Článek
Nedávno jsme s maminkou řešily, že máme pocit, že všechno musíme zvládnout samy. Ať se děje cokoliv, v hlavě pořád jede ten samý program: „Nesmíš se spoléhat na nikoho, všechno si obstarat sama.“
Spustilo se to, když manžel odjel na týden s kamarády na dovolenou. Zůstala mi péče o dceru, zvířata, domácnost a k tomu práce v režimu „po tornádu“. Kolegyně nečekaně skončila ze dne na den. První dny se to dalo ustát. Ale třetí den? Totální vyčerpání. Sesypala mě dcera – ne tím, co udělala, ale prostě tím, že jsem už neměla z čeho brát.
Další den jsem přišla domů. Bylo uklizeno. Navařeno. Rozbrečela jsem se. A když dcera řekla: „Mami, nejsi na to sama,“ brečela jsem ještě víc. Jedna část mě byla dojatá. Druhá část se dusila pocitem neschopnosti. Ten pocit byl tak hluboko, že jsem ho cítila až do poslední buňky těla. V hlavě mi jely myšlenky: Jak jsem to všechno zvládala, když jsme byly samy dvě, dcera ve školce? A teď pár dnů a složí mě?
A otázka, která se vkrádala mezi ty výčitky: Opravdu musí člověk stíhat všechno sám?
Nemusí. Ale ten vzorec „musím“ tam je. Pevně usazený, zakořeněný. S mamkou máme před sebou ještě dlouhou cestu. A přiznávám – teď mi přijde nemožné ten vzorec opustit. Ale možná právě to, že jsem se rozbrečela nad uklizeným bytem, je první malá trhlinka v té betónové zdi.
Co mi na to řekl manžel?
„Puso, celou dobu co tě znám, jsi silná. Konečně sis dovolila vypnout. A jsem rád, že se to konečně učíš.“
A tehdy mi došlo, že opravdová síla není v tom všechno vydržet. Opravdová síla je dovolit si nechat se podržet. Nedokonalá, unavená, se vším tím chaosem kolem – ale otevřená tomu, že nemusím být sama voják v poli.
Možná se ten betonový vzorec nerozpadne přes noc. Ale každý moment, kdy si dovolím říct „potřebuju pomoc“ nebo prostě jen přijmout, že někdo udělal kus práce za mě, je jedna prasklina navíc. A čím víc jich bude, tím blíž jsem k tomu, aby se celá ta zeď jednou sesypala. A já se z ní nehroutila, ale konečně volně nadechla.
