Pablo Escobar nebyl monstrum. Monstrum byla Kolumbie, která ho stvořila

Pablo Escobar nebyl zvrhlostí dějin ani výstřelkem zločinu, který vyrostl ve tmě. Byl přirozeným důsledkem země, kde se stát zhroutil zevnitř a autorita se rozpadla rychleji než samotná společenská důvěra. Kolumbie šedesátých a sedmdesátých let byla prostorem, kde zákony přestaly fungovat, instituce se vyprázdnily a spravedlnost se stala jen slovem, které nikdo nevyslovoval vážně. V takovém prostředí přestávají existovat hranice a pravidla se mění v kulisy. Děti vyrůstající uprostřed této reality se neučí, co je pravda nebo zákon, ale co je efektivní. Escobar velmi rychle pochopil, že když se systém zhroutí, nevznikne vakuum — vznikne příležitost. A on byl přesně ten, kdo měl odvahu i cynismus ji využít. Nevyrůstal ve tmě, odkud se monstra plíží ven. Vyrůstal ve světle, které už nedokázalo odhalit, kde končí svoboda a začíná selhání.

Escobarova osobnost nestála na chamtivosti. Chamtivost je příliš mělká kategorie na člověka, jehož motivací byla potřeba být nevyhnutelný. Nechtěl jen bohatství. Chtěl být jménem, které se vyslovuje šeptem. Chtěl být přítomný v hlavách lidí tak hluboko, že i ti, kteří ho nenáviděli, museli přiznat, že na něj nedokážou zapomenout. Grandiózní narcismus by v normální společnosti narážel na kritiku, limity a korektivy. V Kolumbii se naopak stal nástrojem moci. Peníze byly pro Escobara spíš reproduktorem než cílem. Byly způsobem, jak zesílit své jméno, jak ohnout realitu podle sebe, jak donutit zemi poslouchat. Kolumbie mu nedala žádný důvod stát se lepším člověkem. Dala mu jen nekonečné potvrzení, že síla funguje, zatímco dobro je těžkopádná ztráta času. V prostředí, kde respekt a strach splývají do jedné emoce, se narcistická osobnost mění v motor, který nikdy nezhasíná.

Escobar nebyl zločincem v tradičním smyslu. V Kolumbii té doby nebyl zločin odchylkou od normy — byl její součástí. Zločin byl alternativní infrastrukturou, která fungovala rychleji než soudy a spolehlivěji než policie. Escobar tak nemusel vynalézat brutalitu. Stačilo ji systematizovat. Jeho násilí nebylo impulzivní ani emocionální. Bylo instrumentální — studené, přesné, vypočítané. Každá vražda měla svůj účel. Každý útok byl zprávou. Každá exploze měla být vidět dál než státní autorita. V prostředí, kde instituce kolabují, je morálka luxusem, který si nikdo nepovolí. Pro Escobara zločin nebyl rizikem ani volbou. Byl to systém, ve kterém vyrůstal, nástroj, který mu dával identitu, a režim, kterému rozuměl lépe než kdokoli jiný. Nebyl to muž, který se dal na zločin. Byl to muž, který žil v zemi, kde zločin byl jediný funkční jazyk.

Když Escobar vstoupil do politiky, nebylo to z přesvědčení ani z potřeby změny. Bylo to z potřeby potvrzení. Ovládl ulici, chtěl ovládnout i realitu, kterou si do té doby budoval jen neformálně. Politika měla být razítkem jeho velikosti — oficiálním přiznáním toho, co si o sobě myslel už dlouho. Když ho elity vyhodily, nebyla to politická prohra. Byla to osobní urážka. Narcista nesnese ponížení. A už vůbec ne veřejné. Escobarova válka proti státu nezačala jako ideologie. Začala jako vendeta. Kolumbie v něm nezískala politického protivníka, ale ego, které se odmítalo smířit s odmítnutím. A ego, které má v rukou zemi plnou výbušnin, není ideologie — je to katastrofa.

Kolumbie byla zvyklá na násilí. Ale Escobar udělal něco, co před ním nikdo nezkusil: industrializoval ho. Násilí už nebylo soukromým aktem nebo prostředkem k vymáhání poslušnosti. Stalo se veřejným sdělením. Každý atentát byl tisícislovný článek. Každá bomba byla argument. Každé letadlo vyhozené do vzduchu bylo manifestem moci, která se neskrývá. Stát se mezitím stával pozorovatelem, ne aktérem. Když stát nedokáže chránit, přestává být státem. A v momentě, kdy státní autorita definitivně padla, Escobar pochopil, že může diktovat pravidla tam, kde už žádná neplatí.

La Catedral nebyla vězením. Byla to luxusní pevnost, z níž se Escobar díval na vlastní zemi jako z trůnu. V běžné zemi by to byla satira. V Kolumbii to byla realita. Stát uvěznil zločince tím, že mu předal klíče a nazval to spravedlností. La Catedral byla symbolem nejen Escobarovy grandiozity, ale i totálního zhroucení státní autority. Escobar tu nebyl trestaný. Byl ubytovaný. A psychologicky to byla materializace jeho nejnebezpečnější iluze: že je větší než systém, který ho měl zastavit. Když se Kolumbie konečně vzchopila a pokusila se ho přemístit do skutečného vězení, Escobar nereagoval kalkulací, jakou celý život uplatňoval. Reagoval panickým útěkem. Bez kontroly nebyl nikdo — a prázdnota uvnitř ho dohnala rychleji než policie.

Escobarova smrt byla rychlá, syrová a bez dramatického rámování. Žádný velký souboj. Žádné poslední slovo. Prostě kulka a konec. Ale konec jen pro něj. Kartely přetrvaly. Struktury se transformovaly. Násilí změnilo tvář, ale ne intenzitu. Kolumbie nezačala dýchat, jen se dusila jiným způsobem. Jeho smrt nebyla vítězstvím státu. Byla technickým ukončením epizody, jejíž kořeny ležely hluboko ve společnosti, která nebyla schopná chránit ani sama sebe. Zvítězit nad Escobarem znamenalo porazit příběh, který ho vytvořil. A ten příběh pokračoval dál.

Escobarův příběh není kriminální legenda. Je to diagnóza. Je to pitva společnosti, která přestala fungovat, a státu, který abdikoval na vlastní autoritu. Escobar nevznikl omylem. Vznikl přesně tak, jak vznikne každý člověk s dostatečnou prázdnotou uvnitř a dostatečnou příležitostí venku. To nejtemnější na jeho příběhu není to, že existoval. Je to fakt, že podobné postavy vznikají zcela přirozeně všude tam, kde instituce selhávají. A selhávat budou vždy — pokud nedokážou chránit své vlastní hranice. Escobar padl. Ale společnost, která ho vytvořila, žije dál. A pokud se znovu zhroutí autorita, vznikne další. Možná v Kolumbii. Možná mnohem blíž, než si chceme připustit.

Zdroje: