Článek
Od 1. července 2024 proto nárok na státní příspěvek zanikl každému, komu byl přiznán starobní důchod. Nerozhodovalo, zda senior dál pracoval, kolik si spořil ani zda měl peníze odložené na pozdější část stáří. Změna zasáhla i smlouvy uzavřené mnoho let předtím, jejichž majitelé počítali s podmínkami platnými při podpisu.
Příspěvek zmizel, smlouva zůstala
Největší problém nevznikl u lidí, kteří už splnili potřebnou dobu spoření a mohli peníze bez sankce vybrat. V pasti se ocitli především senioři s mladší smlouvou. Aby získali všechny výhody, museli ve spoření pokračovat, přestože státní příspěvek už nedostávali. Při předčasném ukončení mohli přijít o připsanou podporu a daňové výhody.
U některých smluv byl dopad ještě citelnější. Podle pozdějšího popisu ve Sněmovně mohli účastníci, kteří neměli odspořeny alespoň dva roky, při ukončení ztratit také část vlastních vložených prostředků. Senior tak stál před nepříjemnou volbou: dál posílat peníze do méně výhodného produktu, nebo smlouvu zrušit a smířit se se ztrátou.
Ministerstvo financí změnu hájilo tím, že třetí pilíř slouží k vytváření rezervy před odchodem do penze. Důchodcům doporučovalo snížit měsíční vklad třeba na sto korun a smlouvu nechat doběhnout. Z pohledu státu šlo o technické řešení. Z pohledu klienta však znamenalo další platby za produkt, jehož pravidla stát během hry jednostranně změnil.
Úspora pro stát, rozčarování seniorů
Zrušení podpory nebylo jedinou změnou. Od července 2024 se zvýšila minimální úložka potřebná pro získání příspěvku z 300 na 500 korun. Nejvyšší státní podpora naopak vzrostla na 340 korun při měsíčním vkladu 1700 korun. Reforma tak více motivovala pracující, kteří si mohou dovolit spořit vyšší částky, ale seniory z podpory vyřadila úplně.
Stanjurova logika má svou vnitřní oporu. Veřejné peníze mají motivovat lidi, aby si vytvořili rezervu ještě před penzí, a nikoliv donekonečna dotovat spoření těch, kteří už státní důchod čerpají. Kritici však namítali, že vláda měla chránit alespoň starší smlouvy nebo nabídnout přechodné období a odchod bez sankcí.
Právě chybějící úniková cesta se nakonec stala největší slabinou opatření. Nová vláda proto v roce 2026 začala připravovat nápravu pro lidi, kteří museli pokračovat bez podpory nebo už smlouvu se ztrátou ukončili. Ukázalo se tak, že Stanjurův škrt sice státní pokladně ušetřil peníze, část účtu ale přenesl přímo na seniory.
Pro důchodce z toho plyne jednoduché poučení. U dlouhodobého spoření nestačí sledovat jen výnos a poplatky. Stejně důležité je vědět, zda stát nezmění pravidla dříve, než člověk stihne smlouvu dokončit. Lidé přitom spořili právě proto, aby měli rezervu na péči, bydlení nebo pomoc rodině v době, kdy jejich výdaje rostou.
