Článek
Jako umělec se mohu vyjadřovat různými způsoby. Mohu se vyjadřovat skrze kámen, dřevo, vodu nebo oheň. Mohu se vyjadřovat skrze obrazy, filmy, fotografii, olejomalby a mohu se vyjadřovat i přes generativní nástroje umělé inteligence. Jako umělec jsem svobodný. Jako umělec mám povinnost být svobodný a nikoho omezovat v jeho vyjádření.
Kdo dal právo těm, kdo odsuzují, odsuzovat. Soudí, ale proč? Umělecká tvorba má být svobodná, neokleštěná. Umělecké dílo má vznikat svobodně a bez omezení. Odkud se vyrojili všichni ti soudci a odpůrci? Vždy se tvořilo a tvoří pomocí někoho či něčeho.
Jako umělec se mohu vyjadřovat mnoha způsoby. A mohu se svobodně a bez omezení vyjadřovat také skrze generativní nástroje umělé inteligence.
Nástroj sám o sobě není podvod. Úskokem je prázdnota. Klamem je lež. Podrazem je vydávat mou bolest za vlastní, mou práci za svou duši. Ale použít nástroj k tomu, abych otevřel další dveře svého vyjádření, není zrada umění. Je to pokračování staré lidské touhy k tvoření. Beru si do ruky něco, co moderní svět nabídl, a proměňuji to ve svůj jedinečný hlas.
Generativní nástroj umělé inteligence ani nemůže být náhradou umělce ve mně. Vždy je tu ruka, která mě vede. Je mým rozšířením stejně jako je štětec pro malíře, fotoaparát pro fotografa nebo syntezátor pro hudebníka. Není to přenesení mé tvorby na stroj, ale prodloužení mé ruky, mého oka a mé vůle tvořit. Rozdíl je v tom, zda nástroj používám, nebo se mu podřizuji. Zda konám umělecký akt, anebo zda je nástroj jen zkratka.
Což i sám Bůh nevzal hlínu ze země a kost z Adama? Z hlíny stvořil člověka a z kosti stvořil ženu. Nestvořil je z ničeho. Stvořil je z něčeho. A stejně i umělec ve mně tvoří z něčeho a nikoli z ničeho. A obviníte Boha z podvodu nebo ze lsti či úskoku? Že využil generativní nástroje hlínu a kost? Vždyť Bůh sám stvořil hlínu i kost a pomocí nich tvořil. A stejně člověk vymyslel generativní nástroje a pomocí nich má povinnost tvořit.
Ty zakazuješ pomocí těchto nástrojů tvořit? Pak se stavíš výš než bohové, pak se stavíš výš až nad nebesa. Pak jsi nepřítel tvůrčích procesů, jsi nepřítel svobodné tvorby. Jsi lstivý, zákeřný, úskočný had, který na umělce útočí ze tmy a z prázdnoty.
Umělec musí být nezávislý, stejně jako byl během tvoření svobodný i Bůh.
Umělec má být zodpovědný, proto hledám nové cesty k vyjádření, nové cesty k tvorbě. Umění nikdy nevznikalo ve vzduchoprázdnu. Vždy se tvořilo pomocí něčeho a nějakým nástrojem. Jak jde vývoj kupředu, objevil se dnes další nástroj: AI.
Moje zkušenost v umění nikdy není jen v mechanickém pohybu ruky. Je v kurátorství, ve výběru, v opakování, v odmítání a v rozhodování. Když strávím desítky hodin laděním, vybíráním variant, kombinováním s vlastními fotografiemi, malbou nebo hudbou, moje zkušenost tam je. Jen tvořím v tu chvíli jinak než dřív. Umělec ve mně není méně přítomný, je jen jinak přítomný. Má ruka je prodloužená novým nástrojem. Proč bych měl odmítat nástroj, který mi umožňuje pracovat rychleji, přesněji a s větší svobodou?
Proto se ptám: odkud jste se vzali, soudci, kteří rozhodujete, který nástroj je ještě čistý a který už je nečistý? Kdo vám dal právo určovat hranice uměleckého vyjádření?
Historie nám ukazuje, že stejný odpor provázel už fotografii. Dlouho byla považována za „ne-umění“, protože „jen mechanicky zachycuje realitu“. Stejný argument se dnes používá proti generativním nástrojům. Je to stejný typ obrany staré definice řemesla před novým nástrojem, který ji zpochybňuje.
Prázdné obrazy bez duše vidím vytvořené i štětcem, perem nebo kamerou. Vidím bezduché divadelní hry hrané bezduchými herci. Vidím vyprázdněné filmy bez smyslu. Vidím prázdné knihy psané jen pro psaní samo.
Dříve šlo snáz prázdnotu zakrýt řemeslnou zručností a „aurou umělce“, která dokázala diváka zhypnotizovat. Generativní nástroj tuto auru nemá. Je to jen nástroj jako dřevo, kámen, voda nebo oheň. Proto prázdnotu odhaluje bez ostychu, rychleji a přímo. To není jeho slabost, ale jeho pravdivost. Teprve umělec ve mně pomocí generativního nástroje tvoří dílo stejně jako jiní umělci dříve tvořili pomocí dláta, štětce, kamery nebo kytary. Jen dnes to dělám rychleji a s větší přímostí.
Mám povinnost hledat. Nárok zkoušet. Oprávnění spojovat staré s novým. Právo použít generativní nástroj stejně, jako ty použiješ kameru, syntezátor, koláž, projekci, editaci nebo digitální štětec anebo cizí dílo k vytvoření svého nebo cizí tělo k vytvoření uměleckého díla.
Generativní nástroj má výhodu v tom, že nepotřebuji někoho ponížit až zneuctít, aby mi byl předlohou k aktu či mi posloužil jako předobraz.
Existují umělci, kteří generativní nástroje používají jako zkratku, aby se vyhnuli hlubší práci. To je ale problém konkrétního člověka, nikoli nástroje samotného. Stejně jako existují malíři, kteří opakují prázdná gesta, nebo fotografové, kteří jen mačkají spoušť bez vidění. Otázka není, jaký nástroj používáš, ale zda za ním stojí vůle, rozhodování a odpovědnost umělce v tobě.
Říkáš: podvod. A není už klamem tvůj soud, pokud soudíš dřív, než vidíš nebo čteš dílo? Pokud zavrhuješ umělce dřív, než poznáš ruku, která dílo vytvořila?
Umělec je živý. Umění je živé. A všechno živé se proměňuje.
Suscitator
Poznámky pod čarou
1. Debata o generativním umění je v současnosti silně polarizovaná. Lze v ní rozlišit dvě hlavní linie kritiky: eticko-právní (námitky proti způsobu trénování modelů na dílech bez souhlasu autorů a obavy ze znehodnocování umělecké práce) a filozoficko-estetická (argument, že AI postrádá záměr, osobní zkušenost a schopnost skutečné volby, které jsou pro umění podstatné).
2. Nejvýraznějším intelektuálním kritikem této druhé linie je americký spisovatel sci-fi Ted Chiang. Ve svém eseji Why A.I. Isn’t Going to Make Art (The New Yorker, srpen 2024) argumentuje, že umění vyžaduje záměrné rozhodování a volby, které generativní systémy principiálně nemohou provádět, neboť pracují na principu statistického průměrování existujících dat. Podle Chianga AI snižuje množství skutečného záměru ve světě, a proto nemůže vytvářet umění v pravém slova smyslu. Jeho esej patří k nejčastěji citovaným textům v této debatě.
3. Nejhlasitější praktickou kritiku představují umělci, kteří se stali symboly odporu proti způsobu trénování AI modelů. Mezi nejvýraznější patří konceptuální umělkyně Karla Ortiz, ilustrátorka Sarah Andersen a umělkyně Kelly McKernan. V lednu 2023 tyto tři umělkyně podaly hromadnou žalobu proti společnostem Stability AI, Midjourney a DeviantArt, v níž je obviňují z neoprávněného použití jejich děl při trénování generativních modelů. I přes částečné zamítnutí některých bodů žaloby zůstávají tyto umělkyně nejviditelnějšími představitelkami umělecké komunity, která se cítí poškozena současným stavem věcí. Dalším často zmiňovaným jménem je fantasy konceptuální umělec Greg Rutkowski, jehož charakteristický styl patřil mezi nejčastěji napodobované v rané fázi veřejného používání nástrojů jako Midjourney.
4. Z řad uměleckých kritiků se k tématu vyjádřil mimo jiné Jerry Saltz, držitel Pulitzerovy ceny, který v roce 2026 veřejně označil většinu AI generovaného umění za prázdné a bezcenné. K estetické a kulturní kritice přispěl také novinář Tim Brinkhof článkem v časopise Time (červen 2026) s názvem How AI Will Make Art Worse. Z teoretické pozice se k tématu vyjádřila například R. H. Lossin v eseji publikovaném v e-flux(2025), kde generativní AI kritizuje jako nástroj další extrakce a znehodnocování umělecké práce.
5. Největší a nejagresivnější skupinu kritiků tvoří konceptuální a komerční umělci, zejména z herního a filmového průmyslu, kteří se obávají přímé ztráty zakázek. Část akademické kritické teorie pak vnímá generativní systémy jako další fázi kapitalistické extrakce a odcizení (blízko těmto pozicím stojí například myšlení Hito Steyerl nebo Joanny Zylinské). Tradiční umělci (malíři, sochaři) často argumentují především „řemeslem“ a „lidskou stopou“, jejich kritika však bývá obvykle méně strukturovaná.
