnost mezi lékaři i kněžími, kteří navštěvovali nemocné, patřila k nejvyšším.

Teprve v 17. století se objevil oděv, který si dnes s morovými lékaři spojujeme nejčastěji. Francouzský lékař Charles de Lorme navrhl dlouhý voskovaný kožený kabát, rukavice, klobouk a masku s dlouhým zobákem. Do něj se vkládaly aromatické byliny, kafr, hřebíček nebo myrha. Lékaři věřili, že je ochrání před zkaženým vzduchem, který tehdy považovali za příčinu nákazy. Z dnešního pohledu šlo o mylnou představu a ani samotný oděv spolehlivou ochranu neposkytoval.

Přesto se zobáková maska stala jedním z nejznámějších symbolů morových epidemií. Ve skutečnosti ale nepatří k době černé smrti ve 14. století, nýbrž k pozdějším epidemiím 17. století.

Lékaři ve středověku nevěděli, co mor způsobuje. Neměli k dispozici antibiotika, neznali bakterie ani způsob přenosu nákazy. Léčba proto vycházela z tehdejších představ o fungování lidského těla a často se snažila obnovit rovnováhu takzvaných tělesných šťáv.

Jedním z nejběžnějších zákroků bylo pouštění žilou. Věřilo se, že se spolu s krví podaří z těla odstranit i nemoc. Stejný cíl mělo propichování zduřených mízních uzlin a vypouštění hnisu. Dnes víme, že tyto zákroky nemocným většinou nepomáhaly a často jejich stav ještě zhoršily.

Vedle lékařů nabízeli své služby také mastičkáři, bylinkáři a nejrůznější samozvaní léčitelé. Prodávali zázračné lektvary, amulety i drahé přísady, které měly před morem chránit. Bohatší lidé kupovali prášek z takzvaného rohu jednorožce, ve skutečnosti nejčastěji rozemletého klu narvala nebo rohu nosorožce. Jiní pili pitné zlato nebo rozdrcené smaragdy. Účinnost těchto prostředků nebyla žádná.

Objevovaly se i mnohem podivnější postupy. Na zanícené uzliny se přikládali živí kohouti nebo kuřata, rány se ošetřovaly obklady z lidských výkalů a některé návody doporučovaly pít vlastní moč nebo dokonce hnis z morových boulí. Dnes tyto rady působí absurdně, tehdy ale vycházely ze snahy udělat cokoli, co by mohlo nemoc zastavit.

Ne všechny pokusy byly úplně bez rozumu. Protože mnoho lékařů věřilo, že nemoc souvisí se zkaženým vzduchem, doporučovali pálit byliny, větrat místnosti nebo používat ocet. Lidé si jím omývali ruce, potraviny i mince a nosili houby namočené v octě před ústy a nosem. Přestože skutečný původ moru neznali, některá z těchto opatření mohla alespoň částečně omezovat šíření jiných infekcí.

Teprve objev bakterie Yersinia pestis na konci 19. století a pozdější nástup antibiotik přinesly léčbu, která skutečně fungovala. Většina tehdejší léčebných postupů vycházela z chybných představ o příčinách nemoci. Účinná léčba se objevila až o několik století později s rozvojem mikrobiologie a antibiotik.

Mor nezmizel po jediné epidemii. Do Evropy se vracel po staletí a každá další vlna přinášela nové zkušenosti. Lidé si postupně uvědomovali, že pouhé modlitby ani léčebné pokusy nestačí, a začali hledat způsoby, jak šíření nákazy alespoň omezit.

Právě v italských městech se objevila první opatření připomínající dnešní karanténu. Lodě připlouvající z oblastí zasažených morem musely před vplutím do přístavu určitou dobu čekat v izolaci. Odtud pochází i samotné slovo karanténa, odvozené z italského quaranta giorni – čtyřicet dní. Postupně vznikaly také první lazarety určené pro nemocné a města začala věnovat větší pozornost čistotě ulic, odvozu odpadu i nakládání s mrtvými.

V českých zemích se výraznější změny prosazovaly hlavně po ničivých epidemiích 17. a počátku 18. století. Ve větších městech se začala budovat primitivní kanalizace, zpřísnila se pravidla pro pohřbívání a úřady věnovaly větší pozornost hygieně veřejných prostranství. Tato opatření spolu se zlepšujícími se životními podmínkami patřila k důvodům, proč se rozsáhlé morové epidemie ve střední Evropě postupně přestaly objevovat.

Mor po sobě zanechal i viditelné stopy v krajině. Na náměstích mnoha měst dodnes stojí morové a mariánské sloupy, které byly stavěny jako poděkování za konec epidemie nebo jako prosba o ochranu před další pohromou. Najdeme je v Praze, Olomouci, Kutné Hoře i v desítkách dalších měst.

Epidemie ovlivnila také kulturu a náboženský život. Ve výtvarném umění se častěji objevovalo téma smrti a pomíjivosti, rozšířil se kult světců spojovaných s ochranou před morem, především svatého Šebestiána, svatého Rocha nebo později svaté Rozálie. Zkušenost s opakovanými epidemiemi se promítla i do fungování městských úřadů, zdravotní správy a postupného rozvoje veřejného zdravotnictví.

Přestože je mor neodmyslitelně spojený se středověkem, z povrchu Země nikdy nevymizel. Bakterie Yersinia pestis dodnes přežívá v populacích divokých hlodavců na několika kontinentech a čas od času se přenese i na člověka.

Přirozená ohniska nákazy se dnes nacházejí především v částech Afriky, Asie i Ameriky. Případy jsou pravidelně hlášeny například z Madagaskaru, Demokratické republiky Kongo, Mongolska, Číny nebo západu Spojených států. Ve Spojených státech jde většinou o několik jednotlivých případů ročně, nejčastěji po kontaktu s nakaženými hlodavci nebo jejich blechami.

Jednou z největších epidemií posledních desetiletí byl výskyt na Madagaskaru v roce 2017. Úřady tehdy zaznamenaly přes 2 400 podezřelých, pravděpodobných a potvrzených případů, z nichž většinu tvořila plicní forma moru. Zemřelo více než 200 lidí a mezi nakaženými bylo i několik desítek zdravotníků. Přesto se epidemii podařilo zastavit díky rychlé diagnostice, antibiotické léčbě, izolaci nemocných a dohledávání jejich kontaktů.

Dnes už mor nepředstavuje hrozbu srovnatelnou se středověkými pandemiemi. Pokud je nemoc rozpoznána včas, lze ji úspěšně léčit antibiotiky. Největší nebezpečí představuje plicní forma, která se může přenášet z člověka na člověka a bez rychlé léčby má stále velmi vysokou úmrtnost.

Středověké pandemie dnes připomínají kroniky, hromadné hroby i morové sloupy na náměstích. Samotná nemoc ale nezůstala jen součástí historie. Stále existuje, jen už ji díky poznatkům moderní medicíny dokážeme většinou zastavit dříve, než se promění v katastrofu, jakou byla černá smrt.

Zdroje: