Životická tragédie: odplata na civilistech

Životická tragédie byla násilná akce nacistů, která se odehrála 6. srpna 1944 v obci Životice na Těšínsku. Během několika hodin bylo bez jakéhokoli soudu zastřeleno 36 mužů – 28 Poláků a 8 Čechů. Další desítky lidí byly zatčeny a odvezeny do koncentračních táborů, odkud se většina z nich nikdy nevrátila. Celá akce byla odplatou za přestřelku mezi partyzány a příslušníky gestapa, k níž došlo o dva dny dříve. Nešlo o zkrat nebo nekontrolovaný výbuch násilí. Bylo to vědomé rozhodnutí potrestat civilní obyvatele za čin, se kterým neměli nic společného, a ukázat ostatním, co se stane, pokud se postaví na odpor.

To, co se v Životicích stalo, nebyla náhoda ani izolovaná událost. Vyrůstalo to z konkrétních politických kroků a způsobu, jakým nacistická správa s lidmi na tomto území zacházela. Násilí zde nebylo výjimkou, ale nástrojem moci. Aby bylo možné pochopit, proč mohlo dojít k tak rychlé a brutální akci, je nutné vrátit se o několik let zpět a podívat se na situaci, v níž Těšínsko tehdy žilo.

Těšínsko patřilo k nejproblematičtějším oblastem meziválečného Československa. Národnostně smíšené území bylo po mnichovské dohodě v roce 1938 nejprve obsazeno Polskem, které zde vládlo deset měsíců. Po německém útoku na Polsko v září 1939 se celé Těšínsko stalo součástí Třetí říše a bylo začleněno do nacistické správy.

Nacisté zde neusilovali o hromadné vyhlazení ani vysídlení obyvatel. Cílem bylo udržet pracovní sílu a postupně ji poněmčit. Hlavním nástrojem se stala takzvaná volkslista, tedy povinné přihlašování k německé národnosti. Přihlášení přinášelo výhody, odmítnutí naopak zhoršení životních podmínek a větší riziko postihů.

Tento systém dlouhodobě rozkládal místní vztahy, podporoval udávání a osobní msty a zasahoval celé rodiny. V takovém prostředí se násilí snadno měnilo v kolektivní trest.

Odpoledne 4. srpna 1944 dorazila do Životic vyšetřovací skupina těšínského gestapa. Oficiálním důvodem jejich přítomnosti bylo podezření z krádeží potravin, neoficiálně sledování partyzánské činnosti v oblasti. Večer se příslušníci gestapa nacházeli v hostinci Izydora Mokrosze, kde podle svědectví zůstali delší dobu, pili alkohol a neprováděli žádné úřední úkony.

Partyzánská skupina Armia Krajowa, která v oblasti působila a o přítomnosti gestapa věděla, hostinec obklíčila a zahájila útok. Přestřelka trvala téměř dvě hodiny. Na místě zahynuli tři příslušníci gestapa, jeden partyzán a hostinský Izydor Mokrosz. Útočníci se poté stáhli. Přestože šlo o ozbrojený útok na bezpečnostní složky, gestapo se nepokusilo o standardní pátrání po pachatelích. Rozhodnutí o odvetě padlo velmi rychle a směřovalo jinam.

Už následující den po přestřelce zahájil velitel těšínského gestapa vyšetřování, které od počátku nesměřovalo k dopadení partyzánů. Ti byli mimo dosah a jejich hledání by znamenalo čas a riziko dalšího odporu. Rozhodnutí proto směřovalo k rychlému a viditelnému trestu, který měl místním obyvatelům ukázat, jakou cenu má i domnělá spolupráce s odbojem. Nešlo o spravedlnost ani o zjišťování konkrétní viny, ale o demonstraci moci.

Volba padla na Životice a částečně i na okolní obce. Oblast byla dlouhodobě považována za „nespolehlivou“, národnostně smíšenou a obtížně kontrolovatelnou. Existovaly zde záznamy o odmítání volkslisty i o kontaktech s polským odbojem. Gestapo navíc disponovalo místními informacemi, ať už z úředních seznamů nebo od konfidentů, což umožnilo rychle vytipovat domácnosti bez německého státního statusu. To, kdo se přepadení skutečně účastnil, nebylo podstatné. Rozhodující byla národnost, a především zápis ve volkslistě.

Do příprav se promítly i méně oficiální vlivy. Svědectví naznačují, že roli sehrály osobní zášti, staré spory a udání z předchozích let. Rozhodnutí o trestu tak nebylo jedním jasným rozkazem, ale směsí ideologie, úřední rutiny a lidské malosti.

Takový postup odpovídal nacistickému způsobu vládnutí, v němž vina nebyla osobní záležitostí, ale prostředkem k ovládání celých komunit. Cílem nebylo potrestat viníky, ale vytvořit strach, který přesáhne samotnou akci.

Jednotky gestapa a německých četníků vstoupily do Životic brzy ráno, ještě před šestou hodinou. Obec byla obklíčena tiše, bez výstřelů a bez vyhlášení poplachu. Vjezdy a výjezdy byly obsazeny, ale běžný život zatím působil nerušeně. Většina obyvatel ještě spala, jiní se teprve chystali na nedělní ráno. První chvíle zásahu nepůsobily výjimečně – nešlo o chaotickou razii, ale o chladně připravenou akci, která měla působit zdánlivě „úředně“.

Zásah probíhal systematicky, dům po domu. Muži byli vyváděni ven jednotlivě nebo v malých skupinách, často ještě v pracovním oblečení, bez možnosti cokoliv si vzít s sebou. Nikdo nebyl spoután ani bit, což u řady lidí vyvolávalo dojem, že jde o běžnou kontrolu nebo krátké zadržení. Každý byl vyzván k předložení dokladu o zápisu do volkslisty. Ti, kteří jej neměli, byli označeni k takzvanému výslechu. Slovo „vý­slech“ se opakovalo často a záměrně – mělo uklidnit, oddálit paniku a zabránit odporu. Žádný výslech se však nikdy nekonal.

Zadržení nebyli shromažďováni na jednom místě ani odváženi na úřady. Byli odváděni jen několik desítek metrů od domů, ke stodolám, k plotům, na okraje lesa nebo za zahrady, kam nebylo přímo vidět z cesty. Tam zaznívaly výstřely. Střelba nebyla souvislá, ale rozptýlená v čase i prostoru. Jednotlivé rány přicházely v nepravidelných intervalech, oddělené tichem, které se nad obcí znovu a znovu zavíralo. Lidé doma slyšeli výstřel, pak dlouho nic, pak další. Nikdo nevěděl, kolik jich už je mrtvých a kolik ještě přijde na řadu.

Akce trvala několik hodin a počet mrtvých narůstal postupně. Gestapo nemělo pevný seznam obětí. Kritéria byla uplatňována nahodile a v průběhu akce se měnila. Někteří muži, kteří splňovali podmínky pro výjimku nebo nebyli trvalými obyvateli obce, byli zastřeleni. Jiní unikli jen proto, že v danou chvíli nebyli doma. Podle svědectví sehrály roli alkohol u některých příslušníků zásahu, osobní msty i staré sousedské spory. Smrt nebyla výsledkem jednoho centrálního rozkazu, ale řetězce dílčích rozhodnutí, která se během několika hodin navzájem posilovala.

Mezi zastřelenými byl i dvaačtyřicetiletý Josef Duda, český rolník a otec pěti dětí. Ráno 6. srpna byl doma. Původně měl odjet s koňmi do lesa, ale zůstal. K domu přišli dva příslušníci gestapa a jeden německý četník. Josef byl vyveden ven a odveden směrem k lesíku nedaleko chalupy. Rodina vyšla za nimi.

U lesa byl střelen zezadu do hlavy. Když se zhroutil, jeden z Němců k němu přistoupil a vystřelil ještě jednou, aby měl jistotu, že je mrtvý. Tělo zůstalo ležet na místě. Rodina se k němu nemohla přiblížit. Po válce vzpomínal jeho syn, že po otcově smrti převzala odpovědnost za rodinu matka a nejstarší sestra. Děti začaly pracovat velmi brzy. Dětství skončilo během jednoho rána.

Podle poválečných svědectví a výpovědí shromážděných při vyšetřování událostí v Životicích se v několika případech ukázalo, že výběr obětí nebyl dán pouze absencí zápisu ve volkslistě. Jeden z doložených případů se týkal muže, který měl dlouhodobý spor se sousedem ještě z předválečných let, týkající se majetku a hranic pozemků. Tento spor nebyl nikdy oficiálně vyřešen a po nástupu okupace se přenesl do nových poměrů.

Dotyčný soused měl během okupace kontakty na místní německé úřady a podle svědectví měl gestapu upozornit na to, že jeho protivník není zapsán ve volkslistě a je „politicky nespolehlivý“. Přestože tento muž nebyl členem odboje ani se nepodílel na přepadení gestapa, byl během ranní akce 6. srpna vyveden z domu a zastřelen. Jiní muži z okolních domů, kteří se nacházeli ve stejné situaci z hlediska správního postavení, přežili jen proto, že na ně nikdo konkrétně neukázal.

Historikové upozorňují, že podobných případů bylo pravděpodobně více, ale jen část z nich se podařilo zpětně doložit. Atmosféra strachu, chaosu a alkoholu během zásahu umožnila, aby se staré osobní spory, závisti a udání promítly do rozhodování o životě a smrti. Nacistický systém k tomu vytvořil podmínky a dal lidem do rukou moc, ale často to byl právě místní spor nebo osobní nenávist, kdo rozhodl o tom, že někdo zemřel.

Těla zastřelených byla ještě téhož dne naložena a odvezena do Orlové, kde byla pohřbena do společného hrobu na židovském hřbitově. Pohřeb proběhl bez účasti rodin, bez obřadu a bez jakéhokoli označení. Těla byla zasypána vápnem, aby se urychlil rozklad a znemožnila pozdější identifikace, a hrob byl následně zamaskován. Rodinám obětí nebylo sděleno, kam byli jejich blízcí odvezeni ani kde byli pohřbeni. Po celé týdny tak žily v nejistotě, bez možnosti rozloučení a bez jistoty, zda jsou jejich muži skutečně mrtví.

Zároveň s popravami pokračovalo zatýkání dalších osob, především příbuzných, známých a lidí podezřelých z jakéhokoli kontaktu s odbojem. Přibližně 31 lidí bylo odvlečeno do koncentračních táborů a věznic, nejčastěji do Osvětimi a do věznice v Myslovicích. Podmínky, v nichž byli drženi, znamenaly pro většinu z nich prakticky rozsudek smrti. Z této skupiny se po válce vrátili pouze čtyři lidé, často ve velmi špatném zdravotním stavu.

Německé úřady se současně snažily celou událost administrativně zakrýt. Příbuzným byly vydány úmrtní listy, v nichž jako příčina smrti figurovalo nejčastěji srdeční selhání, mrtvice nebo náhlá slabost. O střelbě, zatčení ani zásahu bezpečnostních složek se v dokumentech neobjevila žádná zmínka. V oficiálních záznamech tak masová vražda prakticky neexistovala.

Po válce sice došlo k vyšetřování životické tragédie, ale pouze částečnému. Někteří nižší vykonavatelé byli vyslýcháni a jednotliví místní kolaboranti krátce zadrženi, klíčoví organizátoři a velitelé akce však potrestáni nebyli. Odpovědnost se rozpadla mezi jednotlivé úřady, velení a poválečný zmatek. Životická tragédie se tak zařadila mezi případy, kdy byl zločin zdokumentován, ale spravedlnost nikdy skutečně nenastala.

Životická tragédie tak zůstala jedním z příkladů nacistické represivní politiky, v níž bylo možné během několika hodin zlikvidovat desítky lidských životů bez soudu, bez viny a bez následků pro ty, kteří o smrti rozhodovali.

Zdroj: