Článek
Dneska jsem v práci řešila jeden problém za druhým. Vlastně ani ne „za sebou“, spíš „na sobě“. Během řešení jednoho přišel e-mail s dalším. A dalším. Nabalovalo se to jako kulička od hovnivála. A já? Královna s největší kuličkou široko daleko.
Takové to, kdy se ráno nadechneš a než se stihneš napít kávy, už jsi v první krizovce.
Kolem poledne máš pocit, že by ti měli udělat pamětní desku – „Tady Jana zachránila svět, vyřešila všechny civilizační problémy a zařídila světový mír. Dvakrát.“ Odpoledne už jen čekáš, odkud přiletí další šrapnel. A jediné, co zvládneš, je nekontrolovatelně se tomu smát.
V pět večer jsem měla pocit, že jsem vyřešila všechny problémy světa na dalších tisíc let.
Nikdo mi nepodal medaili. Nepřipravil konfety. Nezahrála fanfára. Ani červený koberec (možná tip pro zlepšení firemní kultury?).
Prostě jsem si vzala tašku, zamkla za sebou a šla domů. S pocitem, že nekráčím, ale pluju. Občas se zastavím a přemýšlím, kde vlastně jsem a jestli jdu správně. Najednou mi ty dva kilometry domů, co chodím každý den, přišly nekonečné.
A tak jsem si naordinovala – jako správný pracovník ve farmacii – vlastní terapii: sklenku vína (dobře, dvě… možná i víc; výhoda – žádné vedlejší účinky) a nový seriál s vetřelcem.
Protože když vidíš, jak mimozemšťan pronásleduje lidi v temném vesmíru, máš dvě možnosti: buď se lekneš, nebo si uvědomíš, že tvůj pracovní den vlastně nebyl tak hrozný. Upřímně – někdy je vetřelec menší horor než notifikace na firemním chatu.
A mezi scénami „boj o život“ jsem si uvědomila, že já vlastně dělám to samé – jen místo chapadel a kyseliny čelím požadavkům, které na mě sypou všichni kolem. Rozdíl je v tom, že já si k tomu můžu otevřít víno.
Nepotřebuji zbraně ani plamenomety. Můj pohled totiž občas vydá za obojí.
Dnes mi navíc přišly poličky a pár věcí na vylepšení naší retro koupelny.
Pěkně jsem je vybalila, uložila do kouta. Suché prádlo položila na židli. Ono nikam neuteče. Poskládám ho zítra. Nebo ho poskládá dcera… prostě maňána.
Jo, a jsem na to hrdá – říkám věci na rovinu a užívám si punkový styl bydlení. Šéfovi nebalím realitu do celofánu. Doma nemám vždy naklizeno. Když se mě zeptá, jak se mám, neodpovím „dobře“. Řeknu „jsem mrtvá, včera jsem koukala na Vetřelce a pila víno“. Protože život je krátký na to hrát divadlo.
Takže pokud jsi dnes zachránil/a svět a nikdo ti nepoděkoval – nalej si něco dobrého, pusť si svého „vetřelce“ (klidně i v podobě romantické komedie) a buď na sebe pyšný/á.
Protože i hrdinové potřebují večer vypnout – třeba v něžné růžové košilce a s Vetřelcem na obrazovce.
