Článek
Gestapo vzniklo jako tajná státní policie nacistického Německa a v protektorátu bylo jedním z hlavních nástrojů okupačního teroru. StB se po únoru 1948 stala politickou policií komunistického Československa. V obou případech nešlo o běžnou kriminální policii. Hlavním úkolem bylo vyhledávat skutečné i domnělé nepřátele režimu a předcházet činnosti, kterou moc považovala za nebezpečnou.
Podobnost je vidět hlavně v metodách. Obě složky budovaly sítě informátorů, sledovaly osoby a jejich kontakty, prováděly domovní prohlídky a při výsleších se snažily získat další jména. Důležitá byla práce se strachem. Člověk často nevěděl, zda informace předal soused, kolega nebo někdo z přátel.
Rozsah a postavení obou institucí se ale výrazně lišily. Gestapo působilo jako součást nacistického aparátu v okupované zemi, kde neexistovala ochrana občana před jeho rozhodnutím. ÚSTR letos připomněl novou rozsáhlou monografii Jana Vajskebra a Jana Zumra, která sleduje 207 vysoce postavených představitelů gestapa působících v českých zemích mezi lety 1939 a 1945. Historici jej popisují jako konkrétně vystavěný represivní systém, nikoli jako anonymní instituci.
Gestapo mohlo rozhodovat o životě
Největší rozdíl spočíval v míře násilí a pravomocích. Gestapo mohlo odpůrce nacistického režimu poslat do vězení či koncentračního tábora a podílelo se na popravách bez běžného soudního řízení. Český rozhlas letos připomněl pojem Sonderbehandlung, tedy „zvláštní zacházení“, používaný pro popravy bez soudního rozsudku.
Dobře je to vidět na Malé pevnosti Terezín, kam gestapo posílalo odpůrce režimu. Podle historiků zde zahynulo kolem tří tisíc vězňů. Tato moc byla součástí širšího nacistického systému rasové perzekuce, deportací a vyhlazování. Právě zde není možné mezi gestapo a StB položit rovnítko: nacistická policie fungovala uvnitř režimu, jehož cílem byla také fyzická likvidace celých skupin obyvatel.
StB používala v nejtvrdším období po roce 1948 rovněž brutální výslechy, věznění, vykonstruované procesy a další formy fyzického i psychického nátlaku. V pozdějších desetiletích se však její taktika často přesouvala k dlouhodobému sledování, odposlechům, vydírání, ztrátě zaměstnání, zákazům studia či tlaku na rodinu. Represe tak nemusela skončit rozsudkem, aby člověku zásadně změnila život.
StB měla čas člověka pomalu obklíčit
Případ kněze Jáchyma Jaroslava Šimka ukazuje, jak takový tlak mohl fungovat v osmdesátých letech. StB se o něj začala zajímat už v roce 1979 kvůli kontaktům s nábožensky založenou mládeží. Podle letos zveřejněného příběhu se během tří let sešel s příslušníky StB přibližně šedesátkrát, přesto celý život odmítal, že by byl vědomým spolupracovníkem.
Jeho příběh ukazuje další rozdíl. Normalizační StB často nepotřebovala člověka okamžitě odstranit. Mohla jej roky prověřovat, předvolávat, převádět na jiné místo, snažit se ho získat ke spolupráci a shromažďovat informace o okolí. U Šimka například následovalo přeložení do malé farnosti a další kontakty s tajnou policií. Jeden svazek tak mohl růst roky.
Rozdílný byl i čas, který měly obě složky k dispozici. Gestapo v protektorátu působilo šest let, od března 1939 do května 1945. Komunistická StB mohla konkrétní osobu sledovat mnoho let a její spisy postupně doplňovat o kontakty, schůzky, práci i rodinné vazby a také cesty do ciziny.
