Ztracená kolonie Roanoke: záhada, která trvá už více než 400 let

Příběh kolonie Roanoke patří k nejstarším a zároveň nejznámějším nevyřešeným záhadám americké historie. Anglická osada založená koncem 16. století na pobřeží dnešní Severní Karolíny zmizela beze stopy. Po více než čtyřech stoletích historici, archeologové i genetici stále hledají odpověď na jednoduchou otázku: co se stalo se 115 lidmi, kteří se rozhodli začít nový život v Novém světě?

Na konci 16. století se evropské mocnosti snažily získat oporu v Novém světě. Španělsko už v Americe vybudovalo rozsáhlé koloniální impérium a Anglie se pokoušela jeho vliv vyvážit. Roku 1584 proto královna Alžběta I. udělila šlechtici Walteru Raleighovi právo zakládat anglické kolonie v Severní Americe.

Průzkumné výpravy zamířily k pobřeží dnešní Severní Karolíny, k řetězci ostrovů známému jako Outer Banks. Jedním z nich byl ostrov Roanoke.

V roce 1585 zde vznikla první anglická osada pod vedením guvernéra Ralpha Lanea. Kvůli nedostatku zásob a konfliktům s místními kmeny však dlouho nevydržela a byla opuštěna. Angličané se ale nevzdali – o dva roky později vyslali do stejné oblasti novou skupinu kolonistů.

V létě roku 1587 dorazilo na ostrov Roanoke přibližně 115 anglických osadníků. Tentokrát nešlo o vojenskou výpravu ani průzkumníky. Na lodích připluly celé rodiny – muži, ženy i děti. Cílem bylo vytvořit trvalou kolonii, která by dokázala v Americe přežít.

Guvernérem se stal John White, zkušený kartograf, malíř a účastník předchozích výprav. Kolonisté začali stavět domy a pokoušeli se hospodařit. Podmínky však nebyly jednoduché. Ostrov nabízel jen omezené zdroje a vztahy s některými domorodými kmeny byly napjaté.

Přesto měl začátek kolonie i symbolický moment naděje. 18. srpna 1587 se narodila Virginia Dareová – první anglické dítě narozené na území Severní Ameriky. Byla vnučkou guvernéra Johna Whitea a její narození kolonisté vnímali jako znamení, že nová osada má budoucnost.

Kolonii brzy začaly trápit nedostatečné zásoby potravin. Osadníci si nedokázali zajistit dostatek zdrojů a potřebovali pomoc z Anglie. Přesvědčili proto Johna Whitea, aby se vydal zpět přes Atlantik a přivezl zásoby i další podporu. White souhlasil, i když věděl, že odplouvá od své dcery i malé vnučky.

Plán byl jednoduchý: vrátit se během několika měsíců s potravinami, nářadím a novými osadníky. Jenže právě v té době vypukla mezi Anglií a Španělskem otevřená válka. Královna Alžběta I. nechala zabavit téměř všechny dostupné lodě pro obranu země proti španělské armádě. White tak neměl možnost se vrátit. Do Ameriky se nakonec vrátil až po třech letech.

V srpnu 1590 se John White konečně vrátil na ostrov Roanoke. Místo očekávaného shledání ho však přivítalo ticho. Osada byla opuštěná. Domy sice stály, ale byly částečně rozebrané. Nikde nebyly žádné známky boje, žádné hroby ani lidské ostatky. Sto patnáct kolonistů, včetně Whiteovy dcery a malé vnučky, zmizelo.

Jedinou stopou bylo slovo „CROATOAN“, vyryté do dřevěné palisády. White věděl, že Croatoan je název nedalekého ostrova i domorodého kmene, který tam žil. Kolonisté s Croatoany udržovali relativně dobré vztahy, a White proto usoudil, že se osadníci mohli přesunout právě tam. Bouře však zabránily jeho výpravě pokračovat dál, takže tuto možnost nikdy nedokázal ověřit. Osadě na Roanoke se brzy začalo říkat Ztracená kolonie.

John White byl nejen guvernérem kolonie, ale také kartografem a malířem, který se účastnil už dřívějších výprav do Ameriky. Dochovaly se jeho kresby a mapy zachycující krajinu i život domorodých obyvatel na pobřeží dnešní Severní Karolíny. Po návratu z Roanoke se ještě pokoušel získat podporu pro další pátrání po kolonistech, ale žádná výprava už nevyplula. Zemřel, aniž by se kdy dozvěděl, co se s jeho rodinou a ostatními osadníky stalo.

Od 17. století se objevila celá řada vysvětlení, co se s kolonisty mohlo stát. Některá vycházejí z historických pramenů a dobových svědectví, jiná jsou spíše spekulacemi nebo pozdějšími představami.

Jedna z nejstarších teorií předpokládala, že kolonisty vyvraždili domorodí obyvatelé. Napětí mezi Angličany a některými kmeny skutečně existovalo a už dříve došlo k násilným střetům. Přesto se nikdy nepodařilo najít žádné přímé důkazy o masakru – žádné hroby, zbraně ani jiné stopy, které by takovou událost potvrzovaly.

Další možností byl zásah Španělů. Španělská kolonie ve městě St. Augustine na Floridě měla za úkol sledovat anglické pokusy o osídlení a v případě potřeby je zlikvidovat. Anglická přítomnost v oblasti byla pro Španělsko politickou i vojenskou hrozbou. Dochované španělské archivní dokumenty však žádný útok na Roanoke nezmiňují.

Objevila se také hypotéza, že se kolonisté pokusili vrátit do Anglie vlastní lodí. K dispozici měli malou plachetnici zvanou pinnace, která sloužila především k pobřežní plavbě. Pro přeplutí Atlantiku však byla příliš malá a většina kolonistů navíc neměla námořní zkušenosti. Plavba přes oceán v takových podmínkách by byla mimořádně riskantní, a proto je tato teorie dnes považována za velmi nepravděpodobnou.

Moderní výzkumy ukazují, že oblast v letech 1587–1589 zasáhlo mimořádně silné sucho. Analýza letokruhů stromů totiž naznačuje, že šlo o jedno z nejsušších období za posledních zhruba osm set let. Takové klimatické podmínky musely mít výrazný dopad na místní prostředí i na možnosti obživy.

Sucho výrazně poškodilo úrodu kukuřice, která byla hlavním zdrojem potravy jak pro místní domorodé obyvatele, tak pro anglické kolonisty. Nedostatek potravin tak mohl být jedním z hlavních důvodů, proč se osadníci rozhodli kolonii opustit a hledat vhodnější místo k životu v okolí.

Tomu odpovídá i stav, v jakém White opuštěnou osadu našel. Domy nebyly zničené ani vypálené, ale částečně rozebrané. Mnohé konstrukce zřejmě kolonisté využili při přesunu jinam. Spíše než o náhlý útěk nebo násilné přepadení tak šlo pravděpodobně o plánované opuštění kolonie.

Nápis „Croatoan“ dlouho zůstával jediným konkrétním vodítkem. Croatoané byli domorodý kmen žijící na ostrově, který se dnes nazývá Hatteras. S Angličany měli relativně dobré vztahy a jeden z jejich členů, Manteo, dokonce působil jako tlumočník mezi kolonisty a místními obyvateli.

Archeologické výzkumy na Hatterasu v posledních desetiletích skutečně přinesly zajímavé nálezy. Byly zde objeveny předměty z konce 16. století evropského původu – například německá keramika, část rukojeti rapíru nebo norimberská mince. Některé z těchto artefaktů jsou podobné předmětům nalezeným i na Roanoke. To vedlo část historiků k domněnce, že alespoň část kolonistů mohla mezi Croatoany skutečně žít.

Další zajímavé vodítko se objevilo až v roce 2012. Badatelé tehdy znovu zkoumali mapu oblasti, kterou v 16. století vytvořil John White. Originál mapy je uložen v Britském muzeu a při jejím podrobnějším studiu si odborníci všimli dvou míst, která byla překryta malými papírovými záplatami.

Pomocí moderních zobrazovacích technologií se podařilo zjistit, že pod jednou z těchto záplat je zakreslený symbol pevnosti. Nachází se v oblasti soutoku řek Roanoke a Chowan, přibližně 80 kilometrů ve vnitrozemí od ostrova Roanoke.

Archeologové se proto zaměřili právě na tuto lokalitu, která dnes bývá označována jako „Site X“. Při průzkumu zde našli fragmenty anglické keramiky a další drobné předměty ze stejného období. Nálezy sice samy o sobě nedokazují, že šlo o místo, kam se kolonisté skutečně přesunuli, ale naznačují, že alespoň část z nich mohla po opuštění Roanoke zamířit na pevninu a pokusit se usadit dál ve vnitrozemí.

Podle některých historiků se kolonisté po opuštění Roanoke pravděpodobně rozdělili do několika menších skupin. Jedna část mohla zamířit na ostrov Croatoan, kde měli Angličané relativně dobré vztahy s místním kmenem. Jiní se zřejmě vydali na pevninu a dál do vnitrozemí, například k indiánským komunitám žijícím podél řeky Chowan.

Takové rozdělení by dávalo smysl i z praktického hlediska. Více než stovku lidí by jeden domorodý kmen jen těžko dokázal dlouhodobě uživit. Pokud se však kolonisté rozdělili do menších skupin, mohli se snáze začlenit mezi různé komunity a postupně se přizpůsobit místním podmínkám.

Podobné případy asimilace nebyly v rané historii evropských kolonií v Americe nijak výjimečné. Evropané se někdy připojovali k domorodým kmenům, přijímali jejich způsob života a během jedné či dvou generací splynuli s místní populací.

V roce 2005 vznikl projekt Lost Colony DNA, jehož cílem bylo zjistit, zda potomci některých domorodých komunit nesou genetickou stopu anglických kolonistů z Roanoke. Vědci se snažili porovnat genetické vzorky současných obyvatel oblasti s údaji o rodinách, které v kolonii žily.

Výzkum se zaměřil například na kmen Lumbee v Severní Karolíně. V této komunitě se totiž dodnes objevují příjmení shodná se jmény kolonistů z Roanoke, například Dare, Cooper nebo Harvie. To vyvolalo domněnku, že by potomci ztracených osadníků mohli být součástí místní populace.

Ani po letech testování se však nepodařilo najít jednoznačný důkaz. Po více než čtyřech stoletích se genetické linie promíchaly v mnoha různých komunitách a původní záznamy o rodokmenech jsou navíc často neúplné nebo zcela chybějí. Identifikovat jasnou genetickou stopu ztracených kolonistů je proto velmi obtížné.

Kolonie Roanoke sice zmizela z historických záznamů už na konci 16. století, její příběh ale nezmizel. Postupně se stal součástí americké historické paměti i populární kultury. V 19. století jej znovu připomněl historik George Bancroft ve svých Dějinách Spojených států, kde zdůraznil zejména osud Virginie Dareové – prvního anglického dítěte narozeného v Americe.

Ve 20. století se motiv ztracené kolonie začal objevovat také v literatuře, filmu a televizních seriálech. Zvláštní pozornost přitahovalo především tajemné slovo „Croatoan“, které se postupně stalo oblíbeným motivem v různých fikčních příbězích, často s mysteriózním nebo hororovým nádechem.

Historický význam Roanoke je však širší než samotná záhada. Šlo o jeden z prvních pokusů Anglie vytvořit trvalou kolonii v Severní Americe – pokus, který nakonec selhal. Teprve o dvě desetiletí později se Angličanům podařilo založit kolonii Jamestown ve Virginii. Ta už přežila a stala se základem pozdějšího anglického osídlení na americkém kontinentu.

Ani po více než čtyřech stech letech neexistuje jednoznačná odpověď na otázku, co se s obyvateli Roanoke stalo. Archeologický výzkum, studium historických pramenů i genetické analýzy přinesly několik zajímavých stop, žádná z nich ale zatím neposkytuje definitivní vysvětlení.

Nejpravděpodobnější scénář dnes počítá s tím, že kolonisté ostrov postupně opustili a rozdělili se do menších skupin. Někteří mohli odejít na ostrov Croatoan, jiní se vydali do vnitrozemí a postupně splynuli s místními domorodými komunitami. Jisté je pouze to, že kolonisté z Roanoke nezmizeli náhle ani beze stopy. Stopy existují – jen zatím nedávají dohromady jeden jasný příběh.

Právě proto zůstává Roanoke dodnes jednou z nejznámějších a nejdiskutovanějších záhad rané americké historie.

Zdroje: