Článek
Slovo „rozprodával“ přitom popisuje pouze část tehdejšího dění. Některé podniky, obchody či nemovitosti stát skutečně prodal v dražbách, soutěžích nebo přímo investorům. Jiný majetek se vracel původním vlastníkům v restitucích, převáděl obcím nebo rozděloval mezi občany prostřednictvím kuponové privatizace. Zákon č. 92/1991 Sb. umožnil převádět státní majetek na české i zahraniční fyzické a právnické osoby.
Soukromý sektor bylo potřeba nejprve vytvořit
Hlavním cílem tedy nebylo pouze získat peníze do státní pokladny. Československé a později české vlády podle OECD usilovaly o co nejrychlejší převedení státního majetku do soukromých rukou. Noví vlastníci měli převzít odpovědnost za podniky, jejich investice i přizpůsobení podmínkám trhu.
Rozsah změny byl mimořádný. OECD uvádí, že do poloviny 90. let byl privatizován majetek v hodnotě kolem 600 miliard korun, což tehdy odpovídalo zhruba polovině ročního HDP. Zatímco na začátku transformace vytvářel soukromý sektor jen malou část ekonomiky, v polovině roku 1996 z něj pocházelo podle odhadů už více než 70 procent českého HDP.
Nejdříve přišla takzvaná malá privatizace, při níž se prostřednictvím aukcí prodávaly hlavně prodejny, restaurace a provozovny služeb. Do konce roku 1993 přinesla přibližně 33 miliard korun. U velkých podniků následovala řada různých metod – od přímého prodeje a soutěží přes převody obcím až po kupony.
Nejznámější se stala právě kuponová privatizace. Její první vlna začala v roce 1992 a druhá proběhla v roce 1994. Ministerstvo financí uvádí, že v první vlně se pouze v českých zemích privatizoval majetek za 212,5 miliardy korun a zapojeno bylo 988 firem. Ve druhé vlně byl nabídnut majetek 861 společností v účetní hodnotě 155 miliard korun. Občané si mohli za tisíc korun pořídit kuponovou knížku a body použít k získání akcií.
Rychlost měla svou cenu
Privatizace měla také pomoci podnikům získat kapitál, technologie nebo zkušené vlastníky. Stát proto v některých případech hledal domácí či zahraniční investory. U velkých společností zároveň část podílů ponechával Fond národního majetku. Na konci roku 1995 držel podle OECD podíly v nominální hodnotě 230 miliard korun, z toho 176 miliard připadalo na strategické firmy.
Rychlost transformace ale přinesla problémy. OECD později upozorňovala zejména na roztříštěnou vlastnickou strukturu některých podniků a nejasnosti v jejich řízení. Ministerstvo financí ve své historii připomíná také kritiku nedostatečně rozvinutých pravidel obchodního práva, konkurzů a vymáhání pohledávek. Právní prostředí se teprve postupně přizpůsobovalo ekonomice, která se změnila během několika let.
