Pokusy na zvířatech: kde končí věda a začíná svědomí

V Česku bylo loni k vědeckým účelům použito 185 tisíc zvířat – nejméně od roku 1994. Číslo klesá, tlak na alternativní metody sílí, ale úplně bez zvířat se věda zatím neobejde. A právě v téhle šedé zóně – mezi etikou, pokrokem a pohodlným zvykem – se odehrává nejzajímavější část příběhu.

Pokusy na zvířatech provázejí medicínu od samého začátku. První pitvy a vivisekce dělali už Aristotelés a Galénos. Díky zvířatům se zjistilo, jak funguje krevní oběh, jaké jsou účinky anestetik, vznikl inzulin i první vakcíny. Každý objev měl ale svou cenu – a tou byly stovky, někdy tisíce životů zvířat. Dnes se můžeme pohoršovat nad tím, že kdysi lidé považovali vivisekci za běžnou součást výuky, ale kdyby tyto pokusy neproběhly, velká část medicíny, kterou považujeme za samozřejmost, by vůbec neexistovala.

Jenže svět se změnil. A s ním i vnímání zvířat. Už dávno nejsou jen „modelové organismy“ nebo „biologický materiál“, ale živé bytosti schopné bolesti, stresu a strachu. Věda to dnes ví, a proto se snaží hledat cesty, jak jejich utrpení co nejvíce omezit. Právě tady vznikl princip 3R – Replacement, Reduction, Refinement. Jinými slovy: nahradit, omezit a zjemnit. Tam, kde to jde, nahrazujeme zvířata buněčnými kulturami, organoidy nebo počítačovými modely. Tam, kde to zatím nejde, se snižují počty zvířat a dělá se vše pro to, aby pokus bolel co nejméně. Zní to samozřejmě, ale v praxi je to pořád boj.

V českých laboratořích se dnes testuje především na myších, potkanech, rybách a ptácích. Psi, kočky nebo opice jsou už výjimečné případy – a primáti se u nás nepoužívají vůbec. Dřív byly běžné testy toxicity na rybách, dnes už část z nich nahradily alternativní metody. Stejně tak testy dráždivosti kůže nebo vlivu slunečního záření se dnes provádějí na umělých modelech pokožky. Počet zvířat v těchto kategoriích díky tomu výrazně klesl.

Ale tam, kde se zkoumá vliv nových léčiv na organismus jako celek – tedy kombinace orgánů, imunity, metabolismu a chování – jsou zvířecí modely zatím stále nenahraditelné. Žádný počítačový model ještě nedokáže přesně napodobit živý, komplexní organismus. Ministerstvo zemědělství i Evropská unie proto mluví o „rozumném přechodu“: podporovat výzkum alternativ, ale nezastavit klinickou a biologickou vědu, která bez modelu prostě nefunguje. Aktivisté však upozorňují, že systém je zbytečně pomalý a vědci se často drží starých metod jen ze zvyku. A že už dnes existují technologie, které by dokázaly nahradit velkou část pokusů – jen by potřebovaly víc odvahy a méně byrokracie.

Český zákon 246/1992 Sb. jasně říká, že zvíře smí být použito jen tehdy, pokud neexistuje jiná možnost. Každý pokus musí projít odbornou komisí, která posuzuje nejen vědecký přínos, ale i míru zátěže pro zvíře. Projekty se schvalují na pět let a zveřejňují se jejich takzvaná netechnická shrnutí – aby veřejnost věděla, co se děje. Je to systém, který funguje. Ale má své limity. Schvalování alternativních metod trvá dlouho, sdílení dat mezi laboratořemi je slabé a mnoho institucí pořád dělá duplicity, které by šly nahradit jedinou sdílenou studií.

Na druhé straně je tu obrovský posun, který se často přehlíží. Testování kosmetiky na zvířatech je v EU zakázáno. Řada firem dnes využívá organoidy – miniaturní modely lidských orgánů pěstované z kmenových buněk, které dokážou reagovat na léky podobně jako skutečné tělo. Výpočetní modely toxicity zase umí předpovědět, jak se bude látka chovat v lidském organismu, dřív než se vůbec dotkne živého tvora. A technologie „organ-on-a-chip“ – mikroskopické systémy, kde spolu komunikují různé typy buněk – dokážou simulovat i interakce mezi orgány.

To všechno znamená méně utrpení, přesnější výsledky a levnější výzkum. Přesto se stále čeká na plošné schválení a uznání těchto metod, aby mohly plnohodnotně nahradit zvířecí modely v regulacích.

Fakta jsou jasná: od roku 1994 bylo v Česku použito přes 7 milionů zvířat. Počty ale klesají a směr je jednoznačný. Rok 2024 přinesl nejnižší čísla v historii. Pokrok je vidět, jen se děje pomaleji, než by mnozí chtěli. Možná je ale právě tahle pomalost paradoxně nutná. Věda musí být ověřitelná, ne unáhlená. Když se test nahradí alternativou, musí být jisté, že funguje. Každá nová metoda prochází přísnou validací – a to stojí roky práce.

Pokusy na zvířatech tedy nejsou černobílý příběh o krutosti nebo o pokroku. Jsou zrcadlem našeho vývoje. Ukazují, jak se mění vztah člověka ke zvířeti – od nástroje k bytosti, která má právo na ohled. A zároveň připomínají, že poznání bez bolesti zatím neexistuje. Smyslem není dělat pokusy, ale najít odpovědi. A pokud je dokážeme získat bez jediného zvířete, pak bychom to měli udělat – ne ze soucitu, ale z respektu. Protože věda, která umí pochopit život, by měla umět i chránit to, co zkoumá.

Zdroje: