Zapomenuté ženy, které psaly dějiny: z nevěstince na trůn

V Byzanci 6. století se říkalo, že císař je pomazaný Bohem. Ale o císařovně Theodoře by se dalo říct, že se k moci probojovala z pekla. Z ulice, z arény, ze šaten i z postele. Byla herečka, tanečnice, kurtizána – a nakonec žena, která ovládala impérium jazykem, zlatem a železnou vůlí. Když se narodila, měla být bezvýznamná. Když zemřela, zapsala se do dějin.

Narodila se kolem roku 500 v Konstantinopoli, ve čtvrti, kam se slušné ženy nedívaly ani ve dne. Její otec byl krotitelem medvědů v cirkuse, matka tanečnice. Po jeho smrti se rodina propadla na dno. Theodora měla krásu, která zneklidňovala, a rozum, který se odmítal sklonit. Brzy pochopila, že ženské tělo může být jak zbraň, tak vstupenka k přežití. Hrála, svlékala se, bavila publikum i politiky. Pro muže byla hřích, pro ženy výstraha.

V Sýrii se živila jako kurtizána, v Africe jako společnice úředníků. Byla prohnaná, bystrá, vtipná – a nebezpečně pohotová. Uměla ponížit muže dřív, než ji stihli koupit. Když se vrátila do Konstantinopole, mluvilo se o ní jako o ženě, která dokáže „mluvit i beze slov“. A právě tam ji potkal muž, který změnil její život – Justinián.

Byl to budoucí císař, muž chladný, racionální a posedlý mocí. A přesto se do ní zamiloval tak, že přestal uvažovat logicky. Theodora byla o dvanáct let mladší, s pochybnou minulostí, ale měla něco, co ho odzbrojilo – inteligenci, která se mu vyrovnala. Zákon mu zakazoval vzít si herečku. Tak ho změnil. V roce 525 si ji vzal. A když usedl na trůn, posadil ji vedle sebe. Ne za sebe. Ne pod sebe. Vedle.

O sedm let později stála Konstantinopol v plamenech. Ulice zaplnil řev, davy křičely „Níká!“, vítězství, a spojily se proti císaři. Justinián chtěl uprchnout. Všichni kolem něj se báli. Jen Theodora zůstala klidná. Zahalená v purpuru, s tváří, která neuhnula, pronesla větu, která ji zapsala do dějin: „Královský purpur je nejlepší rubáš.“ Byla to chvíle, kdy se stala skutečnou vládkyní. Zůstali. Povstání bylo krvavě potlačeno a město se znovu klanělo císařovně.

Je ironické, že právě žena, která si kdysi musela tělem vydobýt přežití, se stala nejtvrdší ochránkyní žen v celé Byzanci. Pod jejím vlivem vznikly zákony, které zpřísnily tresty za znásilnění, umožnily ženám dědit a vlastnit majetek, zakázaly obchod s otrokyněmi a otevřely kláštery pro ženy, které chtěly odejít z prostituce. Theodora nebyla světice. Ale byla efektivní.

Byla také politická a nebezpečně náboženská. Podporovala monofyzity – směr křesťanství, který oficiální církev považovala za kacířství – a díky své síti spojenců, špehů a duchovních měla vliv, který přesahoval i samotného císaře. Když Justinián váhal, Theodora rozhodovala.

Její největší nepřítel, historik Prokopios z Kaisareie, o ní napsal Tajnou historii – spis, který ji vykreslil jako démonku, nymfomanku a čarodějnici. Moderní historici v tom vidí spíš pomstu. Ale právě díky těm pomluvám se její jméno nikdy neztratilo.

Theodora zemřela roku 548, pravděpodobně na rakovinu, bylo jí kolem padesáti. Justinián ji přežil o dvě desetiletí, ale už se nikdy neoženil. V Ravenně, na mozaice v chrámu San Vitale, stojí dodnes – vzpřímená, v purpuru, s korunou, pohledem, který se dívá skrz staletí. Nikdo by nepoznal, že tahle žena kdysi tančila nahá v cirkuse.

Byla hříšná, chytrá, krásná a nebezpečná. A právě proto přežila všechny, kdo ji chtěli umlčet.

Zdroje: