Zapomenuté ženy, které psaly dějiny: Hatšepsut – jak se žena stala faraonem a přepsala pravidla

Když vystoupáte po rampě k terasám v Dér el-Bahrí, stojíte před chrámem, který jako by vyrostl ze samotné skály. Postavila ho žena, jež překročila všechny zvyklosti své doby: Hatšepsut – dcera krále, manželka krále a nakonec král sám. Ne první žena na egyptském trůně, ale bezpochyby nejodvážnější.

Hatšepsut se narodila kolem roku 1507 př. n. l. jako prvorozená dcera Thutmose I. a královny Ahmose. Provdala se za svého nevlastního bratra Thutmose II. a získala titul „velká královská manželka“. Když král zemřel, zanechal po sobě jen malého syna z vedlejšího svazku – budoucího Thutmose III. Hatšepsut převzala regentství, ale brzy udělala něco neslýchaného: po šesti letech si přisvojila plnou titulaturu faraona a vystupovala jako muž – s korunou, žezly i ceremoniálním vousem. Její trůnní jméno znělo Maatkare – „Maat je duší Reovou“.

Nešlo o přestrojení ani výstřednost. V egyptském myšlení byl královský úřad božský a formálně mužský; kdo ho vykonával, musel přijmout jeho znaky. Hatšepsut tak činila s plným vědomím tradice – a zároveň budovala vlastní legitimitu. Na stěnách chrámů nechala vytesat příběh, že jejím pravým otcem byl sám Amun, který na sebe vzal podobu Thutmose I. a zplodil ji. Tím zakotvila svou vládu v samotném řádu světa – v Ma’at, principu pravdy a harmonie.

Její panování (1479–1458 př. n. l.) patřilo k nejklidnějším a nejbohatším epochám 18. dynastie. Egypt vzkvétal – ne válkami, ale obchodem, diplomacií a stavebními projekty. V osmém roce vlády vyslala Hatšepsut slavnou výpravu do bájné země Punt, pravděpodobně na Africkém rohu. Lodě se vrátily s myrhovníky, kadidlem, ebenovým dřevem, zlatem i exotickými zvířaty. Na reliéfech z Dér el-Bahrí vidíme celé procesí Puntů s vysokými domy, karavanami i darováním bohatství bohu Amunovi. Myrhovníky prý nechala Hatšepsut vysadit přímo v chrámovém areálu – nejstarší „botanická památka“ světa.

Hatšepsut přetvořila krajinu okolo Théb v monumentální výpověď o královské moci. V Karnaku vztyčila obří obelisky z jediného kusu červené žuly, technický zázrak své doby. Jejím největším dílem se však stal zádušní chrám Džeser-Džeseru („Nejposvátnější z posvátných“) v Dér el-Bahrí – stavba, která i po třech tisících letech působí nadpozemsky.

Navrhl ji její blízký spolupracovník Senenmut, muž, který řídil královskou správu, školu, architekturu i výchovu princezny Neferure. Zda byli milenci, nevíme. Jisté je, že tvořili politicky i symbolicky silnou dvojici.

Po dvaceti a jednom roce vlády Hatšepsut mizí z pramenů. Její nevlastní syn Thutmose III. se stává samostatným panovníkem. Dlouho se mělo za to, že ze žárlivosti nechal zničit její sochy a smazat jméno. Dnes víme, že zásahy přišly až později a měly spíš rituální charakter: mnoho soch bylo zlomeno v krku či pase – způsob, jak „deaktivovat“ jejich moc, nikoli slepý vandalismus. Přesto měla tato damnatio memoriae paradoxní efekt – Hatšepsut na tisíciletí zmizela z paměti, aby se vrátila o to výrazněji.

Hrobka KV20 ve východní části Údolí králů byla původně určena jejímu otci Thutmose I., Hatšepsut ji však nechala rozšířit, aby zde spočinuli spolu. Carter v ní našel dva sarkofágy, ale těla chyběla. V jiné, skromnější hrobce KV60, patřící její kojné Sitre-In, objevil Carter roku 1903 dvě ženské mumie. Až v roce 2007 moderní výzkumy v Káhiře (CT skeny, DNA, „zapuštěný zub“ z královské skrýše) přinesly závěr: starší, obézní tělo s charakteristicky položenou rukou patří s vysokou pravděpodobností Hatšepsut. Dožila se asi padesáti let, trpěla cukrovkou a zřejmě zemřela na rakovinu kostí – prostý konec ženy, jejíž život bývá psán v superlativech.

Její chrám v Dér el-Bahrí přečkal i časy, kdy její jméno bylo tabu. Dnes na jeho stěnách uvidíte vysekané reliéfy, ale i zbytky původních barev, scény procesí, obličeje bohyně Hathor a řady soch Hatšepsut jako boha Usira.

Když stoupáte vzhůru, čtete z kamene politický program zakletý do architektury: žena, která obnovila řád světa, přinesla bohatství chrámům, otevřela cesty k moři a zasadila stromy v poušti.

Proč právě ona patří do série Zapomenuté ženy, které psaly dějiny? Protože ukazuje, že dějiny nejsou jen o bitvách, ale o moci založené na vizi, kultu a odvaze jednat jinak. Hatšepsut přetavila duchovní jazyk své doby v politickou realitu – a vládla moudře, nikoli silou.

Z jejích jmen se staly hieroglyfy prachu. Ale krajina a architektura stále mluví. Až budete stát v Dér el-Bahrí a vítr vám bude vhánět do očí písek, představte si procesí, které od Karnaku mířilo přes Nil. Uprostřed stála žena v královském plášti. Ne „královna mezi muži“, ale král. Maatkare – ta, která srovnala svět do řádu.

Zdroje: