Článek
Manželství bez štamprličky je jako tanec bez hudby. No jistě, můžete šoupat nohama a dělat, že se náramně bavíte, ale oni sousedi si začnou brzy ťukat na čelo, a i ten váš kocour vás nakonec opustí z čisté nudy.
A teď nemluvím o štamprličce v tom lidském smyslu, že by se bez alkoholu nedalo žít – kdepak. Mluvím o té symbolické štamprli, co se podává mezi dvěma dušemi jako laskavé „na zdraví“ naše, tvoje, moje… i ve dnech, kdy je všechno tak trochu na umření. O tom malém, zvednutém gestu, které říká: ano, svět je občas k nevydržení, ale nejsme na to nevydržení sami.
Manželství bez štamprličky je jako svatba bez dortu, postel bez polštáře nebo hádka bez smíření. Všechny základní ingredience mezi mužem a ženou tam jsou, jen to nějak nechutná. Nepraská to. Není to šťavnaté. Jen se to přežvykuje.
A teď si představte ty dva — manžel a manželka, řekněme třeba Emil a Božena po pětatřiceti letech. On čte noviny, ona zalévá fikus, a mezi nimi mlčí celá knihovna nevyřčených slov. Věty, které kdysi bývaly srdečnými přípitky: „Na nás, Bóži!“ nebo „Ať se nezblázníme z těch dětí Emile!“ Dnes místo toho usrkáváte hořký čaj a mlčíte v tichu.
Člověk by řekl, že štamprlička je maličkost. Ale ona je to taková malá, neviditelná smlouva. O tom, že spolu nejsme jen proto, abychom nepřišli o byt, abychom nebyli každý osamělý, nebo jsme spolu jen proto, že jsme si jeden druhému velký tlustý kamarád a kamarádka. Ale protože jsme kdysi zvedli snubní prstýnky a řekli si: „Tak pojďme do toho spolu. Zvládneme to společně.“ A když se štamprle vynechá moc dlouho, začnou se hromadit dny bez legrace. A manželství bez srandy — to už je opravdová tragédie.
Takže ano, manželství bez štamprličky je jako čaj o páté, kde se zapomnělo na sušenky. Jako nedělní oběd bez vývaru. Jako život bez těch drobných, ale veselých, laskavých, milých, žertovných gest, kterými si říkáme: vidím tě, slyším tě, jsem tu s tebou, mám tě rád, i když jsme ztloustli a v posteli to trošku skřípe.
A tak, milí čtenáři a čtenářky, nalejme si občas štamprličku. I kdyby to měla být ořechovice, a ne pravá valašská slivovice. Ale nalejme si. Ať je co pozvednout, když se den rozpadá, a když se nám zrovna nechce mluvit.
Protože manželé, co štamprličkou cinkají, ti ještě nevzdali naději.
