Sny o domově: Když je mít vlastní byt vzácnější než ulovit jednorožce

V době, kdy mít vlastní byt připomíná chytání zlaté rybky v kašně a domov se stává snem pro vytrvalé, zůstává člověku alespoň naděje, že možná někdy bude bydlet ve vlastním.

Říká se, že muž má v životě zasadit strom, zplodit syna a postavit dům.
Já bych začal skromněji.
Možná bych si nejprve pořídil malou orchidej, zasadil ji do květináče a postavil na okenní parapet bytu, který by byl můj. Nevelký, neokázalý — takový, do kterého se člověk vejde celý i se všemi svými tichými smutky a pokojnými radostmi.

Bylo by krásné mít vlastní byt.
Takový, kde by večer voněl déšť z mokrých chodníků a pečené kuře od sousedů, kteří si vás nikdy nepozvou na kávu, ale občas, v jakémsi podivném záchvěvu lidskosti, vám pověsí na kliku sáček s koláči.
Byt, kde by světlo padalo do místnosti líně jako kocour, který ví, že není kam spěchat.

Ano, obyčejný byt.
Dvě a půl místnosti, trochu oken do světa, trochu dveří do sebe.
Místo, kde by člověk mohl zavřít oči a slyšet, jak plyne čas — ne ten, který ukrajují hodiny, ale ten druhý, hlubší, který v sobě nosíme.

Ale dnes chtít vlastní byt je jako chtít chytit jednorožce v Nuslích.
Hypotéku nedostanete, pokud zrovna nejste programátor s ročním obratem menšího pivovaru.
A nájem?
A kdybyste si řekli — no dobře, budu bydlet v nájmu — začne se vám peněženka sama stydlivě zavírat a plaše couvat zpátky do kapsy.

Přitom, říkají moudré hlavy, máme v Česku statisíce volných bytů.
Tichých, prázdných.
Bytů, kde se místo smíchu usadili pavouci.

Rád bych měl dům.
Se zahradou, kde by rostla jabloň, co nezapomene kvést, ani když na ni člověk zapomene hledět.
S trávou, po které by běhaly děti, které ještě neexistují, a se schody, které vržou jen tak, pro radost.

Ale dům je dnes pro mladého člověka tak vzdálený, jako kdyby ho měl postavit na Měsíci.
A tak si zatím pěstuji trpělivost v malém květináči svých snů.
Občas orchidej opatrně zalévám, každý večer ji pohladím pohledem, jako by byla poslední věcí, kterou ještě lze vlastnit.

Žijeme v zemi, kde vám s laskavým úsměvem poradí, abyste byli odpovědní a samostatní, abyste zakládali rodiny — a přitom vám nenápadně zavřou dveře před nosem a otočí klíčem, který si musíte vyrobit sami, ovšem za cenu, kterou ani neznáte.

Je to zvláštní: máme nadbytek volných bytů a přebytek mladých lidí bez domova. máme domy, které čekají, a lidi, kteří se už čekat ani neodvažují a bydlí dál u rodičů.
Je to, jako by hospodský rozlil polévku na všechny stoly, ale na dveře vyvěsil ceduli: „Dnes jen pro ty, co už jsou sytí.“

A tak člověk sedí v tramvaji, dívá se z okna do tmy a sní.
Sní o dvou oknech do ulice a jednom stromě, který by rostl jenom pro něj.
O pokoji, kde se člověk může vrátit ke svému tichu, aniž by musel platit vstupné.

A někdy, když se noc propadne do úplného ticha a město se zdá ještě větší a ještě prázdnější, člověk si skoro nevysloveně zašeptá:
Snad jednou přijde doba, kdy nebude domov luxusem.
Snad jednou bude domov tak samozřejmý jako dech.
Jako nedělní bábovka, trochu sladká, trochu popraskaná, trochu drobivá — ale hlavně, hlavně u babičky a dědy.