Sňatek jako past: jak Hugo Schenk vraždil bez odporu

Na přelomu 19. století se v českých zemích a ve Vídni objevila série násilných úmrtí mladých žen, která zpočátku nepůsobila jako souvislý celek. Zmizelé služebné, těla nalezená v řekách, ženy, po nichž se okolí postupně přestalo ptát. Jednotlivé případy byly uzavírány jako nehody nebo izolované tragédie. Teprve zpětně se ukázalo, že šlo o promyšlený a opakovaný vzorec jednání jednoho muže. Jmenoval se Hugo Schenk.

Na rozdíl od stereotypní představy násilného pachatele nepůsobil Schenk navenek nebezpečně. Byl vzdělaný, dobře oblečený, mluvil několika jazyky a vystupoval jako uhlazený gentleman. Právě tato kombinace – společenská přijatelnost a schopnost manipulace – mu umožnila dlouho se pohybovat mimo podezření.

Hugo Schenk se narodil roku 1849 do vážené rodiny. Jeho otec působil jako státní úředník a soudce, rodinné zázemí odpovídalo tehdejším představám o slušnosti a stabilitě. Schenk absolvoval nižší gymnázium, dělostřeleckou školu a sloužil u pěšího pluku. Formálně nic nenasvědčovalo budoucím zločinům.

Už v mládí se však u něj opakovaně projevovalo patologické lhaní a sklon k podvodnému jednání. Vytvářel falešné identity, smyšlené životní příběhy a cíleně manipuloval lidmi ve svém okolí. Nešlo o epizodické selhání, ale o stabilní vzorec chování, který se postupně prohluboval.

První vážný střet se zákonem přišel v roce 1870, kdy byl odsouzen k pěti letům žaláře za sňatkové a finanční podvody. Po dvou letech byl propuštěn. Vězení u něj nevyvolalo sebereflexi ani změnu chování. Naopak potvrdilo, že manipulace lidí i systému je možná a že riziko lze řídit.

Hugo Schenk nepůsobil jako impulzivní násilník ani jako člověk ovládaný náhlými afekty. Vyznačoval se chladnou sebekontrolou, schopností přesně číst očekávání okolí a přizpůsobovat jim své vystupování. Uměl působit důvěryhodně, kultivovaně a bezpečně – a právě tato maska byla jeho hlavním nástrojem.

Empatie u něj nefungovala jako brzda. Lidé v jeho okolí nebyli vnímáni jako plnohodnotné bytosti, ale jako prostředky. Ženy, které oslovoval, nebyly partnerkami, ale zdrojem peněz a příležitosti. V tomto myšlenkovém rámci nebyl přechod od podvodu k vraždě psychologickým zlomem, ale logickým pokračováním strategie. Jakmile se oběť stala rizikem, její odstranění bylo přijatelným řešením.

Jeho chování u výslechů – cynismus, posměšky a absence lítosti – tento obraz jen potvrzuje. Schenk své jednání nevnímal jako morální selhání, ale jako racionální postup, který měl zajistit pohodlný život bez práce a odpovědnosti.

Po návratu na svobodu se Schenk krátce pokusil vést běžný život, střídal zaměstnání a místa pobytu. Brzy se však vrátil k tomu, co mu přinášelo snadný zisk a pocit kontroly: ke sňatkovým podvodům. V inzerátech se vydával za inženýra, šlechtice či zámožného podnikatele a vyhledával ženy toužící po manželství a disponující alespoň skromnými úsporami.

Zpočátku ženy okradl a zmizel. Zlom nastal ve chvíli, kdy se ve vězení ve Steinu seznámil s Karlem Schlossarkem. Společně dospěli k závěru, že největším rizikem jejich činnosti nejsou oběti, ale svědci. Od této chvíle se jejich podvody změnily v systematické vraždy.

První pokus o násilné přepadení selhal. Mlynářský tovaryš František Podpěra se ubránil a přežil. Strategie se změnila. Silné muže nahradily osamělé ženy, nejčastěji služebné bez pevného rodinného zázemí.

První zavražděnou se stala Josefína Tymalová. Schenk ji vylákal na slib sňatku, přesvědčil ji, aby opustila službu a vzala si všechny úspory, opil ji a hodil do vody s kamenem přivázaným k tělu. Krátce poté zavraždil i její tetu Kateřinu, kterou vylákal pod záminkou zaměstnání a zbavil se jí v Dunaji.

Další vraždy pokračovaly stejným scénářem. Terezie Ketterlová byla zastřelena při fingované „hře“ s revolverem v alpské rokli. Rosa Ferenczyová byla ubita sekerou a rovněž skončila v řece. Všechny oběti spojoval stejný postup: slib, izolace, likvidace.

Teprve na konci roku 1883 začala policie jednotlivé případy systematicky spojovat. Schenk byl zatčen v lednu 1884 spolu se Schlossarkem a vlastním bratrem Karlem. Při výsleších se přiznal nejen ke spáchaným vraždám, ale i k plánům na další.

Proces přitáhl značnou pozornost veřejnosti. Schenk vystupoval klidně, cynicky a bez lítosti. Prohlásil, že se nebude odvolávat a trest přijímá. Všichni tři byli odsouzeni k trestu smrti a v dubnu 1884 ve Vídni oběšeni.

Hugo Schenk bývá označován za prvního sériového vraha působícího na území českých zemí a Rakouska. Ne proto, že by byl první, kdo vraždil opakovaně, ale proto, že jeho činy vykazovaly jasný a opakující se vzorec, který tehdejší kriminalistika nedokázala včas rozpoznat.

Nešlo o justiční omyl, ale o dlouho přehlížené násilí. Schenk nebyl výjimkou ani výstředním monstrem. Byl extrémním důsledkem prostředí, které zaměňovalo důvěryhodnost za vzhled a slib za důkaz. A právě v tom spočívá trvalý význam jeho příběhu.

Zdroje: