Článek
Dokument představuje údajný Trumpův mírový plán pro ukončení konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. I když se jedná o hypotetický nebo neověřený dokument, přesto se k němu mám potřebu vyjádřit.
Pánové zpoza oceánu předložili světu mír. V šestnácti bodech, úhledně seřazených jako knoflíky na kabátě diplomata, nabízejí klid zbraní, spravedlnost a nový začátek pro Ukrajinu i Rusko. Je to plán, který má zářit jako maják v mlze, a přece, když se na něj zadívám, vidím spíš lucernu, co hází víc stínů než světla.
Představte si, milí čtenáři, tu podívanou: v jedné ruce má Amerika pero, kterým kreslí nové hranice, v druhé ruce váček s ekonomickými sliby. A uprostřed toho všeho stojí Ukrajina, jako host na hostině, kde jí někdo jiný krájí chléb, a ještě k tomu rozhoduje, kolik drobků jí zbude. „Příměří!“ volají z Washingtonu. „Mír!“ A kdo by nechtěl mír? Kdo by netoužil po tichu, když kolem duní děla? Jenže tenhle mír má háček – nebo spíš šestnáct háčků, z nichž každý se zdá být pevněji zapíchnutý v zemi někoho jiného než té, která ho má přijmout.
Především, říkají, bude příměří. Trvalé, samozřejmě. Jako kdyby příměří byla nějaká trvalka, co zasadíte do země a ona už sama od sebe kvete. Jenže příměří, pánové a dámy, není květina. Je to křehká věc, jako porcelánový talíř, který se rozbije, sotva na něj někdo špatně dýchne.
A když se podíváte na ty další body – na Krym, co má být ruský, na Luhansk a Doněck, co mají být „tak nějak“ ruské, a na Záporožskou elektrárnu, kterou mají spravovat Američané, aby elektřina tekla spravedlivě na obě strany – najednou vám dojde, že ten talíř už má tolik prasklin, že na něm sotva udržíte šálek čaje.
A pak je tu ta bezpečnostní záruka pro Ukrajinu.(Ukraine receives robust security guarantee) „Robustní,“ píše se v dokumentu. To zní krásně, robustní – jako dubový stůl nebo poctivá polévka. Ale když se podíváte blíž, zjistíte, že ty záruky jsou spíš jako papírový deštník: pěkný na pohled, dokud neprší. Žádné NATO, jen „ad hoc seskupení“ států, co se dobrovolně přihlásí. Představuji si, jak se někde v Evropě scházejí diplomati a hrají ruletu, kdo bude Ukrajině za pět let krýt záda, až se Rusko rozhodne, že má zase chuť na kousek cizí země. „To je mír!“ volají tvůrci plánu. A já si říkám: to není mír, to je jen přestávka mezi dvěma dějstvími tragédie.
Ekonomika, to je další kapitola. Ukrajina má být obnovena, což je krásná myšlenka, protože kdo by nechtěl vidět města znovu vzkvétat? Ale kdo to zaplatí? Rusko, které se má mezitím zbavit sankcí a začít veselý obchod s Amerikou? Nebo snad Amerika, která si už brousí tužky na smlouvy o ukrajinských nerostech? Je to jako pozvat někoho na hostinu, slíbit mu pečeni, a pak mu podstrčit účet. A ten bod o americko-ruské spolupráci v energetice – ach, to je jako kdyby se liška a vlk domluvili, že si spolu otevřou pekárnu, a kuře má dodat mouku.
Vidím to před sebou, milí přátelé: svět, kde se mír kupuje za kousky země, za podpis na papíře, za sliby, které váží méně než podzimní listí. A přece, když se nad tím zamyslím, cítím spíš smutek než hněv. Protože tenhle plán není jen o Ukrajině. Je o nás všech. O tom, jak snadno se necháme ukolébat slovy o míru, zatímco za temnými závěsy se už dělí kořist. Je o tom, jak rychle zapomínáme, že spravedlnost není jen slovo, ale něco, co bolí, když ji obětujete.
A tak si říkám: možná bychom měli ten plán vzít a položit ho na stůl, jako starý hodinový strojek, a zkusit ho rozebrat. Podívat se, co v něm tiká, co v něm skřípe, a zda se vůbec dá spravit. Nebo možná – a to je ta nejodvážnější myšlenka – bychom měli začít od začátku. S mírem, který nezačíná zradou, ale odvahou. S mírem, který není jen přestávkou mezi válkami, ale domovem, kam se všichni můžeme vrátit.
Do té doby, pánové a dámy, si ten šestnáctibodový plán nechte. A dejte mi radši šálek čaje – aspoň ten mi připomene, že něco na světě ještě může být teplé a upřímné.
16
