Článek
Naše první lekce latinskoamerických a karibských tanců nebyla jen o krocích. Byla to výzva duši. Skočily jsme do toho po hlavě – krok, otočka, smích. A jakmile jsme pustily ven vášeň, začalo se stmívat. Jakoby nám samotné nebe odpovědělo.
Bouřka. Každý pohyb, každý dotek rytmu – a venku se zablesklo. Doma jsme si kroky opakovaly znovu a znovu. A pak to přišlo: nedokázaly jsme zůstat uvnitř. Vyběhly jsme ven. Do deště, do větru, mezi blesky.
Tančily jsme v bouřce. Vlasy mokré, šaty těžké, smích se mísil s hromy. Každý krok byl vzdorem, každá otočka výkřikem svobody. Kdyby nás viděli lidé před staletími, řekli by – posedlé. Ale my jsme věděly, že to není šílenství. Byla to magie.
Jsme každá jiná. Ona – temná, jedovatá, zakořeněná jako jedle, která přežije i nejprudší vichřici. Já – přirostlá k přírodě, ale divoká a spalující jako oheň. Přesto nás obě halí bílé světlo. Světlo bílé magie, respektu a lásky k přírodě.
A pak je tu něco, co nejde popsat jen slovy: intuice. Vědění, které přichází dřív než události. Pocit, že už slyšíme odpověď, ještě než padne otázka. Vnímáme znamení, proud energie, který nás propojuje se světem živých i těch, kteří tu už nejsou. Jejich šepoty cítíme v kostech, jejich sílu v blescích nad hlavou.
Obě to známe, obě to neseme. Dvě čarodějnice, jedno tělo, jeden rytmus, jedna bouře.
Jsme tak trochu Adamsova rodina v realitě. Jen místo černé milujeme barvy. A místo popela volíme tanec.
