Zkažené zuby, jedovatý make-up a tajné vztahy: Alžběta I.

Alžběta I., druhorozená dcera Jindřicha VIII., patří k nejznámějším panovnicím britské historie. Její život i vláda jsou dodnes opředené řadou nejasností, polopravd a spekulací. Sama o sobě tvrdila, že je provdaná za Anglii, a tento postoj jí umožnil držet si moc bez nutnosti uzavření manželství. Její vláda byla úspěšná a stabilní, a právě proto se její období označuje jako zlatý věk.

Na první pohled působila výrazně. Byla vysoká a štíhlá, spíše androgynní postavy. Měla pěkný obličej lemovaný dlouhými, vlnitými zrzavými vlasy. Oči měla malé a klidné, nos mírně zahnutý a ústa úzká. Méně nápadné byly její zuby. Postupně zničené, z velké části chybějící, a ty, které jí zůstaly, byly zčernalé.

Po smrti Jindřicha VIII. se o mladou Alžbětu postarala jeho poslední manželka Kateřina Parrová. Ta se brzy znovu provdala za Thomase Seymoura. Alžběta tak vyrůstala v jeho domácnosti, která se však neukázala jako bezpečné prostředí.

Seymour si k dospívající Alžbětě začal dovolovat víc, než bylo přijatelné. Opakovaně ji navštěvoval v jejích soukromých komnatách, což vyvolávalo napětí i obavy v jejím okolí. Situace byla natolik citlivá, že ji Kateřina Parrová musela řešit, i když bez zásadního výsledku.

Po Kateřinině smrti se Seymour pokusil svůj vztah s Alžbětou posunout dál a uvažoval o sňatku. Pro královskou radu to ale nebyla osobní záležitost, nýbrž politický problém. Obávala se, že by si tím mohl otevřít cestu k moci. Seymour byl nakonec obviněn z velezrady a popraven.

Alžběta mluvila ostře, nebrala si servítky a její projev měl daleko k dvorské uhlazenosti, jakou bychom od panovnice čekali. Vedle toho ji dlouhodobě trápil silný zápach z úst, který se snažila řešit s pomocí lékaře. Ten jí doporučil jíst více sladkého, aby si osladila dech. Rada, která její stav jen zhoršila.

Zvýšená konzumace cukru vedla k rychlému zhoršení chrupu. Zuby se jí kazily, postupně vypadávaly a ty, které jí zůstaly, byly ve špatném stavu. Aby si zachovala plnější tvar tváře, vycpávala si mezery kousky látky. To se podepsalo i na její řeči – mluvila méně srozumitelně a šišlala.

Kolem pětačtyřicátého roku života už trpěla bolestmi prakticky neustále, ve dne i v noci. Přesto odmítala jakýkoli zákrok. Strach ze zubaře byl silnější než bolest. Biskup John Aylmer si dokonce nechal před ní vytrhnout zub, aby jí ukázal, že zákrok lze vydržet, a to i přesto, že sám už v té době měl jen minimum vlastních zubů. Ani to ji ale nepřimělo změnit názor.

Ve volném čase nosila jednoduché a pohodlné šaty, ve kterých upřednostňovala praktičnost před okázalostí. Nebylo výjimkou, že v nich zůstala i tři dny.

Jakmile ale vystupovala na veřejnosti, přizpůsobila tomu i svůj vzhled. Oblékala se do nákladných, rozměrných šatů z drahých látek, často bohatě zdobených. Oděv byl součástí reprezentace a měl jasně ukazovat její postavení i moc.

Barvy přitom nebyly volené náhodně. I oblečení podléhalo pravidlům – služebnictvo smělo nosit pouze určité odstíny, které odpovídaly jejich postavení. Sama Alžběta měla nejraději bílou a černou, ale nevyhýbala se ani žluté, zelené, rudé nebo modré. Oblečení tak nebylo jen otázkou vkusu, ale i jasným signálem postavení.

Otázka, zda byla Alžběta panna, zůstává nezodpovězená. Přestože měla dlouhodobé a blízké vztahy s muži, opakovaně se objevují teorie, že trpěla vaginismem – tedy stavem, při němž dochází k mimovolnému stažení svalů pánevního dna, což pohlavní styk znemožňuje nebo výrazně ztěžuje bolestí.

Jeden z mužů, se kterým měla blízký vztah, se oženil a založil rodinu s jinou ženou, přesto se ke královně dál vracel a udržoval s ní kontakt. Když se o tom Alžběta dozvěděla byla zraněná a rozzlobená. Je pravděpodobné, že k jeho sňatku vedly důvody, které vyšly najevo až později.

Když se připravoval její sňatek s vévodou z Anjou, podstoupila Alžběta vyšetření několika lékaři. Krátce poté byl celý plán zrušen, aniž by byl veřejně vysvětlen důvod. Až po její smrti se objevily informace, že měla vrozenou překážku, která jí měla znemožňovat pohlavní styk. Podle tehdejších zpráv šlo o stav, který bylo možné řešit chirurgicky. Zákrok se však nikdy neuskutečnil, protože lékař, který ho měl provést, zemřel. Alžběta tak zůstala bez manžela i bezdětná. Sama sebe označila za panenskou královnu a trvala na tom, aby její tělo po smrti nebylo nijak zkoumáno.

Přestože si Alžběta pečlivě hlídala odstup a jen málokoho si k sobě skutečně pustila, blízkým vztahům se úplně nevyhnula. Nejčastěji je zmiňován Robert Dudley, který patřil k jejímu nejbližšímu okruhu a měl u ní výjimečné postavení po dlouhá léta. Právě s ním se pojí spekulace, že jejich vztah mohl být hlubší, než bylo na veřejnosti přiznáno, a že spolu mohli mít dítě. Nic z toho se ale nikdy nepodařilo spolehlivě doložit.

Příběh nabral konkrétnější podobu v roce 1587, kdy se v Madridu objevil mladý muž jménem Artur. Tvrdil, že je synem Alžběty a Dudleyho. Podle jeho slov byl vychován mimo dvůr a o svém původu se dozvěděl o několik let dříve. Jeho tvrzení sice vyvolalo pozornost, ale chyběly důkazy, které by ho potvrdily.

Přesto se objevovaly okolnosti, které podobné spekulace přiživovaly. Mluvilo se například o neobvyklém otékání Alžběty v určitém období, které by mohlo odpovídat těhotenství. Zároveň se zmiňovala i náhlá a dodnes ne zcela vysvětlená smrt Dudleyho manželky, která by v případě jejího úmrtí odstranila překážku případnému sňatku.

Vedle toho se šířily i další, ještě citlivější zvěsti. Některé naznačovaly, že v mládí mohla mít nevhodný vztah se svým nevlastním otcem. Ani tato tvrzení se nikdy nepotvrdila. Přesto všechno zůstávají tyto příběhy součástí obrazu jejího života, který ani po staletích není zcela jednoznačný.

Její vzhled byl výrazný a pečlivě vytvářený, ale měl vysokou cenu. Základem byl benátský cerus, směs bílého olova a octa, kterou si pravidelně nanášela na obličej, krk i ňadra. Bledá pleť byla tehdy znakem postavení a urozenosti, zároveň si tím zakrývala jizvy po neštovicích. Dlouhodobé používání této směsi ale vedlo k poškození kůže i postupné otravě organismu.

Pleť po odlíčení působila šedě, byla oslabená a vrásčitá. Aby tento stav zakryla, nanášela další vrstvy líčidel, čímž se celý problém ještě prohluboval. Odličování navíc neprobíhalo denně, ale přibližně jednou týdně, takže se jednotlivé vrstvy na kůži hromadily, působily delší dobu a vytvořili efekt masky.

Další úpravy vzhledu byly stejně zatěžující. Oči si rozšiřovala kapkami s rulíkem, aby dosáhla výraznějšího pohledu, a obočí si nechávala kreslit vysoko klenuté podle tehdejší módy. Rty si barvila cinibarem, minerálem obsahujícím rtuť, která má prokazatelně negativní vliv na paměť, psychiku i celkové zdraví.

Postupně se začaly objevovat i další následky. Docházelo k vypadávání vlasů, které řešila nošením paruk, často upravovaných stejnými látkami. Právě dlouhodobému působení rtuti se přisuzuje i zhoršení její psychiky v závěru života.

Na konci života už odmítala mít v místnostech zrcadla. Vedle viditelných fyzických problémů se zhoršoval i její psychický stav, objevovaly se poruchy myšlení a stavy zmatenosti.

Závěr jejího života byl spojený s výrazným zhoršením zdravotního stavu. Trpěla silnou únavou, depresemi, ztrátou vlasů i zvětšenými uzlinami na krku. Přidaly se dlouhodobé zažívací potíže, průjmy a nechutenství. Postupně slábla fyzicky i psychicky.

Zemřela 24. března 1603 v ranních hodinách. Ještě před smrtí si výslovně nepřála pitvu ani zásahy do těla spojené s balzamováním. Podle její vůle mělo být tělo pouze oblečeno a ošetřeno vonnými látkami.

Po jejím úmrtí držely dvorní dámy u rakve střídavě stráž. Během jedné z nich se z rakve ozvalo hlasité puknutí. Následně se začal šířit silný zápach. Tělo, ve kterém se nahromadily plyny, nevydrželo tlak a prasklo.

Tak skončil život jedné z nejvýznamnějších panovnic své doby.

Zdroje: