Článek
Jednou z nejméně viditelných zbraní StB byla technika. Historik Daniel Povolný z Ústavu pro studium totalitních režimů letos připomněl, že tajná policie používala prostorové i telefonní odposlechy, tajné fotografování, filmování a kontrolu korespondence. Od padesátých do šedesátých let se zařízení zmenšovala a zlepšovala, takže jejich odhalení bylo stále obtížnější.
Nešlo jen o mikrofon ukrytý v bytě. StB potřebovala zjistit, s kým sledovaný člověk mluví, kam chodí a kdo jej navštěvuje. Informace z více zdrojů pak spojovala do svazku. Člověk mohl být fotografován na ulici, jeho telefon poslouchán a dopisy kontrolovány současně. Technika přitom podle ÚSTR za Západem zaostávala, pro dohled nad vlastní společností však byla plně dostačující. Zásah tak nemusel být fyzicky vůbec vidět.
Výhodou systému bylo, že oběť často nevěděla, odkud informace unikají. Podezření tak mohlo padnout na přítele, kolegu nebo příbuzného. I samotná nejistota byla účinným nástrojem: člověk začal hlídat, co říká doma, v práci i po telefonu.
Informátor mohl sedět u vedlejšího stolu
Druhým pilířem byli tajní spolupracovníci. StB je získávala z přesvědčení, ze strachu nebo pod nátlakem. Samotný zápis v evidenci přitom dodnes neznamená automaticky vědomou spolupráci. Historik Prokop Tomek letos pro iROZHLAS upozornil, že krycí jméno mohlo patřit také člověku, kterého StB sledovala, nikoli jejímu agentovi.
Pro tajnou policii byl osobní zdroj cenný právě tím, že se dostal tam, kam technika nemohla. Donášet mohl kolega ze zaměstnání, soused, známý z hospody nebo někdo z okruhu přátel. Příslušník StB informace vyhodnocoval, porovnával s dalšími hlášeními a rozhodoval, zda sledování zesílit.
Nátlak při získávání spolupracovníka mohl mít mnoho podob. StB pracovala s obavou ze zveřejnění citlivých informací, problémy v zaměstnání nebo možností cestovat. Jindy nabízela výhody. Právě směs strachu a odměny umožňovala vytvářet síť, která zasahovala hluboko do běžných vztahů.
Cílem bylo člověka zlomit, ne vždy zavřít
V období normalizace režim často volil metody, které nebyly na první pohled tak nápadné jako politické procesy padesátých let. Typickým příkladem byla akce Asanace, zahájená na konci roku 1977 proti lidem spojeným s Chartou 77. ÚSTR letos připomněl, že jejím cílem bylo donutit vybrané odpůrce režimu k odchodu z Československa.
Používaly se opakované výslechy, zastrašování, vydírání a systematický tlak. Smyslem nebylo nutně získat přiznání. StB chtěla člověku znepříjemnit běžné fungování natolik, aby rezignoval, přestal se stýkat s opozicí nebo odešel do zahraničí. U někoho se přidaly domovní prohlídky, problémy v zaměstnání či tlak na rodinu.
Mechanismus měl jednu výhodu pro režim: velká část represe probíhala bez veřejného soudu. Nebyl potřeba rozsudek na deset let, pokud šlo člověka izolovat, připravit o práci, kontrolovat jeho kontakty a opakovaně předvolávat k výslechu. U Asanace se tak podařilo vytlačit do emigrace desítky lidí, zatímco další tlaku odolali.
