Článek
Když se řekne Japonsko, většina z nás si vybaví samuraje, císaře a chrámové zahrady. Ale dávno předtím, než se země vynořila jako císařství, existovalo království Jamatai – říše mlhy, rituálů a bohů. A v jejím čele stála žena, která se vymykala všem představám o vládci. Himiko. Královna, šamanka a legenda, která se zapsala do čínských kronik – ale z japonských dějin ji vymazali.
Když ženy vládly s pomocí bohů
Bylo to kolem roku 190 n. l. Ostrovy tehdejšího Japonska se zmítaly ve válkách kmenů, vůdci se střídali, krev tekla proudem. Mužští vládci padali jeden po druhém, až se lidé rozhodli: zvolí si ženu. „Jmenovala se Himiko. Zabývala se magií a čarodějnictvím. Okouzlila lid,“ píše čínská Kniha Wei – první zdroj, který o ní ví.
Himiko nebyla panovnicí v tradičním smyslu. Byla mostem mezi lidmi a světem duchů. Nepotřebovala zbraně – měla víru. Byla zbožňována, obávána, nepochopena. Žila uzavřená v pevnosti obklopené tisícem žen, s jediným mužem, který směl vstoupit a tlumočil její rozkazy. Nikdo jiný ji neviděl. Vláda v jejím jménu probíhala skrze rituály, sny a znamení.
Královna, kterou uznala Čína
Zatímco většina světa považovala Japonsko za zemi divochů za mořem, Himiko udělala něco nevídaného – otevřela diplomatické vztahy s Čínou. Roku 238 vyslala do říše Wei poselstvo s dary: otroky, látky a zrcadla. Čínský císař jí odpověděl dopisem: „Tímto jmenujeme Himiko, královnu Wa, přítelkyni Wei.“ A přiložil zlatou pečeť s purpurovou stuhou – symbol uznání, že právě ona je legitimní vládkyní všech japonských ostrovů. Zrcadla, která tehdy dostala, se v Japonsku stala posvátným symbolem – a podle legendy právě jedno z nich později přechází do svatyně bohyně Amaterasu.
Ticho a moc
Himiko vládla víc než půl století. Nevedla války, sjednocovala kmeny. Dokázala proměnit náboženský respekt v politickou autoritu. Mluvila skrze sny, znamení a obřady. Lidé jí věřili, protože přinášela klid.
Její bratr zastával světskou moc – ale Himiko byla srdcem říše. Duchovní osa, bez níž by se Japonsko rozpadlo. Podle čínských pramenů ji obklopovalo více než sto menších království, která se jí podřídila. A přesto – o jejím životě víme jen z několika řádků. Japonci sami o ní mlčí. Ne proto, že by na ni zapomněli. Ale proto, že ženská moc se nehodila do kronik psaných muži.
Smrt a hrobka, kterou nesmí nikdo otevřít
Himiko zemřela kolem roku 248. Její lid postavil mohylu „více než sto kroků v průměru“ – první velký kofun, předchůdce císařských hrobek. Sto služebnic ji podle zvyku následovalo do hrobu. Dnes se vědci domnívají, že tím místem je Hashihaka Kofun poblíž Nary – obrovská mohyla ve tvaru klíčové dírky. Japonci ji ale nikdy neotevřeli. Je oficiálně majetkem císařské rodiny, a tak zůstává uzavřená – jako ticho kolem jména Himiko.
Vymazaná žena
Proč o ní japonské kroniky mlčí? Když se v 8. století psaly první oficiální dějiny (Kódžiki a Nihonšoki), vládnoucí elity se snažily přiblížit čínskému ideálu patriarchálního císařství. Žena, která vládla sama, bez manžela, skrze víru a magii, byla nepohodlná. Její obraz se rozplynul – a místo něj se objevila nová legenda: císařovna Džingú, která má s Himiko nápadně podobný příběh, jen očištěný o „čarodějnictví“. Himiko se tak stala jednou z prvních žen, které byly z dějin úmyslně vymazány.
Stín, který přetrval
Ironií je, že právě dnes – v době, kdy Japonsko zůstává patriarchální společností – je Himiko všude. Její jméno nese vlak, loď i anime postava. Objevuje se v komiksech, videohrách i feministických esejích. Zároveň je i nedokončenou otázkou: byla skutečná? Byla to kněžka, královna nebo symbol? Archeologové se hádají, historici pochybují – ale legenda přežívá.
Himiko není jen japonská varianta Kleopatry. Je symbolem ženské moci zrozené z duchovna, ne z meče. Vládla světu, který se bál chaosu – a ten chaos zkrotila vírou. A i když z jejího jména zůstala jen ozvěna v kameni, dodnes platí jedno: některé ženy se nemusí vidět, aby vládly. Stačí, že o nich šeptají dějiny.
Zdroje:
