Zapomenuté ženy, které psaly dějiny: Žena, kterou zabil rozum

Alexandrie voněla mořem, papyrem a prachem věků. V jejích ulicích se mísily hlasy obchodníků, kněží i učenců – a mezi nimi kráčela žena v bílém plášti filozofa. Hypatia. První známá matematička, učitelka, filozofka. Byla krásná, vzdělaná a svobodná – a právě to ji v době, kdy se svět začínal bát svobody, učinilo nebezpečnou.

Narodila se kolem roku 355 až 370 n. l. v egyptské Alexandrii, kdysi nejslavnějším městě starověkého světa. Její otec, Theón Alexandrijský, byl uznávaný astronom a matematik, poslední známý správce slavné Alexandrijské knihovny. Místo aby z dcery udělal poslušnou ženu, vychoval z ní učence. Učil ji matematiku, astronomii, fyziku, rétoriku i logiku. Když jiné dívky tkaly látky, Hypatia tkala myšlenky.

Brzy se stala jeho spolupracovnicí a později samostatnou vědkyní. Pomáhala při psaní komentářů k Ptolemaiovu Almagestu i Eukleidovým Základům a pravděpodobně vytvořila vlastní spisy o kuželosečkách Apollónia z Pergy a Diofantově Aritmetice. Tradice jí připisuje i vylepšení astrolábu, přístroje pro určování polohy hvězd, a dokonce i ranou formu hustoměru pro měření hustoty kapalin. Její vědecký přínos byl mimořádný – ale to, co ji skutečně proslavilo, nebyla technika. Byla to schopnost myslet svobodně a mluvit nahlas.

Nikdy se neprovdala. Nenosila ženské šaty, ale filozofský plášť, a veřejně vyučovala v době, kdy ženy nesměly učit vůbec. Její dům se stal centrem vzdělanosti, kde se setkávali lidé bez ohledu na pohlaví, víru či původ. Hypatia mluvila o geometrii i o božství – o tom, že rozum není nepřítelem víry, ale jejím nástrojem. Její žák Synesios z Kyrény, pozdější biskup, ji popisoval jako „ženu s mozkem Platóna a tělem Afrodíty“.

Podle legendy, když se do ní jeden student zamiloval, Hypatia mu ukázala kus látky potřísněný vlastní krví a řekla: „To je skutečnost, po které toužíš.“ Možná je to mýtus, ale dokonale vystihuje její charakter – ostrý, pravdivý, nezávislý.

Na přelomu čtvrtého a pátého století byla Alexandrie městem plným napětí. Staré chrámy mizely, křesťanství se stalo státním náboženstvím a mocenské spory se přelévaly do ulic. Hypatia byla přítelkyní římského prefekta Oresta, který se dostal do konfliktu s patriarchou Cyrilem Alexandrijským. Obvinili ji z pohanství, magie i čarodějnictví. Církevní kruhy v ní viděly překážku – symbol antického myšlení, které odmítalo poslušnost. A přesto se Hypatia nesnažila bojovat proti víře. Věřila, že rozum a víra mohou existovat vedle sebe. Jenže v době, kdy se víra změnila v nástroj moci, se rozum stal hříchem.

V březnu roku 415 n. l. se Hypatia vracela ze své školy. Její vůz obklopil dav fanatiků, kteří ji vyvlekli ven, odvlekli do chrámu a rozdrásali tělo střepy keramiky. Ostatky spálili za městem. Nikdo nebyl potrestán. Prefekt uprchl, Cyril zůstal – a byl později prohlášen za svatého. Hypatiina smrt se stala symbolem konce éry, kdy v Alexandrii ještě vládla věda, logika a odvaha pochybovat. Jeden z historiků o tom napsal:
„Když zemřela Hypatia, zemřel s ní i poslední plamen antické moudrosti.“

Z jejího díla se nedochovalo nic, ale její jméno přežilo všechno. V renesanci se z ní stal symbol odporu proti dogmatům, v osvícenství ikona rozumu a v moderní době inspirace feminismu. Někteří autoři dokonce spekulují, že legenda o svaté Kateřině Alexandrijské vznikla právě podle jejího příběhu – ženy, která odmítla se podřídit a zaplatila za to životem.

Hypatia tak stojí na hraně mezi historií a mýtem. Byla filozofkou, vědkyní i ženou, která dokázala myslet svobodně v čase, kdy se za to platilo krví. Její život i smrt připomínají, že svoboda myšlení není samozřejmost.

Hypatia nebyla obětí církve, ale obětí lidského strachu z toho, co nelze ovládnout. Její příběh, tragický, a přesto plný světla, zůstává mementem. Protože fanatik může spálit tělo – ale nikdy ne rozum.

Hypatia nebyla hrdinka. Byla jen žena, která odmítla ohnout hlavu. A to je na dějiny pořád příliš. Možná právě proto se na ni svět snažil zapomenout – protože připomíná, že pravda se nedá umlčet, jen na chvíli přehlušit.

Zdroje: