Nevěrná královna, nebo schopná politička? Skutečný příběh Barbory Celjské

Na podzim roku 1437 se Zikmund Lucemburský vydal z Prahy na cestu do Uher. Bylo mu téměř sedmdesát let a jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval. Gangréna mu zachvátila nohu, lékaři přistoupili k amputaci prstu, přesto pokračoval dál. Poslední úsek cesty absolvoval v nosítkách zavěšených mezi dvěma koňmi.

Tehdy učinil rozhodnutí, které překvapuje historiky dodnes. Nechal zadržet svou manželku Barboru Celjskou i její dvorní dámy. Nešlo přitom o ženu, kterou znal jen krátce. Po jeho boku stála více než třicet let, zastupovala ho v době nepřítomnosti, spravovala rozsáhlé majetky a ještě před několika měsíci byla v Praze korunována českou královnou.

Proč proti ní Zikmund zasáhl právě na konci života, zůstává nejasné. Dlouho převládal názor, že odhalil její spiknutí proti nástupnictví Albrechta Habsburského. Novější výzkumy jsou opatrnější a upozorňují, že přímé důkazy pro takové obvinění chybějí. Není proto vyloučeno, že se Barbora stala obětí mocenského boje, který se naplno rozhořel ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že císař už dlouho žít nebude. O několik dní později Zikmund ve Znojmě zemřel. Barbora se během krátké doby proměnila z císařovny a české královny v politicky nepohodlnou vdovu.

Barbora Celjská přišla na svět kolem roku 1392 na hradě v Celje. Byla dcerou Heřmana II. Celjského a Anny ze Schaunbergu. Rod Celjských sice nepatřil mezi evropské panovnické dynastie, během několika desetiletí se ale vypracoval mezi nejvlivnější šlechtické rody ve střední Evropě. Za jeho vzestupem stály především promyšlené sňatky, věrnost správným spojencům a schopnost využít politické příležitosti.

Tou největší se stal Zikmund Lucemburský. Heřman II. ho podporoval v době, kdy jeho postavení zdaleka nebylo jisté. Po porážce křesťanského vojska u Nikopole roku 1396 mu podle dobových zpráv zachránil život a o několik let později se postavil na jeho stranu i během vzpoury uherských magnátů, kteří Zikmunda uvěznili. Právě tehdy se začalo mluvit o sňatku mladé Barbory s ovdovělým králem. Jestli šlo o odměnu za Heřmanovu věrnost, nebo především o výhodné politické spojenectví, prameny jednoznačně neříkají.

Když se Barbora kolem roku 1405 provdala za Zikmunda, byla přibližně patnáctiletou dívkou. Její ženich měl čtyřicet let a za sebou první manželství s Marií Uherskou, která tragicky zemřela po pádu z koně při lovu. Věkový rozdíl byl značný, přesto současníci nový královský pár popisovali jako mimořádně působivý. Kronikáři zmiňují Barbořinu světlou pleť, štíhlou postavu i výraznou krásu, zatímco Zikmunda líčí jako vysokého, zrzavého a charismatického panovníka.

Jen několik týdnů po svatbě byla Barbora ve Stoličném Bělehradě korunována uherskou královnou. Z dcery štýrského hraběte se během krátké doby stala žena, která měla stát po boku jednoho z nejmocnějších vládců Evropy. Mnozí od ní čekali především narození dědice a důstojnou reprezentaci dvora. Barbora ale měla o své budoucí roli zjevně jiné představy.

Barbořina role se po korunovaci neomezila na slavnostní obřady a dvorskou reprezentaci. Zikmund jí svěřil rozsáhlé věnné statky, jejichž správu zpočátku pomáhal řídit její otec Heřman II. Brzy ale převzala odpovědnost sama. Dochované listiny ukazují panovnici, která rozhodovala o hospodaření svých panství, jmenovala správce hradů a měst, kontrolovala příjmy a pečlivě rozšiřovala svůj majetek. Když Zikmund zemřel, patřila k nejbohatším ženám ve střední Evropě.

Výjimečné postavení získala už krátce po svatbě. Dne 12. prosince 1408 založili Barbora a Zikmund Dračí řád, elitní rytířské společenství určené k obraně Uherského království před osmanskou expanzí. V zakládací listině členové přísahali věrnost nejen panovníkovi, ale také Barboře a jejich budoucím potomkům. Takové postavení královny nebylo na začátku 15. století obvyklé a dobře ukazuje, jakou důvěru v ni Zikmund vkládal.

Na konci února 1409 se manželům narodila dcera Alžběta. Zůstala jejich jediným dítětem, i když tehdy nikdo netušil, že další potomek už nepřijde. Zikmund s ní od začátku počítal jako s dědičkou své dynastické politiky. Už roku 1411 ji zasnoubil s Albrechtem Habsburským. Alžbětě byly necelé dva roky, ženichovi čtrnáct. Ve středověké Evropě podobné zásnuby nepůsobily neobvykle. Měly zajistit spojenectví dvou rodů a připravit budoucího dědice rozsáhlých lucemburských držav.

Zikmund trávil značnou část života mimo Uhry. Jednal s evropskými panovníky, účastnil se vojenských tažení a řešil záležitosti Svaté říše římské. V době jeho nepřítomnosti přebírala část panovnických povinností právě Barbora. Zprostředkovala smír s polským králem, zastupovala manžela při správě země a opakovaně vystupovala jako regentka.

Po více než třech desetiletích po Zikmundově boku získala Barbora konečně i českou korunu. Dne 11. února 1437 byla v katedrále sv. Víta korunována českou královnou a převzala věnné statky svých předchůdkyň. Zikmundovi se po letech podařilo prosadit svou vládu v Čechách a mohlo se zdát, že postavení panovnického páru je pevnější než kdy dřív. Ve skutečnosti se už stále častěji mluvilo o tom, kdo převezme moc po stárnoucím císaři.

Barbora se ani tentokrát nespokojila s reprezentativní rolí. Navázala úzké kontakty s Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna, Oldřichem z Rožmberka i Alešem Holickým ze Šternberka. Dokázala jednat s katolickou i kališnickou šlechtou, což z ní činilo důležitou politickou hráčku. Zároveň tím ale budila nedůvěru těch, kteří už počítali s nástupem Albrechta Habsburského, manžela její jediné dcery Alžběty.

Co se odehrávalo v zákulisí dvora během následujících měsíců, zůstává předmětem sporů. Starší historická literatura často líčila Barboru jako ženu, která se pokoušela zvrátit nástupnické plány svého manžela a sama si po jeho smrti udržet rozhodující vliv. Podle novějších výzkumů ale takové tvrzení stojí především na pozdějších kronikách. Dochované písemné prameny neposkytují jednoznačný důkaz, že by skutečně organizovala spiknutí proti Albrechtovi Habsburskému.

Na podzim roku 1437 opustili Zikmund s Barborou Prahu a vydali se směrem do Uher. Císař byl už vážně nemocný. Gangréna na noze postupovala natolik rychle, že lékaři přistoupili k amputaci prstu. Ani zákrok jeho stav nezlepšil a poslední část cesty absolvoval v nosítkách zavěšených mezi dvěma koňmi.

Během této cesty nechal svou manželku zadržet. Společně s jejími dvorními dámami byla zbavena svobody a krátce nato přišla také o většinu svého uherského majetku. Dlouhou dobu převládal názor, že šlo o trest za spiknutí proti Albrechtovu nástupnictví. Dnes už tak jednoznačný výklad neplatí. Někteří historici upozorňují, že z Barbořina pádu měl největší prospěch právě Albrecht, který po Zikmundově smrti potřeboval rychle převzít vládu i kontrolu nad rozsáhlým dědictvím své tchyně.

Zikmund zemřel 9. prosince 1437 ve Znojmě. Barbora během několika týdnů přišla o postavení, majetek i možnost zasahovat do politiky.

Příběh o Barbořině nevěře se objevuje téměř v každém článku i knize, která se jí věnuje. Často bývá podáván jako hotová věc, přestože prameny jsou mnohem opatrnější. Nejstarší zprávy totiž nehovoří o milencích ani o cizoložství, ale pouze o vážné roztržce mezi manželi.

Ta přišla už roku 1419. Zikmund se po několikaleté nepřítomnosti vrátil do Uher a nechal Barboru vykázat od dvora. Společně s malou Alžbětou odešla do Velkého Varadína a přišla o příjmy ze svých věnných statků. Kronikář Eberhard Windecke později napsal, že žila v takové nouzi, že neměla dostatek jídla ani šatstva. Nakolik jeho líčení odpovídá skutečnosti, dnes nelze ověřit, patří ale k nejstarším svědectvím o této události.

Právě Windecke je přitom zajímavý ještě z jednoho důvodu. Přestože popisuje Barbořin pád velmi podrobně, o nevěře nepíše ani slovo. Zmiňuje pouze pomluvu, která obrátila Zikmunda proti vlastní manželce. Teprve pozdější kronikáři začali tuto mezeru zaplňovat vlastními vysvětleními a z pomluvy se postupně stala údajná milostná aféra.

Po několika měsících se ale všechno změnilo. O Vánocích roku 1419 se manželé usmířili. Podle Windeckeho Barbora před Zikmundem poklekla a o odpuštění prosila také jejich dcera Alžběta. Není jisté, zda se tato scéna skutečně odehrála takto, návrat Barbory ke dvoru je však doložený. Získala zpět své postavení, později znovu spravovala královské záležitosti a Zikmund jí opět svěřoval významné úkoly.

Pokud by byla skutečně usvědčena z cizoložství nebo dokonce zrady, podobný vývoj by působil přinejmenším neobvykle. Proto dnes řada historiků považuje pozdější příběhy o Barbořiných milencích spíše za součást její pověsti než za spolehlivě doloženou skutečnost.

Barbořina špatná pověst se naplno rozvinula až po její smrti. Největší podíl na tom měl Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., který ji popsal jako ženu neukojitelných vášní, pohrdající náboženstvím i společenskými pravidly. O Zikmundovi a Barboře napsal známou větu, že „cizoložník odpouštěl cizoložnici“, a právě jeho texty se staly základem pro většinu pozdějších vyprávění.

Na Piccolominiho navázali Jan Długosz, Hartmann Schedel, Johannes Cuspinianus i Johann Jakob Fugger. Každý z nich převzal část starších tvrzení a přidal další. Barbora měla údajně střídat milence, vydržovat si harém mladých mužů, zakazovat svým dvorním dámám modlit se, pohrdat křesťanstvím a na sklonku života dokonce usilovat o sňatek s třináctiletým polským králem Vladislavem III. Jagellonským. Právě tehdy se začala objevovat i přezdívka „německá Messalina“, odkazující na nechvalně proslulou manželku římského císaře Claudia.

Jenže většina těchto příběhů stojí na nejistých základech. Současné prameny o harému ani desítkách milenců nemluví a přímé důkazy neexistují. Čím větší byl odstup autorů od Barbořina života, tím barvitější jejich líčení bývalo. Z několika pomluv a domněnek se postupně stal obraz, který zastínil téměř všechno, co Barbora během svého života skutečně vykonala.

To samozřejmě neznamená, že byla bezchybnou panovnicí. Byla ctižádostivá a do politiky zasahovala způsobem, který byl na tehdejší královnu neobvyklý. Proto se snadno stávala terčem svých protivníků. Žena, která spravovala desítky hradů, rozhodovala o rozsáhlých majetcích a snažila se ovlivňovat nástupnictví, budila mnohem větší pozornost než panovník, jemuž kronikáři připisovali četné milostné poměry. Kde končí skutečná Barbora a kde začíná legenda vytvořená jejími odpůrci, už dnes s jistotou určit nelze.

Po propuštění se Barbora už do vysoké politiky nevrátila. Nějaký čas pobývala v Polsku a roku 1441 se usadila na Mělníku, jednom z tradičních věnných měst českých královen. O návrat k moci se už nepokusila, přesto kolem ní nepřestával vznikat zájem. Z tohoto období pochází většina příběhů, které z ní udělaly jednu z nejkontroverznějších žen pozdního středověku.

Na Mělníku se věnovala astrologii a především alchymii. V první polovině 15. století nešlo o výstřední zálibu. Alchymie byla směsí přírodních věd, lékařství a filozofie a zabývali se jí panovníci, učenci i duchovní. Barbora si zřídila vlastní laboratoř a její pokusy byly natolik známé, že ji navštívil český alchymista Jan z Lázu. Chtěl na vlastní oči zjistit, zda pověsti o jejích schopnostech odpovídají skutečnosti.

Ve svém spise popsal, že královna před jeho očima pomocí sloučenin rtuti a arzenu vytvořila na mědi povrch připomínající stříbro. Když byl kov rozbit nebo roztaven, ukázalo se, že jde stále jen o obyčejnou měď. Jan z Lázu její postup označil za klam a napsal, že Barbora nechávala své poddané za podobné výrobky platit skutečným zlatem a stříbrem. Nakolik je jeho líčení přesné, dnes nelze ověřit. Je to ale jedno z mála svědectví člověka, který tvrdil, že její laboratoř skutečně navštívil.

Stejně rychle se šířily i další historky. Vyprávělo se, že na Mělníku žije obklopená mladými milenci, zabývá se černou magií a pohrdá křesťanstvím. Žádné z těchto tvrzení však není doloženo soudobými prameny. Většina se objevuje až v pozdějších kronikách, které už Barboru nepopisovaly jako bývalou císařovnu a zkušenou političku, ale především jako postavu obestřenou skandály.

Zajímavé je, že se dochovaly i zprávy, které tomuto obrazu příliš neodpovídají. V roce 1448 požádala kardinála Juana Carvajala o povolení používat přenosný oltář a hledala zpovědníka. Pokud jsou tyto informace správné, příliš nezapadají do představy ženy, která měla celý život pohrdat náboženstvím. Stejně jako u mnoha jiných událostí z Barbořina života se i tady vedle sebe ocitají dvě velmi rozdílné verze téže osoby.

Barbora Celjská zemřela 11. července 1451 na Mělníku. Nejčastěji se uvádí, že podlehla morové epidemii, která tehdy zasáhla České království. Středověké prameny označovaly jako mor řadu nakažlivých onemocnění a bez podrobnějšího popisu dnes nelze určit, jaká nemoc byla skutečnou příčinou její smrti.

Stejně zajímavý jako její život byl i její pohřeb. Žena, kterou kronikáři líčili jako bezbožnou hříšnici, údajnou vyznavačku černé magie a nepřítelkyni církve, byla pohřbena s náležitými poctami v Martinické kapli katedrály sv. Víta. Obřadu se podle dobových zpráv zúčastnili také husitští kněží. Tato skutečnost bývá jedním z argumentů proti pozdějším tvrzením o jejím údajném kacířství a pohrdání náboženstvím.

Její hrob se do dnešních dnů nedochoval. Zmizelo tak jedno z posledních hmatatelných míst spojených s ženou, která byla uherskou, římskou i českou královnou a po desetiletí patřila k nejvlivnějším osobnostem střední Evropy.

Barbora přežila svého manžela Zikmunda o čtrnáct let a o více než osm let také svou jedinou dceru Alžbětu. Ta se stala manželkou Albrechta Habsburského a jejich potomci propojili Lucemburky s dalšími evropskými panovnickými rody.

To je možná největší paradox Barbory Celjské. Žena, která spravovala rozsáhlá panství, zastupovala jednoho z nejmocnějších panovníků své doby a aktivně zasahovala do evropské politiky, zůstala v paměti především jako „německá Messalina“.

Zdroje:

https://www1.pluska.sk/regiony/kralovna-zlou-povestou-aha-kadial-svojej-komnaty-barbora-celjska-mala-vodit-milencov

https://epochaplus.cz/barbora-celjska-bala-se-kralovska-intrikanka-smrti/

https://www.muzeumtn.sk/hlavna-stranka/blog/barbora-celjska.-cisarovna-uhorska-a-ceska-kralovna.html?page_id=7247

https://nasregion.cz/milovala-muze-a-alchymii-a-byla-dost-chytra-na-to-aby-rozumela-obojimu-cisarovna-barbora-celjska-117520/

https://blog.idnes.cz/kunft/barbora-celjska-nemravna-cisarovna-kralovna-uherska-a-ceska.Bg24030351

https://www.stoplusjednicka.cz/barbora-celjska-cerna-kralovna-zikmunda-lucemburskeho

https://cs.wikipedia.org/wiki/Barbora_Celjsk%C3%A1